Akce Hurá na Ještěd 2012

Akce Hurá na Ještěd patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2012-03-31.

:: Mapa a profil :: Diskuze :: Fotogalerie

Sraz v plné cyklistické zbroji v sobotu 31.03. v 8:00h. - Podbrahy
Kdo se přiblíží autem, je možnost zaparkovat v Sojovicích u Kapra od 7:00h. Odjezd na kole od Kapra v 7:50h. do Podbrahy.
"Hurá na Ještěd" je výlet, žádný závod, minulý rok byl průměr 29km/h. Kdo si netroufá na celých 200km je možnost trasu zkrátit a vynechat stoupání na Ještěd. Jízda v balíku je ten nejlepší trénink před sezonou, zimni jezdci jedou spice, ten kdo zacina je schovan v zavetri... prijedte vsichni bez rozdilu výkonnosti!

Historie: 2009 :: 2010 :: 2011

• Jean – Tohle je pro mne cyklistika
  
  Loňský Ještěd pro mne byla první šlapkovská Grand Tour, takže nad přihlášením na letošní ročník nebylo dlouhého rozmýšlení. Namlsán teplého jara celý týden sleduji aladina a laboruji jaké zvolit vybavení, v pátek padá rozhodnutí vytáhnout cesťáka/zimáka - bytelné kolo, které vždy dojede, tak snad teď nezradí. Ráno nabírám Twistra a jeho kolo předáváme Kolíkáčovi k logistice do Sojovic. Na mapu, jak trefit ke Kaprovi, jsem se zapomněl podívat, ale kdesi hluboko v paměti je z loňska cesta Sojovicemi uložena a na první pokus parkuji u Kapra před barákem. Poskládat kolo, narvat kapsy dlabancem a na samotný závěr urvat zip u bundy, no pěkně mi to začíná... naštěstí Kapr přispěchá a paní Prágerová mi zapůjčuje svou krásnou sportovní bundu, děkuji
  Cesta Sojovice - Podbrahy proti větru, no to dnes bude řemeslo. Kolik nás ze Sojovic vyjelo, tolik nás odjíždí i z Podbrah, sedm statečných vyráží směr Ještěd. Oproti loňsku doznává trasa drobných změn, trasér má ode mě za výbornou, vhodnou trasou eliminuje nepříjemný fučák. V MB ještě přidáváme bonus v podobě krátké stojky a sjezdu po kostkách, hold Paris Roubaix. Údolím Jizery letíme do Mnichova Hradiště, kde je první krátký bufet. Před Českým Dubem začíná být silnice mírně oslizlá a Léňa nedobrovolně plní funkci Malinovy zástěrky. V samotném Českém Dubu vyráží lovec TZ hledat infocentrum, ale tentokrát s nepořízenou. Malina mezitím natahuje návleky na tretry a může se pokračovat. Za Dubem se již vepředu začíná přitvrzovat muzika, já si stále šmrdlám svůj valčík, tudíž jsme s Twistrem rychle odpáráni a průběh boje o vrcholovou prémii známe pouze z vyprávění. Kousek za vyhlídkou na Liberec se proti nám valí orange lavina, prej je nahoře šílený vedro a jestli nejsme pořádně namazaný, tak bychom se mohli pěkně spálit, tak to raději neriskujeme a připojujeme dva vagonky k orange vláčku.
  Sjezd na Křížany vyvolává náhlou a naprosto nepředvídatelnou únavu materiálu, kdy vyklepávám šroubek u vzpěry předního blatníku, hlavní mechanik Bobek vytahuje z příkopu provázek a zachvíli je hotovo o může se pokračovat na Stráž pod Ralskem, kde se na nás snáší drobné krupky. A konečně je tu Mimoň a mnou dlouho očekávaná benzínka, uvnitř teplo, jídlo, chvíli nešlapat a nabrat energii, jo příjemný druhý bufet.
  Na úseku Mimoň Doksy byl komisařem vyjížďky vyhlášen wet race, zástěrky nezástěrky, lítalo to všude Přes Dubou do Kokořínského údolí, kde byla vzpěra blatníku definitivně domontována i všemocný provázek povolil a zase se na mě čekalo, kluci díky. Když míjíme odbočku na Romanov srdce mi plesá, tak přece jen možná dnes dojedu... mé nadšení ještě krotí pro mě dosud neznámá Kanina, ale pak už nás čeká více méně vítr do zad, Kolíkáč mi vléva optimismus do žil, co vlévá přímo pumpuje, že prej už jenom pár krátkých magnetů a Sojovice jsou tu. Do Kropáčovy Vrutice Paris Roubaix II, pak zmiňovaný magnet až jsem v jednu chvíli byl tak zmagnetizovaný, že jsem na ceduli četl Dolní Blivno. Podbrahy - Sojovice tentokrát s větrem v zádech a cedule Sojovice mi říká: Je to tam!
  O perfektním servisu, který na nás čekal v Sojovicích by byl hřích do příspěvku nenapsat, Kapr, paní Prágerová, Bobek super! Kolíkáč, Léňa, Malina, Twistr díky za parádní sobotní den, který jen tak v mé paměti nezmizí pod nánosem všedních dní, tohle je pro mne cyklistika. KLUCI DÍKY
  
