Machíno –
Můj první Rampušák
Před 2 roky jsem slíbil, že pokud si někdy koupím vlastní hoské kolo, pojedu v jednom roce Suicidal Night Trophy, Rampušáka a Krále Šumavy. Je 23. června, 2012, chvíli po 8:00 a já přijíždím do obce Štíty – startu Rampušáka.
V kategorii horských kol se letos jedou dvě trasy – 30km a 70km. Váhal jsem, do které se registrovat – je lepší dojet poslední na 30km trati nebo na 70km? Nakonec zvítězil chladný rozum, podpořený letos najetými 400km a já se rozhodl pro „třicítku“. Hlavním argumentem je přitom “dojet”…což by se na 70km trati nemuselo povést.
Hned při příjezdu do Štítů potkáváme spoustu cyklistů na perfektních strojích, v perfektních dresech…a slunečních brýlích. Všichni jezdí na příjezdové silnici do poměrně prudkého kopce…asi rozcvička před startem. Vytáhnu kolo, nasadím přilbu a zkouším ten kopec taky. Není to špatný, nohy sice trochu bolí, ale to může být věkem...nebo ta pařba předevčírem, kdy jsem přestal dupat na parketu ve dvě ráno. Připomínám si, že mým cílem je dojet a neskončit poslední – a hlavně se neutavit hned na začátku.
Startuje kategorie silničářů, nejprve trasa 190km, za 20minut i 140km. Stočtyřicítku moderátor nazývá “čajíčkem”. V paměti si procházím propozice k trase horských kol – je docela prostý - prvních 15km je do kopce, pak už jen sjezdy dolů a rovinky. U některých sjezdů je vtipná připomínka “méně zdatní bikeři zde opouštějí sedla, někteří pak nedobrovolně”. Přichází výzva pro horská kola, start je společný pro 30 i 70km. Čekám až se profíci seřadí na startovní čáře a sám se pokorně řadím na konec budoucího pelotonu. Jsem asi jediný, kdo nemá sluneční brýle a v dohledu jsme právě dva, kteří jedou bez nášlapů. Jinak jsem tak „cool“ jako všichni ostatní. Dobrá polovina borců má stehna jako ... vlastně ani nevím jako co, ale rozhodně svalnatější než ty moje. Kousek přede mnou je borec v dresu „Vinohradské šlapky“ – na jejich webu jsem hledal zkušenosti k Rampušákovi...asi se k nim přihlásím, ten smysl pro humor mě baví.
Rampušák nám přeje hezké zážitky a ozve se výstřel ze startovní pistole. Borci vpředu (je nás asi 200) se dávají do pohybu...my, co jim kryjeme záda, čekáme až přijde řada i na nás...což trvá tak 20 sekund. Zkrátka kouzlo hromadného startu. Někde za zatáčkou je brácha s foťákem. Říkám si, že musím trochu šlápnout, abych neměl fotku s rozestupem od hlavního pole hned po 10ti metrech na trati. Šlapu...hned po startu nastupuje kopec, naštěstí jedeme po asfaltu. Šlapou i ostatní, ale o něco pomaleji než já. Předjíždím prvních pár bikerů, docela to jde, až se divím, že ten kopec není tak drsný, jak se zdálo z auta. Po prvních stovkách metrů jich za mnou zůstává snad deset, pak to přestávám počítat. „Hlavně abych se neutavil“, opakuju si. Zezadu slyším troubení auta, blbec se snaží projet pelotonem...daří se mu to. Doufám, že slyší i můj komentář skrz stažené okno. Šlapu a šlapu. Povzbuzují mě výroky některých bikerů jako: „já už nemůžu“ nebo „přestávám s kouřením“. Pořád šlapu, občas vstanu ze sedla a tím ostatní matu ještě víc. Netuší, že u mě se jedná o nutnost, protože se začínají ozývat bolesti v kříži – můj stálý společník při jízdě na MTB.
Nemám tachometr, takže jen odhaduji kolik jsme ujeli. Držím se v chumlu asi 40 bikerů a cítím se dobře. Najednou přichází odbočka na kamenitou polňačku. Měním převod, slyším chrastění od zadní přehazky, každé šlápnutí mi řetez proklouzne. Stane se nevyhnutelné – po 50m v terénu musím zastavit, protože mi řetěz spadl za kolečko. Tohle jsem přesně viděl na netu, bylo tam i jak to opravit – jen si to nepamatuju. Řeším to po svém – přehodím, řetěz rukou navedu na 3 největší kolečko ... a tlačím, protože na tenhle převod to fakt vyjet nedokážu. Míjím fotografa, bude první fotečka a já tlačím :(. Život je sviňa. Za chvíli je kopec méně strmý, nasedám a dupu. Na těch 100m mě dojelo asi 10 bikerů, odhaduji, že tak 20 jich za mnou ještě bude. Zatím se držím svého cíle – nebýt poslední. Zkouším zadní přehazku, funguje perfektně, jen nesmím řadit na 3 největší kolečka jinak se ozve rachtání a řetěz padá. Opakuju si sprostá slovíčka, naštěstí jich znám dost.
