Léňa –
Prostě fantazie!
Poprvé co jezdím na kole mám jen po závodě 100% pozitivní myšlenky, nic mě nebolí, nic mě nemrzí, prostě paráda. Ještě jsem nezažil závod, který by byl takhle pozitivní, vlastně ani nevím co a jak popsat, ale zkusím to.
Do Křivoklátu mě dováží závoďák Kajman, který mě také zásobuje gely na závod, prostě dokonalý servis, moc děkuju. Ještě musím poděkovat ostatním šlapkám , kteří na mě nezapoměli a gely mi na Peklo přivezli, díky Igore, Kolíkáči. Prostě nestíhám ani do obchodů chodit.
Od Mečeříže jsem neseděl pořádně na kole, jen do práce a z práce což znamená 15km denně, nemohl jsem očekávat, že to bude nějaký parádní výkon, jen jsem se chtěl svézt s Kolíkáčem a závod si užít. V našem termínu se jelo poměrně dost závodů jako je např. Český pohár v Plzni, vypadalo to, že by se mohl odehrávat, klasický UAC závod.
Obrovská výhoda tohoto závodu je, že se startuje do kopce, vlastně úplně vymizí taková ta obvyklá tlačenice, vlnaři odpadají záhy po startu a to se děje i dnes. Rakeťáci to moc neženou, ale i toto tempo nastavené klukama z Královic dokáže být selektivní, díky tomu si můžu klidně šlapat a nemusím řešit, žádná paka v okolí. Problém začínám mít až po vyjetí na vrchol prvního kopce, silnice se zvažuju do jetelného, ale dnes mokrého sjezdu s velkou vlhkostí vzduchu, která způsobuje okamžité zamlžení mých brýlí, na silnici nevidím vůbec, nevím kde je krajnice, prostě nic, naštěstí jede přede mnou Gonda z Kona týmu, který má žlutomodrý dres, který je dobře viditelný a pro mě slouží jako vodítko. Je mi jasné, že tady to pro mě bude nejtěžší úsek tratě.
Už asi měsíc přemýšlím, že půjdu na operaci očí, přeci jen za vlhka se v těch cyklobrýlích s dioptrickou vložkou nedá jezdit, vložka se zamlží a nejde otřít, jinak než úplně zastavit, vložku vytáhnou a otřít, což znamená nezávodit , a proto tady nejsem. Dnešní zážitky mě utvrzují v tom, že na zákrok půjdu, sice bez brýlí jsem ještě větší držka než s brýlemi, ale za tu bezpečnost nejen mou na závodech mi ty zhnusené pohledy stojí.
Nechávám si za svým žlutým světýlkem Gondou díru, která v nájezdu do třetí a poslední části kopce začíná nabývat nesjetelných rozměrů, bezpečí mám na prvním místě. Trochu začínám vidět až ve výjezdu z lesa, kde je silnice suchá, pěkně fouká z boku, skla se vrací do normálu. Moc se nejede, dostávám se díky tomu párkrát na špici, užívám si prostě jízdy ve společnosti rakeťáků, které vidím jen při presentaci, na startu nebo v cíli. Tempo je krásné bez nástupů, na špici není nikdo déle než pár sekund, jedou se dvojičky. Mrzí mě neúčast Kuřete, inženýra Maliny, bylo by krásné se tady s nimi svézt, takhle jen zjišťuje jak vypadá ten Nežerka, jaké má nové kolo Coleman, prohlížím si novou posilu CK Kladno, Jirku Ježka v novém dresu, ale do řečí nikomu moc není. Není třeba se již zmiňovat, že po každém vjetí do lesa se měním na velmi slabozrakého a jen vyhlížím výrazné dresy Nežerky, Gondy, z kterých si dělám záchytné body.
