Akce Krušnoton 2013

Akce Krušnoton patří do kategorie Marathon cup. Datum: 2013-08-10.

Nejdelší varianta má délku 250 km.

:: Propozice :: Mapka :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto a video Koloshop :: Foto :: Report Standa Prokeš :: Report Hanka Ebertová

Historie: 2010 :: 2011 :: 2012

• Dreamer – Krušnoton 2013 - zážitek na celý život
  
  Jeste v patek odpoledne jsem byl rozhodnuty, ze Krusnotona opravdu letos nepojedu, ze pro letosek koncim se zavody? Proc? Protoze i kdyz zimni priprava vypadala dobre, jarni zavody takovy vcelku nadejne, behem cervna se forma nekam kamsi vytratila z ruznych duvodu souvisejicich s kolem i mimo nej, takze vysledkem bylo ze jsem si po Rampusakovi rekl, ze se musim naucit kolo si zase uzivat a ne zit z vikendu na vikend a myslet jenom na zavody. Vysledkem bylo ze jsem se vratil k mym oblibenym "dvoukilum" na Sumave, coz jsou jizdy mezi 150-180km s prevysenim kolem 2500-3000m. Protoze pocasi je letos v lete luxusni, tak muzu konstatovat ze jsem od cervence dal vlastne kazdy vikend jeden takto dlouhy maraton. Do toho jsem si strihl jeste Beskyda, kde me zas prepadly strevni problemy. To cele se secetlo a tak jsem si jezdil na Sumave, unava narustala, zavodni rychlost se dale vytracela. Bylo mi to ale uplne jedno, protoze jet si 7h na Sumave v krasnem letnim pocasi na samotku je taky neskutecny zazitek, kdo nezna, nepochopi :)
  
  Takze mame tu patek pres Krusnotonem, venku prsi, nikam nejedu. Nicmene na Sumavu jsem hlasil ze asi neprijedu, pak Kolikac pise odjezd od Dreamera 4:30, no nemam dobry pocit, ale tak ok, zacnu se vecer pripravovat s tim ze treba v noci zaspim, nebo si to rozmyslim, poslat sms ze nejedu a na neco se vymluvit se da vzdycky :) I proto nemam tentokrat zadnou predstartovni horecku, nejak to neprozivam. Rano se samozrejme probouzim na cas a poprve se zacinam na zavod snad i tesit! Kolikac me nabira a jedeme. Nabirame Kapra, na toho se taky tesim, preci jen on moc maratonu nejezdi. Po uternich Kolodejich kde mi ujizdeli jak Kapr tak i Kolikac mam za cil uviset je co nejdyl, proste neudelat si az zas takovou ostudu.
  
  Rano docela zima, 13-14st a mlha, jo na Krusnotonu se vzdycky zacina pripominat podzim, kdyz o tom tak premyslim. Letos je tomu tedy podobne, ale pres den ma byt kolem 20st, Beru moiru pod dres a navleky na ruce. Zima je mi opravdu velka ale jen co se odstartuje, tak po 5min uz je mi teplo. Jede se v poklidu z Elity je tu tak 5 lidi, neni kam chvatat. Mlha pada na bryle, tak je radeji sundavam a davam do dresu. Jede se mi dobre, dokonce me bavi i jizda v baliku v popredi, tezko rict cim to je, asi ze se tam porad nekdo netlaci jako na Beskydu a Sudetech a dlouhou jedou opravdu jen vyjezdeny lidi a ti co vi ze nedojedou v TOP20 tak se dopredu moc nezenou. Tedy krome par borcu z Nemecka, kteri uvod dost tahnou, ale podle projevu na kole je videt ze to je jen tak efekt a v prvnim kopci konci. Prijizdi Vsid ze se mi odlepil cip z prilby. Hmm nojo ma pravdu! Sundavam ho a davam do diry v predstavci, ale potom v nejakem sjezdu mi odtamtud vypadne, zajimavy. Aha tak on mi nevypadnul ale zapadl az nekam ke krku vidlice, tak to asi vysvetluje ze jsem ve vysledcich byl hned po dojezdu, kde jsem se hlasil ze nemam cip. Cip stale mam
  
  Prvni kopecky, Neznabohy v baliku v pohode, i ty kratke sjezdy zatim bez problemu, mlha nahore opadava, je prevazne sucho. Sneznik, kopec kde se vzdy balik delil. Letos se ale jede mirneji a tak je nahore stale tak 40 lidi vcetne nasi ctverice K+K, Jirus a ja. Sjezd dolu dolu kde si hlidam aby mi to moc neujelo. Vyjezd na Naklerov se taky da, nohy docela jedou, ale vim ze top forma vypada trochu jinak, je to spis jen ta vytrvalost co me tu ted drzi. Sjezd z Naklerova je jinudy snazim se hlidat si celo ale po sjezdu se propadavam vic nez jsem myslel, byl tam totiz nejaky pes dole ve vesnici tak jsem vic brzdil. Tim nam poodjizdi asi 20 lidi a musime po rovine chvili dotahovat ale je nas taky tak 15 takze to moc sil nestalo.
  
  Pak se jede az do Krupky spolecne, ceka nas Komari Vizka. Tam odjizdi cca 10 lidi, ptam se Kapra jestli ma cenu jet chvili s nimi ale nema to cenu. za nami Kolikac s Jirusem a dalsich cca 10 lidi. Cekame na ne a pak jedeme spolecne nahoru. Byla to rozumna volba, verim ze s formou jako pred rokem bych treba s tou desitkou vyjel i Komari Vizku, jenze co pak, nekde bych stejne odpadl a byl dojet. Ne ne, jsem maximalne spokojen tam kde jsem. Na Cinovci bufet, snazim se tam moc nezdrzet, doplnuji bidon, davam i kelimek Coly a kolacek. Kolikac ma trochu problemy v kopci, Kapr na nej ceka. Do sjezdu akorat chytam hak za Jirusem a P. Kudou to se hodi, silnice siroka moc slapat nemusim a dojizdime celo nasi skupiny. Kapr s Kolikacem se na obcerstvovacce zdrzeli dele a musi si nas dotahovat, vim ze to tady stoji zbytecne sily na tech rovinach pod kopci a tak jsem rad, ze ted jsem si to pohlidal. Vubec celkove se mi dneska dari jet dobre schovany ve skupine, nikde se nevetram zbytecne.
  
  Kopec na Hrob, vzdy se jezdil dolu ted se jede nahoru. Tady se mi jede opravdu dobre, nohy najednou jdou vic zlehka nez na zacatku, tak si rikam parada, treba se ted budu az do zaveru jen a jen zlepsovat! Vyjizdime nahoru k prehrade Flaje, tam jsem myslel ze stavet nebudeme na obcerstveni ale stavi se a tak stiham i druhe WC i kdyz moc se mi nechtelo spis preventivne, aby bricho nebolelo. Zase beru kolacek a piju dva kelimky coly. Uz je dost teplo, moira pod dresem je zbytecna, skoda ze jsem si ji na obcerstveni nesundal, dalo by se to v pohode stihnout. Sjezd do Litvinova, trochu s Kolikacem ztracime na skupinu, protoze sjezd jede nekdo mistni z Koloshopu na prvnim miste a ten tam samozrejme moc nebrzdi. Ale ztrata je mala, staci parkrat prislapnout a skupina je kompletni.
  
  Kopec na Dlouhou Louku, v prvni pulce se citim jeste dobre, ale tam nahore, jak se otevre, najednou tezknu, k memu prekvapeni odpada krome Kolikace i Kapr a jsou az za mnou. Odpadam ale i ja, od nas je tak ve skupine pouze Jirus, neskutecny vykon! Mam ale malo ztratu, odpadl se mnou jeste jeden kluk, takze za horizontem kdyz se skupina protahuje tak je sjizdime. Tady uz ale citim ze sily dochazej, na spic moc nechodim a i vzadu zacinam obcas delat diry i kdyz jedu jenom v haku. To neni dobre znameni. Po 10min nas dojizdi Kolikac s Kaprem, dotahli nas, ale muselo to tedy bolet! Pritom mi neprijde ze bychom jeli kdovijak, do kopce i po rovine proste takova rychlostni vytrvalost, joo byt tak o neco cerstvejsi, ale mam co chci, pred tydnem luxus na Sumave, dneska luxus na Dlouhe louce!
  