  
• Léňa – Hurá na Ještěd je nejvíc!
  
  Moc jsem zvažoval, zda-li mám také přispět se svou troškou do mlýna, už bylo vše napsáno, ale přeci jen pro mě je tato akce něco víc a i kdyby sepsáni těchto mých postřehů mělo znamenat, jen to, že si hlavou proženu vše co jsem zažil, má to minimálně pro mě cenu k nezaplacení.
  Díky minulému roku, kdy se mi na Ještědu podařilo zažít, co již nezažiju (dát Malinu), je tato akce na mém žebříčku všech akcí na první místě, proto jsem snad při každém zimním švihu myslel na ještědské serpentýny, parkoviště a poslední výšlap do tunelu. Příprava neproběhla dle mých představ, zastihla mě dvakrát ve dvou měsících viróza, pak tuhé mrazy, pracovní povinnosti přesáhli také únosnou mez, to vše způsobilo, že jsem ztratil úplně motivaci. Že jsem to vše nezabalil úplně a začal jezdit na úkor spánku po nočních směnách, může nezlomné duo Kapr, Kolíkáč. Nebýt těchto dvou šílenců, kteří zahlcovali celou zimu web endorfirny, měl bych na kontě desetinu kilometrů, kolo bych prodával jako Mišutka a na Ještěd bych ani nepomyslel.
  Ještě mi zbývalo překonat překážku, kterou bylo to, že v původním termínu jsem měl naplánovanou celodenní směnu,v daném termínu měl jediný kolega, který by mohl za mě směnu vzít dovolenou, takže šance, že pojedu byly skoro nulové. Získat volno se mi nakonec podařilo díky zapojení čtyř lidí v mém okolí, díky jim od 15.3. jsem měl jasno na Ještěd jedu! Bohužel jak to teď u mě v poslední době bývá, když už se něco podaří, dlouho to nevydrží. 20.3. jsem byl v práci přesunut na jinou pobočku tzn. jiný pracovní plán, jiný kolegové atd, opět zmar, 31.3. směna. Nechtěl jsem na nové pobočce hned komplikovat kolegům docházku, ale touha jet na Ještěd byla silnější a šel jsem do toho. Znamenalo to, vzít dvě směny na víc, takže jsem věděl, že v pátek před Ještědem budu mít ranní a odpolední a na den D až noční, další den hned odpolední. Ale zadařilo se, měl jsem tam devatenáct hodin okno J.
  Těšil jsem se už jako malé dítě, plky na webu ohledně počasí mě nevyváděly z rovnováhy, jediná předpověď, která mě zajímala byla ta v sobotu ráno. Jediné co mě na chvíli zvyklalo bylo to, že najednou naše plánované, dvanáctihlavé stádo začalo štíhlet. Odpadlé cukřenky, jsem čekal, že odpadli lidi, kteří klikají na ikonku: přidat sebe mezi účastníky v domění, že potvrzují přečtení stránky, jsem taky čekal, ale dost mě zranilo odřeknutí zejména Maliny. Při představě, že na Ještěd pojedu jen ve třech lidech, jsem začal byl histerický a svou histerií jsem po smskách začal předávat Kolíkáčovi, naštěstí Kolíkáč je takový jaký je, nechal mě vystresnout a jen napsal, 7:05 jsem u tebe. Jo, nebylo co řešit, teda bylo na čem pojedu, jestli letňák nebo zimák. Zimák by znamenal, pouze výletovat, letňák pěkně si to prásknout s Malinou na zimáku. Tyto spekulace utnul Kapr, sdělením: Jede se na zimácích!
  Ráno když vstanu nejdu nejdříve na wc, ale k počítači zjistit na radaru kde jsou mraky. Močák mám plný k prasknutí, ale touha vědět kde jsou mraky je silnější než potřeba vyměšování. Aaaa ani mráček! Že bych vzal letňáka? Ne, Kapr psal zimák, jen doufám, že nebudu sám na zimáku. Kolíkáč přijíždí na čas (se zimákem) a můžeme vyrazit na akci nejen Jara.
  V Sojovicích nám Kapr hlásí, že odpadl také Kajman, ještě, že je tady Jean a jeho kamarád Twister, bude nás tak akorát. Fouká tak, že je problém stát rovně ono to je i dobře, že nás není takové stádo, nebude to nebezpečné. Z 8:10 z Podhrab vyráží tedy sedmička Bobek, Malina, Kolíkáč, Kapr, Jean, Twister a já. Malina a Twister na letňácích.
