Léňa –
Jen tak si dát osobák
Ani nevím proč jsem do Řevnic přijel. Priority mého života se nějak přehodili a tím čas na trénink úplně vymizel. Nejspíš jsem chtěl opět vidět známé oranžové tváře, což už je dobrý důvod proto, proč rodině vysvětlit, že na dětský den s Michalem Nesvatbou přijedu později....
Na rozjetí jsme s Kolíkáčem zvolili kopcovitější trasu z Broumů, přes Beroun a Koněprusy, což nám dalo pěkných 40km, díky Diablovi alias Froomiemu se mi podařilo dosáhnout maximálních tepů a ne jednou. Zlatá duše Strejda, nám ve spolupráci s Kaprem ještě připravil nádherný startovní rošt, kde jsme startovali asi pět minut po příjezdu do Řevnic, v dokonale propracovaném pořadí a to: Strejda, Léňa, Kolíkáč, Kapr pěkně po 30sec za sebou.
Cíle jsem si opravdu nedával žádné, rekord na Řevničáků mám 15:02min na ten jsem ani nemyslel, spíše jsem čekal něco mírně přes 16min, prostě to jen nějak ujet a ještě mě nesměl zaříznout Lemond (který nakonec nepřijel...). Z minulých ročníků vím, že začátek jde jet na španělskou, velkou, rychlost držet nad 30km/h a po první zatáčce nejít pod 20km/h, závěr nějak dostrkat na krev.
Na startu velkou radši nedávám, přeci jen nejdřív to chci zkusit aspoň roztočit na 36x15, roztočení proběhlo z tuha a dost mě překvapilo, že to i bolelo, ještě k tomu se do mě opřel vítr, tak myšlenky na velkou placku mě ihned opustili, při pohledu na tachometr, kde jsem po třech stech metrech měl 27km/h mi hned ukázalo, jo dnes to bude špatné, nad 30km/h ani náhodou, smířen tedy s tím, že mě Kolíkáč dojede velmi brzy si raději shazuju ještě o jeden pastorek níž a jen šlapu, tak aby to moc nebolelo, ale taky abych cítil, že musím šlapatl.
Igora dojíždím na krásném novém asfaltu v nájezdu do Řevnického lesa, v první ostré zatáčce vzpomínám na svůj poslední ročník, kde jsem shazoval velkou, no dnes to prostě nepůjde, dokonce před sebou nemám tentokrát Laca, kterého jsem v těchto msítech už v dáli viděl, no nic, jedu mírně nad 21km/h a pro svůj větší klid už raději nesleduju tachometr a jen šlapu a užívám si krásného asfaltu.
Po druhé ostré zatáčce přibližně 3km pod vrcholem se ohlížím, kde je ten Kolíkáč? už tady měl být! Ohlížím se celou zatáčku a nikde jej nevidím, to je zvláštní asi se zase moc nemačká (fotky mi říkají, že se mačkal) prostě tento masochismus nemá moc rád, to kdyby jel za někým v háku už bych viděl jen jeho záda, takhle jedu prostě sám bez jakéhokoliv magnetu.
Profil se začíná mírnit, začínám více točit, ale ne přehazovat nebudu!, prostě si trochu odpočnu (no odpočnu, spíš jsem potřeboval protočit nohy v tempu) , začínám na silnici vyhlížet dvojku, která mi připomene, že už jen 2km a bude bolest u konce. Jenže nevím jestli jí organizátoři nenamalovali nebo jestli byla schovaná v nějakém stínu, prostě jsem ji neviděl. jak tak vyhlížím dvojku, mihne se kolem mě Kapr! No mihne, jel tak o 2km v hodině rychleji, prohodil něco jako: Už je v dohledu. Nevím kdo a co, ale asi Kolíkáč. Tak nevím co mi tím chtěl říct, mám zrychlit? Počkat na něj? Nevím, šlapu dál a naopak si říkám, vždyť ten náš Mistr zase tak rychle nejede, stínuju jej tedy asi 600m takových třicet metrů za ním, nejvíce se mi zalíbili jeho průjezdy zatáčkami, které tedy více bolí než ty na které jsem zvyklý, ale to má jistě od trenéra staříku, tak se tím také řídím.
Mé stínování samozřejmě po pár stovkách metrů končí, protože Kapr si přiložil nebo co se stalo, a byl v nedohlednu mezi auty, které musel bohužel objíždět, do stejných problémů jsem se dostal asi po minutě, přede mnou stříbrné Audi, které jede tak 16km/h za někým na Colnagu a v protisměru zase Q7, která prostě nezastaví, takže musím přestat šlapat a počkat až Q7 projede, pak jsem mohl teprve Audinu předjet. Pěkně jsem řidiči poděkoval, že mě vyvedl z tempa a zase jsem to roztočil, ale už to začalo bolet, přeci jen už jsem měl za sebou přes 4km na Řevničáku, nebo-li jak říká náš letošní Mistr ČR pseudokopci.
Na poslední kilometr mi ještě tak nějak zbyly síly, tak si řadím o dva pastorky dolů, ve výjezdu z lesa za sebou začínám slyšel funění, ááá Kolíkáč mi hlásí, že je tady! No chlapče tak ti to ještě udělám krásné.... Řadím ještě o jeden, dokonce zvažuju velkou, ale nakonec ten jeden pastorek se ukazuje jako moje maximum a makám, funění se přibližuje, na metě 200m před vrcholem jde Kolíkáč tygřímy skoky kolem mě, naprosto nemám nárok, borec vyšvihaný, pěkně mi dne naložil! Do cíle to už skoro nemůžu ani dotočit jak jsem zahlcen, ale jo ujel jsem to. Jen tak ze zvědavosti se poprvé od úvodních metrů dívám na tachometr a ono tam ještě není 15min! Jo, zajel jsem si osobák!
Spokojenost byla tedy nadměrná, trochu zamrzelo, že mě dal Kolíkáč, ale v této jeho fazóně to vlastně není ani ostuda (ale vrtat to ve mě určitě bude), mrzelo mě, že jsem musel rychle odjet domů, kde mě už vyhlížela rodina na dětském dnu a tím jsem si nemohl se Strejdou a ostatními užít Řevnickou pohodičku v naší řevnické, zahradní restauraci. Snad příští rok.