Největší respekt mám a určitě jsem nebyl sám ze sjezdu do Městečka. Sjezd začíná první prudkou zatáčkou, která mě trochu vynáší, naštěstí nedělám vlnu, jsem příjemně překvapen, že čelo jede opravdu ohleduplně, nejsou zde žádní členové spolku Kamikadze, nedělá mi problém se ve skupině držet. Napomáhá tomu samozřejmě také fakt, že silnice je suchá. Další zatáčky se dají projet vez nutnosti brzdit. Kostky na konci sjezdu jsou v pohodě, hlídám si jen abych nejel v protisměru, čímž mi naskakuje v Městečku trochu díra a musím poprvé pořádně šlápnout do pedálů, ještě, že tady neměří Policie, řítím se přes 65km/h v obci, přece si to nenechám ujet, že?
Při nájezdu na první kostky v Křivoklátu, mi je jasné, že rakeťáci zmizí, jsem rozhodnutý jet Romanovou metodou, jet své tempo a ono to nějak dopadne. Řadím kašpara, točím otáčky kolem 90, začínám ztrácet, ale taky dojíždět lidi jako jsou Ruda Kadlec z KPO, Jirka Humplík z HH Smíchov a další, je to takové milé překvapení, jedu s lidmi, s kterými od roku 2008, kdy jsem spadnul v Roudnici, v závodě nejel. Až na vrchol, jedu jen tempo bez mačkání, díky tomu do sjezdu najíždím na čele nadrobeného, mého okolí a můžu si jet dle sebe, sice mě bere několik lidí, které si v nájezdu do poslední části kopce musím zase sjíždět, vůbec mi to nevadí, jede se mi dobře, Kolíkáč mě zezadu koriguje, vše je v pohodě. V kopci se teprve rozhlížím co je tady se mnou za lidi. Jen plesám radostí, je mi jasné, že s těmahle lidma chci dojet. Účast Jirky z HH je taková třešnička na dortu. Už před Bělečckými okruhy jsem Kolíkáčovi dal jako hlavní cíl, zaříznout Jirku! A hle je tady s námi, prima cíl dnešního závodu je určen.
Celkem nás jede kolem dvanácti lidí, rakeťáci jsou v tahu, užívači taky, zůstal takový ten střed, takovou skupinu jsem minimálně dva roky nezažil. Bez nějakých řečí roztáčíme předpisový kolotoč, do kterého se zapojují úplně všichni, nikdo se neveze (taky nový zážitek), nádhera. Kolíkáč mě svou přítomností dobíjí, stále se chce zbavit aspoň nějaké zátěže tak mi několikrát nabízí pití, kterého mám naštěstí dost, takže mu moc z odlehčením jeho závaží nepomáhám (na jeho místě bych aspoň jeden bidon vylil, není vedro a díky kolotoči se dají i pošetřit síly). Tento způsob jízdy způsobuje, že postupně nabíráme další a další korálky jako jsou např. Robert Míl, Michal Koubík, Milan Miller, náš kolotoč se rozrůstá o další motorky. Křivoklátské kostky jezdím v tempu, díky tomu jsem vždy neplánovaně na špici s Koubíkem, který dnes vyhrává cenu: větrník závodu. Několikrát nám poodjel, jednou i s Robertem z KPO, ale vždy se nechává dojet, prostě přijel kvalitně potrénovat. Ve větru a proti dobře fungující skupině neměl moc šancí, ale cenu si zaslouží.
V posledním okruhu je náš kolotoč narušován nástupy o které se stará především Robert z KPO, každý jeho nástup pěkně bolí, rychlost se vždy zvýšila minimálně o 15km/h, bylo zapotřebí se zmáčknout, krása, další okořenění dnešního závodu. Musím klukům vystavit poklonu, že se na tuto činnost dali, bylo to zajímavé a nohostrouhající. Jak je mým zvykem, začínám jemně hecovat kolegy ze SOSu, že by bylo fajn je zaříznout, nezapomínám taky na Jirku z HH, Kolíkáč to ještě upravuje na: Bylo by dobré zaříznout všechny kluby z Prahy. Bohužel nikdo moc nereaguje, musím na tom hecování ještě zapracovat. Samozřejmě jsou také úseky jako v Novém Domě, kde se „taktizuje“ a nikdo nechce jít na špic, na které je jen Koubík z Spkolo, zbytek jen točí a čeká nevím na co.