  Začátek ukazuje, že výletovat se nebude, jedeme poctivé ZDV a častokrát se mi v hlavě protáčí Kaprova pozvánka na akci, kde je uvedeno: pro všechny výkonnostní skupiny, no nevím, nejsem na tom zrovna nejhůř a musím si dávat zezačátku velkého bacha abych neplýtval silami abych ve zdraví těch 210km ujel. Jak se tak kochám krajinou a díky super pozměněné trase mám hodně kochacích scenérií typu: zřícenin, hradu, pivovarů, vysokých železničních mostů atd , si začínám uvědomovat, že v našem grupetu jsem jediný, který v tomto roce ještě nepokořil 200km hranici. Proto se snažím jen kukat, špice nepřehánět. Nejvíce se nám o tempo stará kvarteto Malina, Kapr, Kolíkáč, Bobek. Po padesáti kilometrech začínám litovat, že jsem si nevzal letňáka, je sucho, pěkně fouká, takže letíme stále kolem 40km/h, nechápu jak to ten Jean na tom svém dvacetikilovém kole dává. Pořizuju fotky na přání, stavíme na svačinky, je mi fakt dobře.
  Že vše může být také jinak se ukazuje před Českým Dubem, kde již začíná pršet a hák za Malinou se mění na lázeňskou procedůru skotskými střiky. Na Malinovi začínám pozorovat, jak trpí, ale je to borec ani nehne brvou a tahá nám snad dvacet kilometrů špic, kluci se vedle něj střídají, každý tandem s tímto rakeťákem je na nich dost vidět, proto se tam moc nehrnu a radši si užívám, lázeňského pobytu v závětří.
  Tento rok díky počasí jsme jeli tempo už z posledního Českého Dubu, Malina prostě zařadil takovou rychlost aby nezmrznul a zároveň aby nám neujel. V Rozstání se nezastavovalo, ale pěkně jelo dál. Hned na začátku ztopoření kopce mírně odpadám, Kolík se kolem mě jen mihne se svými lehkými převody (jo ty bych taky bral), Kapr jakbysmed a najednou mám 50m díru. Jsem v klidu, kopec je dlouhý a kluci mi už neodjíždí a stále mám rezervu. Mám obavy, že nahoře ve vesnici, kde se silnice na chvíli natáhne bude foukat, tak si na chvíli shodím a během pár šlápnutí už kukám za duem staříků Kapr, Kolíkáč. Bobek už tady není a Malina je 100m před námi. V dalším ztopoření na nás Malina čeká takže do serpentýn najíždíme zase ve čtyrech, pěkně v klídku. Sleduju rychlost a jen žasnu jaký je rozdíl mezi jízdou na zimáku a letňáku. V místech kde jsme na letňácích minulý rok jeli 40km/h ted jedeme 30km/h, v kopci místo 21 až 22km/h jedeme 17 až 18km/h. Jak tak vzpomínám na místa kde jsme minulý rok odpárali Kajmana, kde jsem odjel Malinovi tak jsem si ani nevšiml, že už šlapu jen s Malinou. Při zpětném pohledu vidím, duo staříků, které na dnešním švihu pokořilo dva a tři tisíce kilometrů v měsíci (na jejich místě bych dnes už ani neotočil pedálem) , Malina jede na pohodu a já na fest, hákovat jej, je kravina, tak se ho rychle pouštím, shazuju a jen „jistím“ druhého fleka. Na parkoviště dojíždím v poklidu a vidím čekajícího Malinu, zastavuju taky a čekáme na duo Ko-Ka, pak už jen v klidu ve čtyrech až na větrný vrchol. Teda musím říct, že to pěkně bolelo, ale jsme na vrcholu, fouká jako o život, rychle se choulíme ve věži pod schody, prohledáváme odpadkové koše, kde hledáme noviny, bohužel neúspěšně. Ještě foto našeho zredukovaného balíku a opatrně dolů.
  Sjezd je místy namrzlý, fouká tak, že to cloumá říditky, do toho zima, prsty na rukou mám tak zmrzlé, že sotva došáhnu na brzdy, mít tady letňáka tak už nejsem schopný pohybu.
  Sjezd do Křižan je dost rozbitý, takže není možné jet tempo a tím se zahřát, do toho ještě Jean vyklepává šroubek na uchycení blatníku, musíme zastavit Jean nám předvádí své skryté vlohy alá MacGyver a svůj defekt opravuje nalezeným provázkem, který si upravuje jako v pravěku pěkně kamenem. Začínají nám postupně docházet zásoby jídla tak se rychle domlouváme, že vybrakujeme nejbližší benzinku, děje se tak někde kolem 130km v Mimoňi.