  Flaje a dalsi obcerstveni, opet piju hlavne colu + kolacek. Zvlneny usek kolem Flaji, uz se mi moc dobre nejede no, uz premyslim o kazdem zvednuti silnice, proste takovy ten stav kdy jeste vylozene netrpite, ale vite, ze jste na tom hur nez vetsina lidi ve skupine a vy v ni nejedete v pohode. Druhy sjezd do Litvinova, tady predjizdim i Kolikace, protoze uz tam nechaval neprijemnou diru a tim ze sil mam malo, nechci dole na rovine sjizdet zbytecne nic navic. Dari se, 100m dira s Kaprem je rychle zalepena.
  
  A jedeme smer Lukov! Rovinaty nebo klesajici teren, snazim se trochu jist i pit, ale zas to nechci prehnat aby mi neplaval zaludek, co se sice dari, ale mozna jsem preci jen mel pit o neco vic. Sily totiz nepribyvaji a postupne ubyvaji v klesajicim profilu. Ve skupine stridam ale jen se na spici protocim a pak pri napojeni do haku obcas delam diru. Ale tu dela i Kolikac s Kaprem, vypada to ze jsme kolektivne tak trochu se silami u konce :) Posledni obcerstveni Mirosovice, snazim se to zachranit dalsimi dvema kelimky Coly a tretim WC, pak si davam trochu gelu, ale ty sily se ne a ne vratit, tep mi prubezne pada na stale nizsi hodnotu, na kterou je telo ochotno jet. Tak co jako jsme na 230km uz asi opravdu neni kde brat, unava ze sumavskych dvoukil je konecne tady a jak by rekl Roman Kreuziger "nekdo za to zaplati". A tak plati Dreamer, je tu Lukov, skupina odjizdi, prede mnou tancuje v pedalech Kolikac, Kapr uz taky nemuze nebo to jenom predstira a ceka na Kolikace, buh vi a nepovi Co je ale paradoxni, kazdy rok jsem byl na Lukove uplne vyzdimany a letos mi to neprislo az tak hrozne. Ale vic se zmacknout v dany moment proste neslo.
  
  Ale Lukov story nekonci. Nahore se mi na minutku dari vic zabrat, Z kopce dolu dokonce sjizdim Kolikace s Kaprem. A na otocce na hlavni do kopce na Milesov, coz je posledni kopec zavodu jsem vlastne za nimi, 20 metru maximalne. Tak ze bych to objel s nimi? A dalsi prekvapeni, u krajnice stoji Jirus s kreci! Tak to je vazeni zlaty vrchol Krusnotona tohle videt Jenze jenze, kdyz si rikam ze mi osud pral a dojedeme nakonec spolecne, tak v kopci na Milesov mi dochazi a tentokrat definitivne. Kolikace s Kaprem nemuzu sjet tech 20m, i kdyz taky skoro stoji. Jirus byl tak 100m za mnou pak krec presla a behem chvilky me predjel a dojel. Rikam si ze jeste treba na me pockaji, ale jedu tak zoufale ze vim ze to nema cenu. A tak si jedu svoje. Milesov je nekonecny v mem podani, vic nez 140tepu mi telo nedovolilo, s cimz proste neudelate nic. A tak se uz jenom ohlizim kdo me dojede. Nastesti jsou to jenom dve dvojicky ze stredni trasy, nejde je ale vubec haknout. Az na rovine 10km pred cilem kdy si telo trochu odpocinulo se muzu zase trochu rozjet nekame mezi 140-150 tepu a jet po rovine aspon 30km. Z dlouhe me nastesti uz nikdo nedojede, do cile tak prijidim nejakych 6minut za Kolikacem, Jirusem a Kaprem, je to dost ale od upati Milesova to bylo jeste cca 25km do cile.
  
  Jak jsem byl rozhodnuty ze letos koncim se zavody, tak Krusnoton mi vratil chut, ma to svoje kouzlo kdyz neresite jestli dojedete 15. nebo 20., nerikam ze je to lepsi nebo horsi nez moje turistika na Sumave, oboje je krasny, kazde ale jinym zpusobem! V zime bude zase na co vzpominat!
  
  
• Jirus – Tak to za to stálo
  
  Tak nějak, jsem bral ten Krušnoton, jako že to bude pohoda. Po šrotu v Tatrách, kde jsme na 200km měli průměr téměř 36km/h jsem se těšil , že tady to bude klídek kolem devětadvaceti. Ta rychlost se celkem splnila, ale v klidu to rozhodně nebylo.
  
  Už loni jsem zvažoval, jestli nejet až ráno, ale chci se vyspat dýl, tak jedeme už v pátek, že se vyspíme v hale. Jdeme spát v deset. V jedenáct nespim, ve dvanáct beru ibuprofen, abych otupěl a usnul, v jednu jsem dost nasranej, že jsme nespali doma, ve dvě koukám na telefon a propadám panice, pak mě v 5:30 budí budík. Tak jsem nakonec asi přece jen spal alespoň tři hoďky. Rychle najíst a to už slyšim Kolíkáče u prezentace. Venku mlha, že by se dala krájet, 13,5 stupně, fakt nic moc. Mažu ruce i nohy hřejivkou, bůhví jak bude nahoře v kopcích. Za tohle jsem rozhodnutí jsem se prvních padesát kilometrů hlavně ve sjezdech měl rád, ale dalších dvě stě bez ohledu na to, jestli se jelo nahoru, nebo dolu, jsem se upřímně nenáviděl.
  
  Zezačátku tradičně pohoda, jen mě překvapilo, že už v Teplicích mám tepy skoro na 170ti a nemůžu popadnout dech. VSid říká, že to nevyspání je jen psychický, že na výkon to nemá vliv, teda na krátkodobý, to mi moc moc pomohlo . Minulý rok jsem si dal čůrací před takovim kruháčem a když jsem ho pak objel, tak tam stál celý peloton a močil. Letos jsem chytře zastavil až za ním, ale na loňský rok jsme si vzpomněli asi tak čtyři a ostatní jeli dál. Takže stíhačka a pod Neznabohy jsme tam. Výjezd po úzké silničce docela šel, říkal jsem si, že jsme snad i někoho utrhli a v tom všichni staví na záchod. Takže zase.
  
  Pak to valíme dál, občas poškbune v lýtku, ale to nic není, zahřívám se a za chvíli to přejde. Přijíždíme pod Sněžník, tady se to nadělí. Nejede se mi nejlíp, ale když se o tom zmíním, nikdo mi nevěří. Nedivím se jim, říkám to vždycky (a cítím to tak), ale nakonec vždycky jedu dál. Kupodivu se nic nedělilo, nebo alespoň ne tak, abych se oddělil já a se mnou je tu osvědčená grupa z Beskyda Kolíkáč, Dreamer a Kapr. Další na řadě je Nakléřov. Nějak mi v paměti neutkvěl, asi byl v pohodě. Kolíkáč se ptá, jestli už jsem dával magneslife, on už jo. Já ne, není třeba začínám být v pohodě. No počkej, Krupka zeptá. No v pohodě se nejela, vlál jsem na chvostu, ale udržel jsem se a křeče nikde. Ani náznak. Občerstvení na Cínovci. Máčím salám do soli, zakusuji sýrem. Přece jen mě ten Kolíkáč nahlodal, tak taková prevence, zasolit napít kolu a frčíme dál.
  
  Sjezd z Cínovce je naprosto luxusní. Široká silnice, žadné zatáčky, dá se odpočinout. A je před čím. Kopec z Hrobu mi minule takový nepřišel. Snad je to tím, že se jel dolu nebo nevim. Ale letos to byl pro mě málem hrob. Nejelo se mi dobře, ale kritický to taky nebylo. Tempo se zpomalovalo a únava začínala být znát na všech. Okolo Flají v pohodě, zastávka na bufetu, pokec cestou, pak sjezd do Litvínova. Dost zatáček, ale užil jsem si to. Deset kilometrů za deset minut, no paráda. Cestu přes město zkazila odbočka do Středohoří, která se nás zatím netýkala. Šipka rovně nás neomylně posla na další stoupání – Dlouhá louka.
  
