Půlka listopadu, oblíbený bikový zavírák v Letech u Prahy, poslední šrot, akcička pro skalní příznivce Brdských kořenů a griotek! Tento závod mi většinou spraví náladu, páč tu není moc techniky, není tu moc lidí a start je do kopce, tudíž mnoho pozitivních věcí současně! Ale 14km přesun do Brodu na vlak průměrem 25,5km/h mě teda slušně řečeno votrávil, Gary nejede ani po asfaltu! Z hlaváku razím se sběratelem Moratek Seržou a chrtem Klokanem do Dobřichovic. Přivítá nás protrhaná obloha a teplota atakující 10C, no žrádlo. Prezentace, pokec, fotečky, řadím se s Mirkem hned za eliťáky na start. Poledne, po správném nabuzení v podobě AC DC to řachlo a cca 230 magorů se vydalo pokořit 44km trasu Winter Trans Brd. Letos to teda moc winter nebylo, pár „krátkejch“ se našlo. Začátek mi moc nevyšel, propad jsem se k padesáté pozici, díky leteckému úvodu 42km/h to fakt stáhnout nešlo, páč rozpohybovat 14kg traktor nad čtyřícítku stojí několik set wattů a těmi po sezóně a bez rozjetí nějak nedisponuji. Uf, v točce za mostem se jde na brzdy, tudíž tam dolítnu díky špuntu a hnedka se deru kupředu. Vidím Míru, čelo do toho dupe už v nedohlednu, tepy jen zvolna olizují 170, 32z převodník doprovází 21 či 24z pastorek vzadu a rychlost skomírá u deseti. Je pěkný vedro, předjedu Martínkovou, pak i Mirka, ale bere mě messenger a pak i Klokan, který díky ultralight váze vlastního těla fakt letí, i na fullu. Já v rámci možností bojuju, ale potřeboval bych jít ze sedla, jenže s vidlí nořící se 6cm do zdvihu to je spíš kontraproduktivní. No nic, po 26minutách s průměrným tepem 170 přelétáváme II.třídu na vrcholu Řevničáku, kde fandí tlupa z bike-fora. Už tepu 175, fakt si dávám, silou vůle se docvaknu s Prochajdou ještě do grupy, kterou táhne týpek na Nineru. Kule jak prase, 30-35km/h, jenže kdo tady není, nemá šanci na úspěch. Vždyť já bojuji o nějakou 15-20tou pozici, musím se poblejt a bejt tady! Visíme v háku, ke střídání se nikdo nemá, já teda fakt ne, plápolám vzadu, jen v hupu po asfaltu mám drobet rezervu. Bohužel přichází první terénní vložka a já to hned pošlu mimo stopu, spadnu z kořenů do měkkého terénu, vycvaknu a musím kolo vrátit do stopy a všici jsou fuč, včetně Prochajdy. Hm, to jsem teda rychle vyklidil pozice … Psychicky lehce zdeptán pokračuji v tempu dál, ještě mě někdo zezadu přelítne, já se soustředím na to, abych měl na dohled aspoň Radka. Ten terénními dovednostmi úplně neoplývá a jeho bike též nepatří zrovna ke špičce. Kodrcáme si tak dál, před sebou mám jednoho, původní skupina je dávno v řiti. Kořeny jsou rok od roku vymletější, i 2 + 2,5atm v pláštích se zdá moc, hlavně zadek děsně klepe. No a ta vidle bez tlumení odskoku též moc nepromíjí. Ale co, Serža jede na celopevňáku, ostatně Ninerista měl 29“ taky s pevnou vidlí. Přichází ostré stoupání po kořenech, kde v klídku sesedám a tlačím, jako každoročně. Chlápek před námi běží, ale já jsem rád, že tu těžkou mrchu táhnu pěšky. Prochajda se docela divil, co že to bylo za úsek, ale uklidnil jsem ho, že taková vyjebávka je jenom jedna. Vydrápeme se na asfaltku a po mírném stoupání na 44/18 valíme k bufetu. Dle času to pod 2hoďky těsně nebude. Z pravé rukavice mi visí kus látky, strhnu jej a on mi vletí do pastorků. Vrcholem je, že se namotá do kladek