  Po vydatném občerstvení vyrážíme vstříc dalším 80km, kde nás čeká brdek do Kaniny a ten se všichni těšíme, zejména Jean. Abychom o něco nepřišli spustil se déšť, který postupně sílil, k němu se přidaly kroupy, které pěkně štípaly, Kolíkáč začíná být v eufórií, nezbývá mi nic jiného než se jen smát, smích mi nějak nejde zastavit, prostě se z nás stává skupinka chovanců bohnického ústavu. V Doksech se tentokrát nestaví, jede se už pohodička na dojetí, déšť ustává, je to zase krása. Za Dubou už vím, že nohy to dnes dotočí, tak jsem rád, za Malinovi úlety, které dokážou pěkně zahřát, řítit se v kokořínském údolí přes pade, díra nedíra je nádherné, bohužel nešílíme takhle všichni, není možnost prostřídání se, sám nemám na to, střídat jen s Malinou tak letectví po pár kilometrech končí. Pomalu, ale jistě se napojujeme na trať květnového ŠOKu, je to tady samá díra, ale proti Paříž – Roubaix to je ještě krása, je jasné, že to bude chtít dobré pláště a hlavně hodně štěstí dát to bez defektu. Když mijíme odbočku na Romanov, chytá nás sněžení a vzpomínky na Doksy. Jeeee tady to vždy bolí…. Kopec do Kaniny znám velmi dobře, dá se jet v klídku, jenže Maliňák nám poodjel a asi tak v polovině mě nenapadlo nic lepšího než si jej dojet. Shodím si a rakeťáka postupně dojíždím, vidím na něm, že jen točí, rozhlíží se krajinou, není důvod jej nedojet, když si ve vesnici shodím ještě o dva pastorky níž jsem u něj za pár set metrů, ale už po „prémii“, díky tomuto vyjetí jsme zase ostatním poodjeli. Jezdíme sem a tam, mokré dresy a teplota kolem nuly dělá své.
  Z Kaniny se nám do zad opírá vítr, který jsme celý den měli převážně z boku, jede se pade a stačí jen šmrdlat nohama, Maliňákovi začíná být zima, hází tam 53x12 a mizí. Nevím koho to napadlo, ale někde před Kropáčovou vruticí nebo kde to bylo najíždíme na kostkový úsek, který má několik kilometrů, mám v nohách přes 180km, prošel jsem si deštěm, větrem, kroupami, snežením, mrznoutím, jedl jsem odpadky a teď mě čeká několik minut na vlhkých, slizských, skákajících, tvrdých, špatně seskládaných kostkách! Proklínám autora této vsuvky každé šlápnutí a mrtvolný okamžik v očích, který mám hlavně ve sjezdu a závěrečné devadesáti stupňové zatáčce na konci tohoto pekla.
  Už jsme pomalu v očekávání chvíle kdy nám na tachometru přeskočí začáteční číslo našeho kilometrového trojčíslí z jedničky na dvojku, moc nemluvíme a aspoň já začínám být pěkně vygumovaný. Jestli jsme minulý rok ještě před Sojovicemi spustili kolotoč plný nástupů tak tento rok to jen na chvíli napadlo pouze Malinu. Dojíždíme na morál. Jo dali jsme to, celé zimní jádro to dalo a já jsem si mohl s klidným svědomím odškrtnout první letošní dvoustovku!
  Celé jsme to i spopojížděním dali za 7:35hod, tzn., že v Sojovicích jsme byli v 17hod. Od 20hod jsem musel do práce na noční, to byl jediný důvod proč jsem nebyl schopný si užít v klidu dokonalého Kaprova zázemí. Závěr byl prostě úžasný, už jsme byli v suchém u Kapra ve sklepě, kde bylo perfektně nachystané pohoštění, pan domácí kolem nás lítal až mi bylo líto, že jsem tak prošitý, že s tím přinášením, odnášením věcí, jídla, pití nejsem schopný pomoct. Bobek nachystal bohatou tombolu, zejména jeho pohár pro vítěze výjezdu na Ještěd byl úžasný. Paní Kaprova opět nezklamala, koblížků bylo dostatek (i doma si pochutnali) a opět výborné.Celý výlet se mi opět zaryl nezapomenutelně do hlavy, kam se hrabou nějaké závody, Hurá na Ještěd je nejvíc!
  