  Ač byla fakt dlouhá a sklon čím dál tím víc připomínal zeď, jel se mi tenhle kopec snad nejlíp. Překvapilo mě, že Kolíkáč a pak Dreamer začínají ztrácet, když to teď teprve začíná jet. O Kaprovi jsem si myslel, že zaostal schválně, aby v tom Kolíkáče nenechal (a myslím si to pořád). To obdivuju. Já bych se bál, že už to nedotáhnem, ale Kapr je fakt borec a týmový hráč. Máš můj obdiv Kapře. Nahoře to Dreamer dotahuje a po pár minutách i zbývající dva pomeranče. Na bufetu na Flájích se opět staví, doplňuji vodu, opět salám-sůl-sýr a meloun. Do Litvínova v pohodě, předjíždíme čím dál tím víc lidí ze střední tratě. Je super, jak se nás snaží udržet, a i přesto, že tu není žádný krpál a my nejedem nijak ostře, se jim to nedaří. Jsme prostě borci. Ale asi je to spíš tím, že je to chvost této tratě.
  
  Jsme v Litvínově a tentokrát je odbočka doprava naše. Je to z kopce a celkem po větru. Točíme, letíme. Cesta ubíhá kilometry přibývají, začínám věřit, že to vydrží do cíle. Z posledních dvou kopců strach nemám, jede se mi čím dál líp, střídám špice, je to super. Poslední bufet. Opět zastávka, ale já už bych jel, ať jsme v cíli, těším se na to. Za chvíli je tu Lukov, nemám ho rád, ale letos to nebude tak zlý. Je tu. Skupina se začíná trhat. Já jsem tam, ale když se ohlídnu ostatní orange začínají ztrácet a s každým ohlédnutím ztrácejí čím dál víc. Ne nečekám. Jsem rád, že jsem tu a chci dojet do cíle se Švehlou. Jsme nahoře, já první. Využívám náskoku a radši dávám magneslife a anticramp, nerad bych to chytil na posledním kopci. Ale už cestou dolu začíná poškubávat stehno. No nic to přejde. Projíždíme vsí, nájezd na hlavní a je tu poslední kopec. Zabírám, nechci tu odpadnout, nejhůř budu sedmnáctý. To je bomba. Jo to byla bomba. A zasáhla mě do stehna zepředu i zezadu. Jen jsem zařval až opadalo listí z nejbližšího stromu. Nevěděl jsem na kterou stranu protahovat dřív, tak jsem stál opřený o řídítka, nohu propnutou, v kvadricepsu díru jak po granátu a čekal až to přejde. A ono to přešlo, ale jen aby to kouslo znova ještě víc. Takhle asi pětkrát. Mezi tím mě předjíždí Kapr s Kolíkáčem a za chvíli Dreamer. A já pořád stojím a řvu. Nakonec to přešlo. Ještě chvilku radši počkat. Dobrý. Opatrně nasedám a rozjíždím to. Jde to, tak přidávám. Za chvíli míjím Dreamera, říkám, ať se hákne ale nevěřím, že to udělá, taky si prožívá svůj příběh. Tak dojedu ty dva a spolu to dorazíme. Za chvíli je mám a jedu dál. Jede se mi kupodivu dost dobře a říkám si co takhle zkusit dojet Švehlu a spol. Kluci se přidávají a na kopci začíná stíhačka. Motorka Kapr to točí o sto šest, my s Kolíkáčem se taky snažíme střídat. Nakonec je jasné, že už je nedojedeme, tak si to aspoň užijem. Nájezd do cílově rovinky, bereme Kapra mezi sebe a protínáme cílovou lajnu.
  
  Tak to bylo fakt super. Kvůli tomu, a nejen kvůli tomu to zato stálo oblíknout ten oranžový dres a stát se součástí téhle šou jménem Vinohradské šlapky.
  
  Díky.
  
  
  
• Kocot – 4 kompletné maratonské série
  
  PROLÓG
  Pred sezónou 2013 som si zaobstaral virtuálny trenažér a tréningy s týmto zariadením mi prišli veľmi zábavné,a tak som aj v zime natrénoval na svoje pomery naozaj seriózny objem. Táto zyma bola veˇmi dlhá,obzvlášť u nás pod Tatrami. Napriek tomu,že som pred štartom prvého závodu v roku 2013 mal najazdených 0 km na silnici, predsavzal som si ,že na časovke v Bášti a na prvom šlápnutí si musím zajazdiť osobné rekordy. Zimná príprava bola z môjho hľadiska mimoriadne tvrdá a aj finančné investície,do nej vložené boly významné,preto som si zaumienil že v prípade ak v prvom dvojzávode nedosiahnem výsledky aké som si zaumiernil, nebudem už v závodení pre rok 2013 vôbec ďalej pokračovať. Do môjho života ešte k tomu vstúpila osoba,Múza,ktorá dala môjmu životu,mojej psychike to čo som tak veľmi postrádal. Všetko sa začalo náhle odvíjať v môj prospech a tak nič iné ako osobné rekordy niesom ochotný akceptovať. Na prvom dvojzávode sa nič významné neudialo. Oba závody som absolvoval v osobnom rekorde a tak som len sucho skonštatoval ,že sezóna pokračuje...
  
  Kapitola prvá:Dôležitý krok medzi dažďovými kvapkami
  Tesne pred Mamutom som ochorel. Môj organizmus a moja psychika boli však nastavené veľmi pozitívne,vďaka na moje pomery veľmi kvalitnej tréningovej príprave i vďaka mojej Inšpirácii.Za cenu absolútneho kľudu a vynechania akejkoľvek pohybovej aktivity som sa pár dní pred mamutom úplne uzdravil. Čas som mal už len na jediný tréning,ktorý ukázal že som po chorobe patrične oslabený,no dostatočne pripravený na zdolanie Mamuta. Tak akov posledných rokoch mnohokrát aj na mamuta som jak čurák cestoval niekoľko hodín úplne sám vlakom.Večer pred štartom som sa po prvý krát osobne stretol so Zárybnickým,ktorého veľmi obdivujem. Obdivujem ho pre jeho výkony na bicykli,i pre jeho výnimočnú osobnosť.Zárybnický je trieda! maratón samotný sa šiel ako sa do predu avízovalo za dažďa. Tu som sa stretol so Standom Polnarom,s ktorým sme veľkú časť trasy absolvovaly v dvojici a bol pre mńa naozaj skvelým parťákom. Ako sa neskôr ukázalo nebolo to rozhodne prvý a posledný krát čo sme spoločne absolvovaly ciklomaratón a obaja z toho mali veľmi dobrý pocit.Na mamute ma najviac bavili jeho poznámky typu:\\"Aha,už neprší\\" Vy,čo ste absolvovali tohoročný maut viete prečo mi to prišlo vtipné. Nieje dážď ako dážď a od tejto chvile som si začal dávať obzvláš veľký pozor na to,čo označím za dážď. So standom sme závod zvládli,ja osobne som šiel veľmi opatrne uvedomujúc si že som po chorobe a hlavne to,že prvý krok v ceste za naplnením cieľov, je krokom mimoriadne dôležitým. Do cieĺa sme dorazili tesne pred časovým limitom a s veľkým pocitom spokojnosti,lebo počet tých,čo dokončili dlhú trasu Mamuta 2013 bol mimoriadne nízky. Z vinohradských šlapek sme dokončili len traja,no zároveň sme boli jediným tímom kde dokončili naspoň traja. Z pohľadu celkového výsledku Maratonskej série,mimoriadne dôležitý aspekt. Po závode znovu vlakom domu. samozrejme sám jak taký chuj
  