šaltru ... No ty vole já se picnu, musím zastavit kvůli rukavici v šaltru! Nadávám si, opouštím groupe Prochajda a jedu samotku. Na bufetu vezmu čaj, nechám si do něj nalít rum a pak ještě jeden kelímek s griotkou. Nu což, top 20 nebude, pod dvě nebude, tak se zase vožrat! Prý jsem první, kdo zastavil, aspoň jeden primát pro mě! Projíždí asi deset lidí, třebas Jitka Škranitzlová a Eda z Vela. Kurňa, toho bych měl dát. Za minutu se rozjíždím, vykrkám griotku, rozkoušu tatranku a sjedu první část sjezdu. Pod listím je vidět kulový, jedu obezřetně a nehodlám se rakvit. I tak skáču na tý mrše sem tam. Dole ostrá pravá, pak techničtější a rozbitější sešup. Zadek za sedlo, jet krokem, ale dávám to. Dole ještě lahůdka v podobě asi 15cm hlubokým kolejí. No fuj, šlápnul jsem si. Pak valit po rovině v rámci možností na 160tepech. Cesta je suchá, ale taky občas vysypaná od lesáků šutráky. Nalítnout tam víc jak 30km/h neriskuji, zkusím něco stáhnout v kopci na 35km, říkám si. Přežiju i jeden nechutný kořenitý úsek, kdy mi na záda dolítne nějaký technicky zdatnější chlápek. Je pravda, že úplnou hranu nejedu, ale rezervy moc nejsou, což se ostatně projeví v kamenitém stoupání, kde jen předjedu dva bikery. 9km/h, 32/24, no bída. Když vstanu a naložím 32/18, tak stoupám rychleji, jenže to nejde vydržet dlouho a zadní kolo ustřeluje. Asfaltová stojka, Eda furt nikde! Ten mě už dlouho nedal, asi nejedu nijak zázračně, možná moc chlastu na bufetu ... Rychlé pasáže trošku s obavami, pod listím může být cokoliv a pár spravujících jsem viděl. Louka k Halounům tradičně zleva, v poklidu, stoupák za hospodou tvrďácky na velkou rychlostí 11-12km/h, komedie. Prochajda na dohled, no aspoň toho Radka udolat! Sjíždíme se do trojičky, brod dávám v poho, pak mě teda dostal bahenitý úsek zakončený skoro bezednými kalužemi. Byl jsem rád, když jsem viděl přední nábu! Vysvobození, Řevničák! Jeden mě předjíždí, ale pak 2x odřadí do lehka, já naopak z 19km/h zašaltuju dozadu 16ku a rychlost zvýším, čímž si jedu singl nad Řevnicí z první pozice. Míra mě varoval, ale tak hrozné to nebylo, nebo jsem prostě jel pomalu. Odbočka pod trať není moc značená, musíme se vracet, na louce dojedeme Prochajdu, kterému to neřadí a musí rvát 11z pastorek. Podle řeky už to vidím bledě, ale na panelech se kousnu a na schody všechny předjedu. Na mostě za to vezmu, jenže pak jedu do cíle rovně, brzdy, má to být vpravo. Dva mi frnkli, sice jsem je před zatáčkou do cíle dojel, ale to bylo všechno. Jsme po vteřině za sebou. 31.místo, Radka jsem udolal, na Hudečka 24,5minuty, zas to nebylo pod dvě a přitom podmínky ideál. Tak nic, zajedu fotit na druhou stranu řeky a pak dojedu se Seržou do cíle na dlabanec. To je nejlepčí na celé akci – pěkně griotky, rum, buřty, masová roláda, guláš, pivo, co hrdlo ráčí. K tomu pokec se známými a po vyhlášení se dekuji s bike-forum partou na night ride ku Praze. Moje diodovka moc nesvítí, valí se ke třiceti, skoro za tmy, docela adrenalin. V Černošicích říkám čau a hážu bika do vlaku. Pak mě čeká ještě 14km přesun z Brodu, na vystřízlivění tak akorát. Mám fakt dost, nejmíň 5panáků a čtvrt kila masa do vyšitýho těla po závodě, to není nejlepší regenerace po závodě. Ale což, právě proto na Winter Brdy jezdím!
::
Propozice ::
Diskuze