  
  
  
• Malina – Natvrdlé jádro
  
  Oproti loňskému roku se letos bohužel sešlo jen jádro z víkendových akcí jako Litoměřice nebo Rytířov. Také váhám až do poslední chvíle, zda to risknout na letňáku nebo to odpískat a jet se někam honit sám, předpoveď počasí nebyla z nejlepších. Nechávám to na ráno a při suchém asfaltu před barákem a oblačné, ale větrem roztrhané obloze, se ke mně dostává neskutečné chuť ten Ještěd pokořit. Okamžitě do sebe něco tlačím, během ranní potřeby se domlouvám s Léňou na dopravě, dávam jedno picolo a za půl hodiny rozebírám kolo do auta a valím do Sojovic.
  V Sojovicích je ještě ranní romantický klídek, ale u Kapříka před barákem už se to šikuje, montují se kola a hlásí se první vtípky. Zázemí je bezkonkurenční, dokonce i vyhřátý sklípek na převlečení. Před osmou vyjíždíme do Podbrah. Nikdo další se nepřidává a proto hned Hurá na Ještěd. Oproti předpovědím se vítr trochu mění a proto celkem převážnou část směru „tam“ jedeme na bočním větru. Cesta je bezproblémová, v paměti mi zůstaly hlavně tyto věci:
  Jeanův dálkoplaz, vážící cca 15 kg, Léňovo „pytlíkové Martini“ – v podstatě rozkrájený celý chleba hozený do nepoužitého pytle od odpadkového koše a zakápnutý sklenicí marmelády (viz fotodokumentace), Kaprova zkratka v Mladé Boleslavi – mezi baráky pěkná strmá asfaltka ústící na jednom z náměstí, oproti loňsku se nemusím tolik soustředit na šlapání a zjišťuji, že objíždíme jednu krásnou zříceninu a památku za druhou.
  Před Českým Dubem si dávám dlouhou špici, bohužel začínají přibývat nadmořské metry, mokrá silnice a trochu krápání z oblohy. V Českém Dubu už regulérní zrcadlo, vítr jak řemen a kopce. Skupina se začíná trochu drobit, a jelikož z Dubu je to na vrchol cca 700 metrů výškových pokračujeme v tempu dále. V Rozstání před první stojkou nestavíme jako loni a pokračujeme stálé v tempu, déšť nabírá na síle. Tím, že to jedeme celé v jednom sledu, dělá kopec oproti loňsku pocitově složitější. Na druhou stranu loni jsem byl pěkný osvald a visel jsem za Léňou doslova za oči. Letos točím i v nejprudších serpentinách 90 otáček a nemám problém zrychlovat jít do/ze sedla dle chuti. Od parkoviště se znovu šikujeme do čtyřčlenné formace a v závětří hory jedeme na vrchol. Zatáčka k parkovišti dává ochutnat vichřici, skoro to v prudkém kopci zvedá kolo na zadní. A poslední kilometr mezi štěrkem a zmrzky je za cenu pevné vůle. Zima je taky luxusní směrem nahoru teplota neustále padá dolů a na vrcholu je perfektních 0,5 °C a noviny na vystlání nikde i koše jsou prázdné. Po chvílí přijíždí Bobek, vypadá celkem zničeně. Ostatně jako každý tady, kdo nepřijel autem. Dáváme