  Kapitola druhá:Dva v jednom
  V tomto roku som dosť vynechával v práci.Všetko v prospech cyklistiky. jednoducho povedané,čo sa tíka cyklistiky,tento rok som šiel po hrane svojich schopností. Preto som právom očakával že na Sudetách zajazdím ďalší osobný rekord a rozhodne sa nebudem potácať niekde na hranici časového limitu. Sudety som dokázal absolvovať len vďaka Rainymu,lebo ak by som sa tam mal trepať bez jeho pomoci,asi by som tam po lokálnych dráhach nebol ešte ani teraz... Sudety som dokázal prejsť s veľkým prehľadom,bez sebamenšej krízy a predovšetkým s Ivčou. Tá ešte nebola v absolútne forme,preto som mal trochu na vrch a myslím že som jej naozaj pomohol. Dokonca som v závere mal ešte toľko síl,že som s ňou dokázal vydržať aj cieľový kopec.Tento maraton som si skutočne vychutnal. Od kedy sa Ivča stala skutočnou hviezdou,bolo mojim veľkým snom absolvovať nejaký maraton spolu s ňou od štartu až do cieľa.Tento krát sa to podarilo a aj v osobnom rekorde.Mám preto \\"dva v jednom\\" Je tu všaqk jedna vec,ktorá všetky moje pozitívne dojmy z tohto závodu totálne zmazala. ja na tieto maratony,do oblastí 600 km vzdialených od môjho bydliska jazdím predovšetkým preto,aby som sa stretol s kolegami a kamarátmi zo Šlapek. Tentokrát sa stalo,že viacerých ,ktorý na Sudetách štartovali, som ani nestretol. Som rozhodnutý tohto cyklomaratonu sa už nikdy nezúčastniť a to aj napriek tomu že je výborne zorganizovaný a jeho trasa sa mi mimoriadne páči. Rainy mi svojim priateľským prístupom pomohol nemyslieť na tieto veci a on je pre mňa aj vďaka svojej schopnosti prekročiť svoje reálne možnosti a zdolať náročnú trať,jednoducho osobnosťou sezóny.
  
  Kapitola tretia:Stará klasika
  Rampušák je jedna z dvoch stálých maratónskych klasík,ktorá je už dlhé a dlhé roky súčasťou maratonskej série. V tomto roku návrat k tradičnej trase,ktorá je skrátená o Zborov. Vyplíva z toho,že človek by sa tu nemusel až tak veľmi rozdrbať,aj keď sú tu aj bez Zborova naozaj veľmi závažné kopcovité nástrahy. Cestujem znova sám,znova vlakom,znova sa do centra závodupresúvam na bicykli s ťažkým batohom na chrbte a znova viem,že je to posledný krát. Mám toho už plné zuby... Atmosféra je tu veľmi útulná a konečne sa tu stretávam s množstvom spolujazdcov. Na závodeš samotnom sa snažim riadiť skupinu okolo Ivči,ktorá je ale plná rôznorodosti a občas aj protichodných názorov.Hrabosch ma imituje a karikuje, a so svojou výkonnosťou ktorá od závodu k závodu stúpa si to môže dovoliť. V skupine mám i Standu Polnara a iných fajn ľudí.Behom celého závodu mám iba jedinú krízu,ktorá ma núti na 30 sekúnd zastaviť a jeden a pol minúty trochu sám so sebou bojovať. Potom už som znova v pohode ale moja skupina sa v kopci roztrhla a Ivča s Hraboschom už pália preč... Ach jaj... Len si povzdychnem a zakrútim hlavou. Majk na mňa však čaká, a záver Rampušáka si vo dvojici naozaj vychutnávame. Spoločenská atmosféra je tu vynikajúca. Na vlak musím znova na bicykli s ťažkým batohom,spotím sa pri to jak prasa a cestou domu,ktorá trvá niekoľko hodín a ja ju samozrejme absolvujem sám, príjmam rozhodnutie,že po 11 účastiach s rampušákom končím. Vnútornú silu na absolvovanie ostatných závodov mám len vďaka mojej Inšpirácii,vďaka môjmu tmavovlasému anielovi,ktorý priniesol do môjho života to,čo mi tak veľmi chýbalo a ja som si myslel,že už to nikdy nezažijem. Len vďaka nej som schopný toto všetko podstúpiť.
  
  Kapitola štvrtá:divné pocity
  Beskyd je druhou zo starých klasík. Veľmi ťažký a z môjho pohľadu mimoriadne obávaný cyklomaraton. Ale tento krát som naozaj dobre pripravený a silný. i keď deň pred odjazdom sa objavujú prvé straty koncentrácie a hlava jednoducho začína blbnúť. Pri predstave že sa mám zas a znova sám trepať niekde ďaleko od domova a z vlakovej stanice sa do centra maratonu presúvať na bicykli s ťažkým batohom na chrbte a v daždi ma absolútne demotivuje. Situáciu v poslednej chvíli zachráni Kolikáč. Necítim sa dobre. Telesne som dobre pripravený,no vo vnútri cítim neskutočné napätie a nepohodu. Večer pred závodom teda radšej trávim v samote snažiáac sa nadobudnúť znova vnútornú rovnováhu. Len myšlienky na ženu ktorú milujem a ktorá ma tak neopísateľne podporuje,vo mne stále držia nádej a morálnu silu. Závod samotný je pre mňa rozčarovaním. Hneď po štarte zisťujem že moji spolujazdci zvolili mimoriadne riskantnú taktiku.Nemá to žiaden zmysel a ja toto počínanie absolútne nechápem. No veď si blbnite. Ale bezomňa. . Priatelia,ja končím a nehrám...! Zo vzdoru a rozčarovania tento závod absolvujem pod svoje aktuálne výkonnostné možnosti, ale za to so Standou Polnarom,s ktorým sa cítimm dobre,s ktorým sa vzájomne podporujeme a rozumieme si. V cieli dosahujem čas zodpovedajúci osobnému rekordu a preto viem že s výsledkom môžem byť spokojný. V ovzduší sa tu však vznáša čosi podivné a ja začínam tušiť že nastáva dilatácia času a priestoru.
  
  Kapitola piata:Dilatácia času a priestoru
  Vo fyzike sme sa kedysi učili o rôznych teóriaách pravdepodobností,o teóriaách anomálií,relativitách či zakrivení vesmíru. Vo vinohradských šlapkách sa tieto teórie prejavujú tak,že spôsobia efekt ,podstatne väčšej vzdialenosti z Prahy do Popradu,než je vzdialenosť z Popradu do Prahy.Toto je príčinou toho,že neočakávam že by sa na závode Tatry tour zúčastnil niekto z šlapiek. Pre mňa je to však veľmi pozitívna informácia,lebo to znamená že naopak ja sa do Teplic na Krušnoton dostanem rýchlo a bez problémov.Očakávam že by sa tu mohol objaviť jedine Zárybnický,lebo tak ako som už písal,je to človek výnimočných schopností a mimoriadna osobnosť. nakoniec som veľmi milo prekvapený,že dorazil Mišutka. večer pred závodom a po závode s ním trávim v príjemnej debate pri džúse. Na neho zjavne dilatácia času a priestoru neúčinkuje. Závod samotný je z mojej strany poznamenaný tým,že tu nemám svojich kamarátov na ktorých som sa mohol po iné roky spoľahnúť. Jedine moja Inšpirácia a môj tmavovalsý aniel mi z diaľky svojimi myšlienkami posiela energiu a ja aj napriek obrovskej kríze v druhej štvrtine trate závod nakoniec dotiahnem do úspešného konca. Dosiahnutý čas je veľmi zlý no ja viem že som vybojoval skutočne ťažkú bitvu. Moje maratónske skúre je v tejto chvíli 5/5 a k cieľu už som veľmi blízko. Na záver ma napáda výrok jedného z najväčších Čechov čo kedy žil: \\"Neříkej že nemůžeš, když nechceš. Protože přijdou velmi brzy dnové, kdy to bude daleko horší: budeš pro změnu chtít a pak už nebudeš moci.\\"
  