Šlapu a šlapu, už nikoho nedojíždím, skupina se roztrhala – vidím max. 2-3 bikery před sebou, za sebe se radši neohlížím. Občas se mi ještě daří někoho předjet. V lese dojíždím 2 borce, tak o 20 let starší než já – „kolik ještě do kopce?“, ptá se jeden z nich. „Nevím, taky to jedu poprvé, ale jen prvních 15km má být nahoru“, odpovídám. Dozvídám se, že jsme podle tachometru na 11km. Takže už jen čtyři. Pot mi kape z čela, sil ubývá, přehazovačka varovně chřestí při pokusu zařadit slabší převod. Navíc přichází problém s přední přehazkou – při přehození se řetěz zasekává mezi kola. Musím zastavit, dívám se, co se děje. Nepářu se s tím – řetěz silou vyrvu ven a navedu na kolo. Po tomto profesionálním servisním zásahu mi teče krev z palce, asi jsem se škrábnul o zub. Ale jedu. Míjím bikera co píchnul, za chvíli dalšího s přetrženým řetězem. Stát se mi tohle tak končím – nemám s sebou žádný nástroj, dokonce ani lepení ne.
....
Míjím turistický rozcestník „Pod Bukovou horou, 925m n.m.“ – za pár minut i horní stanici lyžařského vleku. Výhled je nádherný, ale hlavně – JSEM NAHOŘE! Necítím se zrovna nejlíp, energetický gel jsem už dávno poslal do žaludku, v lahvi s ionťákem je na dně. Ale trasa konečně nevede do kopce. Řadím těžší a těžší převody, dupu co to dá. Předjíždím někoho...jede asi o polovinu pomaleji, což je tím, že na cestě je spousta hrbolů, šutrů a výmolů. Mám trénink ze Suicidalu v tom je ignorovat – navíc tady na cestu perfektně vidím, je to výhoda jet tyhle terény ve dne. Na štěrku mi občas kolo zaplave, ale zvládám to bez větších smyků. Trasa je perfektně značená, na stromech visí igelitové pásky s logem sponzora, občas mě některý šlincne přes hubu. Vidím konec lesní cesty a 3 organizátory v oranžových vestách, jak ukazují směrem doprava. Dobrzdím a zjišťuju, že jsem na občerstvovačce. Vypiju kelímek s vodou a nechávám si doplnit lahev se zbytkem ionťáku – ten nový má sice jinou barvu, ale to je mi fuk. Slečna se omlouvá za zdržení, uklidňuju ji, že „já rozhodně o čas nejedu“ a ptám se kolik je hodin – zjišťuju, že mám čas 1:26min. Během další minuty odjíždím, dalších 30m je cesta posetá prázdnými plastovými kelímky. Zdvihám se ze sedla a opět dupu na těžší převod. Za chvíli už nemusím – na stromě jsou 3 velké žluté vykřičníky, cesta se zužuje. Stojím na šlapkách, děkuju za kotoučové brzdy a řítím se terénem. Větve mi šlehají přes kolena, sem tam nějaké to mlází, ale žádný pád přes řídítka není, držím se v sedle. Občas dostávám smyky, ale sesednout nehodlám – v tomhle srázu bych už nasednout nedokázal. Po nějaké době si uvědomuju, že nemám cit v prstech – usilovné brždění udělalo svoje. Když se dostávám na rovinu, jen obtížně palcem dokážu přehazovat mezi převody – prsty se odmítají pohnout. Přichází další a další sjezdy, v jednom úseku mi pořadatel ukazuje do cca 50cm mezery mezi plotem a houštím. Jen zahalekám „je to vo hubu?“ – „je“, ozve se mi do zad. Sjezd zdolávám napůl smyky...ale pořád v sedle. Jsem pod kopcem, jedu po vrstevnici, někde před sebou tuším nějakého bikera. S překvapením zjišťuju převod na který jsem sjezdy dával – kousek od toho nejtěžšího. Zvedám se ze sedla a dupu.
...
Vyjíždím z lesa na asfaltku, asi 500m přede mnou je jiný biker. Zkouším přidat abych ho dojel, ale nedaří se. Přichází 90 stupňová zatáčka, pak zase rovina. Už jedu na nejtěžší převod. V dáli další zatáčka a u ní 3 organizátoři v oranžových vestách. Ukazují prudkou zatáčku vpravo...v těch mám praxi, zpomalovat se mi nechce. Jsem v zatáčce a jen koutkem oka zaznamenám jejich krok zpět. V další půlsekundě pochopím, že jsem měl přibrzdit o dost víc. Zapracuje podvědomí - stojím na brzdách, zatáčku zdolávám 3 smyky, k obrubníku na vnějším okraji zatáčky mám do 10cm. Projíždím a okamžitě se postavím ze sedla abych nabral rychlost. Tuším blízkost cíle a rozhlížím se...aspoň kostel by měl být vidět, ne? Nikde nic. Po dalším kilometru se napojuji na silnici první třídy a míjím nápis „Štíty“. Přede mnou je poslední kopec do cíle – sklon tak 10 stupňů, délka 400m. Síly ale už došly. Pokorně seřazuji dolů, přehazka varovně chrastí, musím zase ze sedla. Zezadu mě dojíždí bikerka v zeleném dresu - nesnažím se jí stačit, dojíždím z posledních sil do cíle.
Přichází brácha, ptám se kolik je hodin a kolikátý tak asi jsem. Nevěřím vlastním uším – brácha mě odhaduje na 70. místo, můj čas je cca 2 hodiny a 22 minut! Přichází nadšení.