foto a s třesavkou mastíme dolů. Pod parkovištěm ještě nabírám dříče Jeana s Twistrem a jedeme až do Křižan. Největší boj jsou u mě prsty na mokrých rukavicí, které bych si, byť jsem heterosexuál, strčil nejraději k někomu do pr… . Jsme na 120 kilometru, začíná se projevovat trochu únava a zima, začíná foukat proti. Jean má trochu problémy s blatníky. Tyhle momenty miluju, by´t je k nim dlouhá a bolavá cesta. Pro mě, co už nechodil, taková náhražka vojny. Před Mimoňí jedeme na terezínu, fouká pravý bok a k tomu to fousatý Bobek pořád zrychluje. Jako oáza se na kraji Mimoně objevuje Shelka bez sedaček. Všechny nás bolí nohy z té roboty, někdo si sedá na zem, což mezi dalšími zákazníky vypadá dost dobře. BigShogky syčí, espresa v nás mizí a byť to nikdo nehlásí, nikomu z nás se ven moc nechce a to ani nevíme, co za chvíli hned čeká.
  Za Mimoňí, kde jsme loni odhazovali návleky, letos začíná peklo severu – liják alá Krušnotonu 2010, kroupy, větve na silnici. Jedu v zadní linii, na špici se točí borci se zástěrkami. Přestávám cítit prsty na rukou, nohou. Nohy bych si nejraději nad kolenem uříznul. Liják trvá až do Doks, kde ho střídá protivítr. V Dubé je mi asi nejhůře. Nemohu na mé Campě řadit, nahoru i dolů řadím jen palcem. Do ostatních prstů už signál od mozku jaksi nedojde. Snažím se zahřát, první kopec v Kokořínském údolí dávám na velkou, přemýšlím i o Kanině, ale tam bych si asi zlomil překřehlé lýtka. Do toho začíná opět liják. Masakr. Jedeme s Léňou a Kaprem, skupina nikde, defekt by byl asi na sanitku, ale naštěstí se za chvíli zjevují. Kanina je úžasná, 170. km, 14 % stoupání. Začíná mi být teplo a vlastně i hej. Pak užasnou belgickou krajinou, kde to funí do zad, dávám toho vše, 50kou to jede samo, trochu přišlápnout na 60ku a špurt byl luxusních 71 km/h. Kapr s Bobkem jsou borci, ta krajina tady je prvotřídní, krásné krátké táhlé kopce, utichlé vesničky, čast kostky, samé Hlavna nebo Slivna. Nálada je na nule, únava na maximu, Kapr začíná s africkými tanečky mezi rámem a pedály. Prostě i amatérské šampión zapomíná vycvaknout z pedálů a kácí se na půlící čáře, jak stoletý sekvoj.
  Koncert končí, Léňa klasicky na velkou až do koupelny. Na zahrádce u Kaprovic začíná akorát prosvítat mezi mraky. Pár minut po příjezdu je na stole kotel polévky, kotel guláše, kafe, čajíky, Birely, domácí koblihy a tombola. No ty kráso! Tohle je to nejlepší z celého dne! Chtělo by to kanape, jak žaludek začíná zpracovávat ty mňamky.
  
  Pánové ještě jednou díky, bylo to super, bez ohledu na počasí. A pro ostatní - příště se nebojte a přijeďte, grupa se dá vždycky nějak poskládat. Tahle akce stojí za to!