  Kapitola šiesta: Návrat k tradičným hodnotám
  využívam už zmienenú dilatáciu času a priestoru a do teplic sa presúvam prakticky bleskovo. Som tam už vo štvrtok večer. Celý piatok sa môžem vnútorne pripravovať na ten Krušnohorský masaker. V hotely sa cítim dobre a prostredníctvom siete neustále komunikujem so ženou ktorá mi vtomto polroku dala tak veľa,že to nedokážem ani opísať. Preto sa cítim silný. Mojim cieľom na závode samotnom je hneď po štarte vstúpiť do opatrne ,no sebavedome idúcej skupinky. Hneď po štarte sa takáto skupina ,na moju radosť vytvára a ja sa tam cítim dobre.Spoznávam tu aj známe tváre.Tak akosi dúfam,že po spojení so strednou trasou by som sa mohol dajako ocitnúť v Igorovej skupine. Snežník či nakléřov mi dnes nespôsobujú také problémi ako po iné roky. V stúpaní na Krupku už to je náročnejšie ,ale som tu v o dosť lepšom stave než napr. v minulom roku. V jednom okamihu ma predbehne Palec a z našeho krátkeho rozhovoru vyvodzujem závetr,že Igor nebude za mnou veľmi ďaleko. Na občerstvovačke na Cínovci sa stal zázrak. Stretávam tu Igora,Pantátu a Lenku Bartošovú.Je to návrat k tradičným hodnotám,lebo znovu ideme spolu a znovu zažívame tie pravé cyklomaratonské okamihy,ktoré ma pred časom tak veľmi napĺňali. Som plný radosti.V jednom momente je tempo možno trochu rýchlejšie a ja len tesne miniem dieru. Lenka idúca hneď za mnou už nemá také šťastie . najprv sa zdá že je to OK,ale asi po sto metroch už počujeme zlovestné syčanie. Kričím na Igora. Sám rozmýšľam nad tým,že nezastavím,lebo mám strach že Igorová skupina mi aj tak potom utečie.Nakoniec sa ale otáčam. Zisťujem že Lenka má \\"dvojitý zásah\\" a len jednu rezervu. Páni jazdia galusky,tak nemôžu pomôcť. Hneď vyberám z vrecka svoju dušu a zapájam sa do opráv. Pantáta v snahe o výmenu duše na Lenkynom zadnom kolese pôsobí trochu jak \\"A JE TO\\" a ja si samozrejme neodpustím pár peprných poznámok. Chlapi ma ale berú s humorom a po pár minútach už nasadáme a pokračujeme. Od tohto momentu som ja najslabším článkom skupiny,no ostatní členovia ma podporujú až neuveriteľným spôsobom. Celé je to ako taký zázrak,ktorý sa odohral v chaose,keď som bol presvedčený že už nikdy nezažijem tie úžasné okamihy spolupatričnosti. V stúpaní na dlouhou Louku spomínam na Mátonohu a jeho výrok: \\"Chleba namazanej hovnem,chleba namazanej siflem,kunda piča!\\" A hore v tej piči naozaj som... Bojujem sám so sebou,bojujem so svojimi koplexami,so svojou nenávisťou voči celému svetu a bojujem s bolesťami. Ale stále bojujem a cieľ sa síce veľmi pomaly, ale predsa len blíži. To čo zo mňa vychádzalo na Lukove to boli tie najoriginálnejšie sémantické kombinácie nadávok aké svet ešte nepočul. Aj na moje pomery to bolo až príliš. Ja si pánov organizátorov Krušnotonu nesmierne vážim,lebo v tejto vašej Českej Líbeznej Republice zorganizovať takýto skvelý cyklistický podnik,to je nadľudský výkon. Ale keby sa mi v stúpaní na Lukov dostal do rúk niekto z hlavného organizačného týmu Krušnotona,tak ho tam asi bez milosti zabijem. Veď ani organizátori nemajú žiadne zľutovanie so mnou. Nakoniec sa ale na vrchol dajako vykotúľam. Moji súkmeňovci hore čakajú na tú neskutočne zdrvenú trosku,ktoru v tejto chvíli bez pochýb som. Zjazd a ľavotočivá zákruta okolo sochy ktorú som v minulom roku pomenoval \\"Svatý Milešovník\\" a potom čosi čo pripomínalo pohyb polámaného pavúka v mojom podaní na poslednom kopci... Už necítim nič. ani bolesť,ani emócie a všetko sa akosi stráca v tom neskutočne brutálnom vyčerpaní.
  
  Kapitola siedma:Sny
  Sú dva druhy ľudí:
  1.Tí,ktorí snívajú naozaj krásne sny
  2.Tí,ktorí hneď čo sa ráno zobudia,idú za svojim snom.
  Nikdy si nesmiete nechať vziať svoje sny. Niekedy si musíte až dať konské klapky na oči,aby ste sa sústredili len na svoj cieľ a do uší špinty,aby ste nepočuli všetky tie debilné keci okolo.Napáda ma jeden výrok neznámeho pôvodu:\\"Prosíme tých,ktorí tvrdia že sa niečo nedá,aby nezavadzali tým,ktorí to už robia. Na kole je dosiahnutie snov často spojené s ukrutnou bolesťou.Vtedy musíte bojovať aj so svojim vnútrom,a ja často presviedčam sám seba,že tá bolesť nieje skutočná,že tá bolesť je len v mojej hlave.Potom však príde nová dimenzia ešte väčšej a neznesitelnejšej bolesti a musím začať tú drevenú gebuľu presviedčať od začiatku. Ale kým sedíte na kole a šliapete do pedálov,stále ste v hre.Nieje podstatné ake rýchle je tempo,ktorým sa k cieľu približujete,ale to že sen je na dosah. Kým ste nezosadli z bicykla stále máte nádej. A s vašou nádejou žije i váš sen. Náhle sa ocitám v uliciach Teplic,prechádzam kruhovým objazdom,a teraz prudko do ľava k futbalovému štadiónu. Kompletnú maratónsku sériu som absolvoval po štvrtý krát.Som prvý a jediný Slovák ktorý to dokázal. Ak to vôbec niekedy niekto dokázal... Je to slobodzujúce
  