Do cílových kostek doslova nalítáváme, jde přeze mě asi deset lidi, uff co to je, v každém kole se na kostkách vezli za mnou a teď začínám nestíhat. V plánu mám jet tempo a na vrcholu zaspurtovat, zaříznout Jirku a Rudu. Pro tento cíl jet tempo nestačí, musím se mačkat, předjedu pár lidí včetně Jirky a hákuju skvěle jedoucího Rudu, u kterého očekávám, že musí zvadnout, tak jako v každém kole na kostkách, jenže ten okamžik zvadnutí stále ne a ne přijít. Nechci ještě teď nastoupit, tak jen čekám na posledních sto metrů, kde to plánuju rozbalit a Rudu dát. Ještě si kontroluju stav za mnou, Jirka je pryč, fajn, Kolíka nevidím, škoda, takže veškerá má pozornost je upřena na vysoké ráfky Rudy, které stále ne a ne zpomalit, když už vidím cílový prostor, rozhoduju se vstát, a pořádně to roztočit, jenže Ruda mě o krok předběhl a přehazuje dolů! Tak to je konečná, veškeré mé plány padají jako domino z karet, když vstávám, nohy prostě nejedou, Ruda odjíždí a vrací mi prohru z Doks. Na cílové pásce mě ještě bere dlouhán ze Sosáku. Ruda jel skvěle, dnes byl prostě lepší, tento závod je spravedlivý.
Co závěrem, dal jsem těch 85km přibližně za 2:24hod, ve výborné skupině, bez okamžiku ohrožení (nepočítám-li okamžiky slepoty), podařilo se mi zaříznout Jirku (čekal jsem na to dva roky, prostě ta zima s Čertem mi prospěla), jelo se převážně na suchých silnicích, počasí výborné, stále kolem 16 stupňů, vítr díky skupině byl v pohodě, Kolíkáč se mnou ve skupině, dobré body do UACu pro tým, vyplaveny všechny endorfirny, jsem s dneškem moc spokojený, prostě se stal zázrak, netrénuju jen závodím a pak přijde tento den, fantazie!
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Foto Klára Skopečková ::
Report Luuuc (SOS) ::
Report Coleman (SOS)
. Beru i rodinku, sice počasí vypadá všelijak, ale prohlídka hradu je pod střechou, tak se prý není čeho bát. Zázračně zase před startem přestalo pršet, i silnice oschly, jedině lesní úseky jsou trochu poslintané. Menší účast, start do kopce, takže úvodní nervák, aby to nespadlo, je hned zažehnán a plně se můžeme věnovat hromadné cyklistice. A šupito presto, první kopec je za námi a s Léňou si pěkně hovíme mezi čarostřelci UAC. Ke kostkám to musím vydržet, pak už rozdílné wattové špičky nás asi pěkně nadělí, před sjezdem do Městečka dokonce chvíli v malém úniku, skvělý to pocit. Teď přežít sjezd a domydlit to pod první dnešní kostky, mým vodičem se stává Léňa, už se to pěkně rozkouskovalo, a za kapličkou sv. Eustacha, která je na vrcholu stoupání se formujeme do skvěle poskládané grupy. Sice následný sjezdík jede Léňa hodně opatrně, až mám strach, aby nám to neujelo, ale přes Požáry už se točíme v perfektně seřízeném kolotoči, to se málokdy stává, aby každý přesně věděl, co má dělat a jelo se pravidelným tempem bez nástupů. 
. No do háje, tak to všechno hezky klapalo a najednou jak když se brodím v bahně, každé odskočení kola po těch šílených kostkách mě umrtvuje čím dál tím víc. Hmm, neslavný to konec Pekla, přejeli mě všichni ze skupiny.