  Kapilola ôsma:Pičoviny
  Polovicu detstva som prežil v nemocnici. Ak sieťa som si nerobil plány v tom zmysle,ža kam pôjdem cez prázdniny a čo všetko tam zažijem, ale myslel som na to ,do akej nemocnice,na ako dlho,a aké bolestivé a mučivé lekárske zákroky tam zažijem. Stovky kilometrov od domova,sám,často s pocitom beznádeje a obrovskej krivdy. Videl som okolo seba deti ktoré na tom boli horšie než ja. Keď som mal asi 4 roky ,to bolo pred prvou operáciou srdca, bol so mnou v nemocničnej izbe chlapček ktorý mal také červené autíčko. Ja som si ho od neho požičiaval,a on sa na olátku rád hral s mojou hračkou,myslím že to bol plechový traktor. Jedného dňa ho odviezli na operačný sál a už ho odtiaľ nepriviazli späť. Setrička potom len prišla zbaliť jeho veci i s červeným autíčkom.Pýtal som sa kde je ten chlapček.Sestrička odvetila že šiel domu. ja som jej akosi neveril... Myslím že už vtedy som akosi chápal,že on svoje červené autíčko,ani môj plechový traktor už potrebovať nebude. Svojimi destskými očami som videl i to,ako vo vedľajšej izbe začalo jedno dievčatko chrčať. Náhle zhluk lekárov,kryk a zúfalá snaha lekárov. Aj vtedy som pochopil,že ani ona už svoje hračky potrebovať nebude. Len tak som tam stál a čumel. sám,stovky kilometrov od domova... Potom tie všetky možné kúpeľné liečenia,ktoré vraj sú pre moje dobro. Deň čo deň nás naháňali do spoločenskej miestnosti a nechávali nás tam zamknutých aj hodiny aby mali od nás pokoj. A doma...? Matka zjapala po všetký pre také veci,ako to,že kniha na poličke je otočená dolu hlavou. Už od malička čo si uvedomujem svet jej prepínalo a prepnutom stave mi vo veku 4-5 rokov nadávala do skurvených, vyjebaných otkundesov. Tak sa stalo že som ani nevedel,či chcem byť radšej doma,alebo v nemocnici.. Vlečie sa to so mnou stále. Pred asi 15timi rokmi mi raz jedna slečna ,ktorej som sa dvoril povedala: \\"Vieš,ja sa na svojho partnera dívam aj ako na potenciálneho otca svojich detí a preto chcem niekoho zdravého,nie niekoho ako Ty\\" Vtedy som po prvý krát pochopil že ja môžem na sebe makať deň čo deň,môžem drieť a prekonávať ostatných \\"zdravých\\" ale aj tak som len skazený tovar... No stále som drel a veril že žijem pre okamihy ktoré ešte len prídu. Toľko bolesti a sklamania. Toľko prehier a mnohokrát na kolenách. V okamihu keď sa to začínalo trochu zlepšovať život vždy prišiel z niečím novým čo ma znovu zrazilo na kolená. Bolo toľko beznádeje. A potom prišli tie sny o cyklistike a pobláznenie presvedčením ako jedného dňa budem vyhrávať preteky. Samozrejme som bol rýchlo vsadený späť do reality a pochopil som,že žiaden žltý,rúžový,či dúhový dres nikdy nebude. Medzi mladými cyklistami som bol často terčom posmechu a radi mi ukazovali to kam patrím. Bol som vyhlásený za neperspektívneho,mizerného,chorého,vadného... Potom prišli tie Šlapky. V tom roku 2006 by som naozaj neveril,aké obrovské dobrodružstvo z toho nakoniec bude. Ale tesne po vstupe do Šlapek som znovu vážne ochorel a všetky sny ktoré boli aspoň chvíľu na dosah sa náhle znovu,zas a zas rozplynuli,tak ako vždy...
  Cestou z cieľového priestoru Krušnotona 2013 to mám znova všetko pred očami,znova to všetko retrospektívne prechádzam. Bolesť,beznádej,samota, odvrhnutie a ten večný pocit nespravodlivej krivdy! Náhle sa však na mojej tvári objaví veľký úsmev. Pochopil som totiž,že to všetko boli len pičoviny,ktorými som si proste musel prejsť.
  Náhle to všetko zo mňa spadlo. Z hlboka sa nadýchnem a viem že teraz už som od toho všetkého definitívne oslobodený. Myslím na svoju inšpiráciu,môjho tmavovlasého Aniela,ktorý mi verí viacnež si verím ja sám.A myslím na to,že mám za sebou 4 kompletné maratonské série!
  
  
• Kolíkáč – Milenka proradná
  
  Vestu, návleky, narvat si i nohavice pochutinami, do kapsy flaštičku, energetická a pitná krize ze závěru Beskyda se nesmí opakovat, snad groupe B zastaví na bufetech . Na startu až zadní řady, ale na Krušnotonu vládne postartovní klídek, žádná loktovačka, tak není problém si vyjet na špici a s pokrevním bratrem Kaprem otevírat 4. ročník nejtěžšího maratonu v ČR!
  Mlha, oslizlé silnice, Zahrada to glosuje hláškou, to zase bude slimáků na rámu a povzbuzuje Šlapky, že jsou nejpočetnějším týmem na startu dlouhé trasy a chtělo by to tedy tvořit závod! Otírám si brýle od mlhy a roztáčím nohy do provozní teploty, špici okupují Němci, jede se pohoda, klídek. Blíží se Neznabohy, tady se to bude již určitě dělit, ve sjezdu se natlačit do prvních linií a držet Top20. Úzká silnička a procenta sklonu jsou předkrmem před dnešními hlavními chody. Držím tempo Michala Koše, který dnes jede jako domestik pro Zahradu, vybavují se mi reporty na KPO, když jsem hltal jejich reporty o Košíkovi a Studnovi . Kopec je za námi, mlha se rozestupuje a první sluneční paprsky nasvěcují pestrobarevný peloton. Zahrada jde do úniku, že prý musí močit, ale to již ostatní hlásí včetně mně, že chtějí taky, zvedáme ruce a tradiční močení čela je tu . Sjíždíme zase do mlhy k Děčínu, po levé straně se mihne Míra Zbuzek a hrne se na špic. Začátek krušnotonské Svaté pětice – Sněžníku je tak v režii CK Záluží! A co vymyslí orange?
  To co předpovídal jejich leader Kapr se vyplnilo, před prvním bufetem je na špici závodu kvarteto holanďanů - Dreamer, Kapr, Kolíkáč, Jirus! Skvělá atmosféra, nezapomenutelné pocity, endorfiny tečou proudem, využíváme motorky pořadatelů, ke které odkládáme návleky a vesty, to je tedy luxus! Sjezd a jen s hrůzou si říkám, jak ještě dlouho tady s nimi budu, je to tak opojné, jako když zobete brambůrky a každou další získáváte větší a větší chuť na tu další.
  Nakléřov, to již bude moje konečná, ale stále se jede pro mě přijatelné tempo, vůbec nepřemýšlím, co bude za hodinu, za dvě, prostě zadky Kapra, Jiruse, Dreamera to je taková motivace, že není jiné cesty. Uff bolelo to, bolelo, Nakléřov zdolán a já se stále vezu ve vybrané společnosti za zaváděcím autem! Další sjezd, po kterém si to trochu musíme sjíždět, ale je nás dost a kolotoč funguje. Krupka a krutá Komáří Vížka je tu, náměstí dělí balík, favoriti tvoří 10-ti člennou grupu, hned za nimi Kapr, Dreamer a další dva borci. Mám to zkusit s nimi? Vzpomínka na Pustevny, kdy nám Kapr jel skvělé tempo, mě přesvědčuje, že to musím zkusit! Mám na ně menší ztrátu, ale kousek po kousku se k nim přibližuji, za sebou nechávám Indiána i Mílu Švehlu, v bláhové naději, že tady se rozhoduje v kategorii nad 40let. Jsem u Kapra s Dreamerem, připadám si jako horolezec, který se škrábe po stěně nahoru, pekelný to kopec, konečně mám odvahu se otočit a jen zjišťuji, že naděje nežila ani chvíli, své soupeře si vezu za zadkem. Ale skvělé je, že s nimi jede i Jirus, takže orange sen skupiny B stále pokračuje! Utvořila se asi 15-ti členná skupina a jak kopec pokračuje a pokračuje, tak pomalu zjišťuji, že tady budu hrát jen druhé housle. Nemůžu se srovnat, zoufale vyhlížím, kdy to peklo skončí, každá zatáčka bolí víc a víc. Jistím ocas naší grupy, chvílemi i s menší dírou, jen snad ten oranžový trojitý magnet mě přisával zpět, odpadnout z této skvělé party by se rovnalo časovce jednotlivců a velké ztráty v cíli.
  Bufet Cínovec na obzoru, zařvu do grupy, bude se stavět, nikdo nic naštěstí nenamítá, jen málokdo tu má doprovod. Podařilo se, bidony doplněny, banán, houska se sýrem a vynikající koláčky dávají zapomenout na ty muka před chvílí. Sjezd z Cínovce po hlavní silnici, to byla neskutečná vzpruha, Kapr mi dělal vodiče a tak nějak jsem začal věřit, že dnes musíme projet cílem spolu. Široká silnice s přepychovým asfaltem, jen lehnout na rám a snášet se z majestátného hřebene Krušných hor. Kapře, to nemělo chybu!
  Hrob, jak příznačný název pro vesnici, odkud začíná letošní 4. kopec ze Svaté pětice, jakmile se sklon začíná zvedat, tak se mi začíná zvedat i nechuť jet dál, není síla v nohách, jako bych je tahal z bahna … Ani nevím, jak mě to napadlo, ale ze zoufalosti zařvu: „Móóc!“ Bylo to drzé, ale překvapivě to zafungovalo, alespoň mě to tak připadlo, a tempo na špici se umírnilo. A tak jsem visel a visel, přemýšlel, proč to dělám, v jedné ze zatáček, když jsem měl zase svoji obligátní díru, slyším hlas z hůry: „Kolíkáči, pojď!“. Kaprův hlas mě vrátil do reality, musím, musím s nimi zůstat. Jirus povzbuzuje a u Dreamera začínám pozorovat menší krizi, již není pevně zabudovaný v grupě, ale postupně se přidává k mému stylu „jako na gumě“…
  Čtvrtý sviňák za námi, bufet na Flájích ani nikdo nehlásí předem, zastavujeme jako jeden muž. Ještě se vymočit a vzhůru do toho dnešního bláznivého velkofilmu, čekají nás ty nejlepší scény! Kapr se trochu opozdil na malé straně a po menším šrotu si nás docvakává, užívá si to, hláška „je to sen!“ se opakuje čím dál tím častěji . Sjezd do Litvínova, odbočka doprava k cíli je hodně lákavá, ale nás čeká ještě dokončení pětice a to Dlouhá Louka. Můj stav se o trochu zlepšil, nemusím si řvát „Móóc!“, naopak odpadá Indián a další 2 kusy, což mě povzbuzuje, pokračujme v 10-ti lidech. Ale Louka je nekonečná, její závěr je vražedný a hned jak přijdou její nejtvrdší procenta sklonu, končím, síly nejsou… kámo je konec …
  Ale stane se zázrak, z grupy si vystupuje i Kapr, jak dojemné, kolikrát mě již zachránil! Sbírám poslední zbytky sil a lámeme bok po boku kopec, který se dokáže dostat safra pod kůži! Dalším povzbuzením je, že i Dreamer +1 již též nejsou součástí skupiny, jen borec Jirus, tam pevně drží. Jsou to chvíle, které asi může přinést jen cyklistika, souznění duší, oba jsme s Kaprem věděli, že jeden bez druhého se neobejdeme, že až se to narovná, že si vzájemně pomůžeme a musíme je dolítnout. Beze slova trpíme, točíme nejlehčí převody, převalujeme kliky z horní do dolní úvratě a pak to konečně přišlo! Koncert, symfonie, naládovat tam velkou, zavěsit se za Mistra ČR v časovce, chytnout se dole za oblouky … a pak ho i vystřídat, ukázat mu, že v tom není sám, že ještě něco málo sil ve mně zbylo. Asfalt pochybné kvality, úzká silnička a zatáčky, ale pomalu se přibližující brzdová světla aut jedoucí za grupou, to byla jako transfúze do žil… Jsme zpět, plácnutí si dlaněmi, konečně se mohu napít z bidonu, cucnout gelu a šlehnout si další magnesium. Kapře díky za ten nebeský let!
  Fláje a znovu bufet, stihl jsem si zase odskočit a pokračujme dál. Předjíždíme lidi ze střední trasy, jeden z nich je i náš Palec, navzájem se povzbuzujeme … Sjíždíme do Litvínova a vysněná odbočka doprava k cíli je tu, sen pokračuje, stále jedeme o 10. místo celkově, já o 3. místo v kategorii… Kapr má zlato jisté. Ale to je informace jen pro statistiky, pro mě je to sci-fi, ze skupiny jsem nejslabší. Bohužel roviny se začínají točit v pravidelném kolotoči, který mě vhání do otupělých nohou křečové příznaky a cítím svůj definitivní konec. Ale znovu je tu zachránce Kapr, který vytahuje další ampuli magnesia, které leji do sebe, a zdá se, že to zafungovalo. Sice síly to nevrátilo, ale náznaky křečí zmizly.
  Poslední bufet, znovu všichni zastavujeme, chleba se škvarkami, cola, houska, koláčky, s Kaprem na půl Birella a jede se dál. Před Lukovem si chci dodat ještě sebevědomí a tak si úspěšně odlehčím za jízdy, kluci mě pak dotáhnou do grupy, díky orange boys! Lukov je tu a Dreamer se loučí s hláškou, nečekejte na mě. Moc mu nevěřím, že by se nevrátil zpět, Lukov budeme drápat asi stejnou rychlostí. Duo staříků aneb pokrevní bratři K+K zůstávají stejně jako na Dlouhé Louce bok po boku a grupa 6 lidí i s nezlomným Jirusem pomalu odjíždí. Vylámali jsme tu závěrečnou hrůzu, s Kaprem plánujeme, jak ve dvojici za ramena projedeme cílem, ale Krušnoton si pro nás ještě připravil jiný scénář. Pod Milešovkou, v prudkém nájezdu si nás dolítl Dreamer a před námi se zjevil na krajnici zalomený Jirus v křeči. Tak to je finále! S Kaprem mydlíme poslední kopec, a tak jak jsme předpokládali, za chvíli je tu obživlý Jirus, ale bohužel Dreamer háček nehodil. Jirus zvýšil rychlost, má bláhově chuť ještě dojet grupu, která nám ujela, Kapr ho hákuje, nic se nedá dělat, musím, musím. Blízkost cíle mi dodává sil, ani to nějak nebolí, křeče jsou zažehnány, sice občas díra naskočí, ale kluci mě tu již nenechají. Skvělý sjezd s výhledem na Teplice, na rovině postřídat, moje špice hodně symbolické, cílová rovinka se blíží, dostat Kapra mezi sebe, zavěsit se za ramena a trio Šlapek protíná cíl…
  Co dodat? Cyklistiko, ty milenko proradná, proč nám tohle děláš? Kvůli takovému dni zase budeme drtit zimní kilometry, bojovat v běhu dní o hodiny strávené v sedle a těšit se, že nám zase něco podobného brzy přichystáš!
  
  
• Mirek – Dokončil jsem a to se u Krušnotonu počítá!
  
  Krušnoton-po startu pohoda, na začátku ve sjezdech se držím vzadu, je mlha, vlhko, tak opatrně. Kolem 15.km, jak začíná ten magnet, tak se posunuju trošku dopředu, dokonce i možná kilák potáhnu špici, protože se vůbec nejede. Pak ovšem přichází sjezd pod Neznabohy a já se ukázkově cedím dozadu, následné stoupání najíždím na ocase. Kopec vyjíždím na svoje poměry celkem dobře, trochu rychleji než loni, ale na čelo to pochopitelně nestačí a máme díru. Ovšem hoši vepředu zastavují na čůrání a tak tam dojíždíme zpátky. Dole v Jílovém si najíždím zase na první flek a stoupání na Sněžník na 44.km začínám úplně vepředu, abych tak zbytku balíku ukázal naše barvy. To trvá ale tak 100m, začíná mi docházet kyslík a pomalu ale jistě se propadám dozadu. Kopec to slušně potrhal a nahoře jedeme jenom ve dvou se Vsidem, točíme se a ve sjezdu nás dojíždí další a tak je nás asi deset. Takhle přejíždíme Nakléřov a je tu Komárka na 85.km. Hned dole se cedím dozadu a trochu ztrácím, doufám, že si to ve druhé půlce dojedu jako loni, ale dneska to teda nejde. Nahoře zůstávám pouze se Standou Mládkem z kat.nad 50 a na Cínovci na bufetu se přidává ještě Jan Töpfer z Velosport Bílina a někdy později se přidává borec v červenobílém na červenobílém Duratecu, tuším Pavel Hejna podle výsledků. Na Cínovci první žranice, koláček, palačinka, cola a jedem dál. Stoupání přes Mikulov nějak vytrpím, už to moc nejede, alespoň se držíme pohromadě. Po rovinách taháme spíše jenom dva, Standa Mládek pořád až do cíle nadává na křeče. Na prvních Flájích zase stavíme, nikam moc nespěcháme, závod už skončil a proměnil se v boj o přežití. První sjezd do Litvínova nás dojíždí hlavní skupina z krátké tratě a valí to pěkně, dole máme trochu ztrátu, tak ani kousek se nesvezeme. Na začátku Dlouhé louky na 155km nás předjíždí první velká skupina ze střední a pak v kopci i další odpadlíci, my to motáme už dost pomalu, nahoře už pouze jednocifernou rychlostí a pak jsem rád, že to byl poslední dlouhý kopec dneska. Síly ještě nějaké jsou, tak normálně střídám, jede s námi i Pepa Vejvoda z CKKV, co jede střední. Na druhých Flájích si zase dáváme do nosu. Před druhým sjezdem do Litvínova nás dojíždí velká skupina ze střední, kde jsou i Vítek Novák a Vitas. Hlavně to s nima sjet dolů do Litvínova a pak se povezeme zadarmo až ke Středohoří. Sjezd naštěstí jedou trochu lidštěji než před tím borci z krátké a tak se vezeme dál. Vítek nadává, že nikdo nechce jet, což mně ale vyhovuje ? Když se to trochu rozjede, tak se taky přidávám do střídání, ale nemá to většinou dlouhé trvání, protože půlka balíku prostě na špic nejde. Nějakých 30km jsme se s nima svezli, ale jakmile se po rozbité silnici začíná nepatrně stoupat k poslednímu bufetu, tak balík opouštím jako první. Nemám nárok jet s nima. Zaprvé jsou Vítek, Vitas a další výkonnostně úplně někde jinde a taky mají v nohách o tři hodiny míň. Za chvíli si vystupují i zbylí tři spolubojovníci z dlouhé a společně dojíždíme na poslední bufet. Už toho mám plné zuby, krize je tady parádní. Snažím se jíst, dávám ovocného Birella a pak ve čtyřech pokračujeme dál. V jednom sjezdíku chytám trošku díru, už na to nemám, bolí celé tělo a dalších asi 5km jedu za těma třema asi 50m a ne a ne je dojet. Lukov už je poslední hřebíček, je mi úplně jedno jak dojedu, hlavně být v cíli, ve sprše a nemuset šlapat. Zkouším ten kopec jet od kraje ke kraji, ale nepomáhá to. Začínají bolet chodidla. Sjezd do Milešova a poslední kopec, trpím pořád stejně, u cedule poslední kilometr kopce se alespoň trochu zaraduju, že už to mám skoro za sebou. Sjezd dolu je pak taky komedie, chodidla mě bolí ještě víc než když šlapu, tak to jedu z vycvaklýma botama a na pedálech stojí na patách. Posledních 11km už je spíše rovinatých, trošku fouká do zad, sice trpím, jedu víc ze sedla než v sedle, ale i v tomhle stavu jsem měl průměr na těch 11ti kilometrech 30km/h, jak koukám na záznam z HACu. Pak konečně cíl a hlavně sprcha, na to jsem se těšil. 39.flek z 86 lidí, čas 9:25, ztráta 1:34. Pro zajímavost, na posledních 40km, jsem na skupinu s Vítkem Novákem a Vitasem ztratil 22 minut ? Pocity smíšené, výsledek nic moc, dostal jsem dost naloženo od lidí, na které mívám menší ztrátu a nebo jezdím s nima, ale dokončil jsem a to se u Krušnotonu počítá, na víc dneska nebylo. Asi by to chtělo na kole trénovat a ne na něm jezdit na pivo do Kařízka ?
  
  
• Radim – Cyklistický svátek léta
  
  Report (www.sokolveltez.cz)
  
  
• Strejda – Krusnoton 2013
  
  Letos porad hledam formu, a ona potvora ne a ne prijit. Proto na dlouhého Krusnotona netroufnu, ale zkusim toho středního. Aspon nejake bodiky do UACu si privydelam.
  Tolik lidi na startu jsem nezazil snad od Krale, kdy se ještě jezdival jako hromadak a startovali všechny najednou. Dlouhy had se ztraci nekde v ulickach vzadu. U pasky postava Vita Sklebeny, ale kupodivu je v civilu, bez kola. Asi jen zbira zkusenosti.
  Vyrazime. Start je jako vzdycky na mne moc rychly. Porad jedu nad sve pomery a porad odpadávám ze skupinky. Lenka se drzi za mnou, Pantata se nam obcas poodjede, ale vždy se ohledne a zvolni a pocka. Netrpelive cekam na Krupku, at koncecne prijde kopec, vse da na sva mista at muzeme jet sve. A vse vychází. Po ranu bylo trosku zima, citim nutnost se zbavit prebytecnych tekutin, coz na bufetu na Cinovci taky cinim. „Jojo, Igore, jen se poradne vycurej!“ Laco stoji u krajnici a vypada skoro šťastně. Pak uz není resit, dále jedeme kvarteto. Do kopcu vždy s Pantatou poodjizdime, jedeme tak, aby se dalo aspon trosku tocit. Jedeme zpravidla vedle sebe a tak trosku klábosíme. Na vrcholku počkáme (musim podtrhnou, ze vždy jen kratkou chvilku) a pak zase kvarteto. Po kratke době se mi dari vylpavit kyselinu mlecnou, nahromaděnou v první hodine, a pak uz jedu porad s rezervou a jede se mi cim dal lip. Když v kopci nam fandi divaci, tak pro nej predvadim kadencni spurt, vždy s velkym kladnym ohlasem. Ve duhem stoupani na hreben se sjizdi docela velka skupina, ale prichazi doubl defekt a přiznám se, ze bez litosti je nechame jet. Porad cekam, zda na Laca prijde konecna a difinitivna krize, ale ne, porad jede velmi slusne. V kopcich trosku ztraci na Lenku, ale na rovinkach je o poznani lepsi. Po sjezdu k Litvinovu uz se citim silny jako bizon. Porad mi nedela problem tocit vyssi kadenci, asi to bude tim, ze jedeme vyrovnane tempo bez prudkých zrychleni. Lukov poprve v zivote zvládám na kole (minule ročníky jsem vždy aspon kousek sel pesky). Myslim, ze uz vim, jak na ten kopec, priste to urcite zvladnu zase. Ještě Milesov a pak odmena ve forme devetikilometroveho sjezdu a svizny dojezd do cile. Mame to za sebou. Zase se to povedlo. Dekuji vsem spolubojovníkům a tesim se na další zážitky.
  
  
  
• VSid – Nad maratony není!
  
  Letos jsem se konečně odhodlal odjet hlavní trasu nejtěžšího maratonu série 53x11 a nijak nezastírám, že jsem neměl klidné spaní Takovou štreku, navíc s takovým převýšením, a ještě k tomu závodně jsem v životě neabsolvoval. Krušnoton se mi ale jak loni, tak předloni jel dobře, ba asi nejlépe ze všech maratonů.
  Přípravu jsem nepodcenil, i když mi bylo jasné, že těch kopců letos bylo nějak málo, což se koneckonců ukázalo hned na Sudetech, kde se se mnou, ač nezvaná, neustále vezla i "paní z Křečovic". Využil jsem své účasti na Tatry Tour a následného týdenního pobytu v Popradu a ozkúšal tie jejich hory. V Česku nechutné vedro i v noci, ale tady přece jen i díky nadmořské výšce panovalo přijatelnější počasí, a dopoledne se dalo trénovat. Vďaka, bratia - Sliezsky dom, Štrbské pleso..., doliny v Nízkých Tatrách, na Kráľovu Hoľu nezabudněm - převýšení 1 100, šotolina, galusky 21´a 22´(normálně vydržely, žádný defekt, tímto chválím zn. Tufo), kamínky vystřelující do všech stran..., sedlo Javorinka a další "menší" kopce. Dolaďování proběhlo již na české straně, každý maratonec zná Odolov, Bišík, Chvaleč, Krkavčinu (pro jistotu všechyn min. 2x
  Ovšem je třeba dodat, že po velkém zlyhaniu na Tatry Tour, kdy jsem asi na 130. kilometru prostě přestal šlapat a zařekl se, že už nikdy nebudu závodit, pokud teplota bude 30 a víc, jsem byl rozhodnutý Krušnoton nejet, natož dlouhou, pokud horka nepoleví.
  
  A jaký to bylo na závodě? Ještě ráno jsem děkoval Bohu za to fantastické počasí, které se během závodu dalo očekávat Vůbec jsem nešpekuloval co na sebe, prostě krátký. Rozjezd žádný, ani jsem nestačil a startu pořádně pozdravit šlapkovskou elitu Kapr, Kolíkáč, Jirus, Dreamer, a už se jelo. Podle předpokladů, nikdo se nikam nehnal, takže rozjetí přece jen bylo. Pohoda, žádný nervy, strkanice, pozdravy z pangejtu nebo pády Uvisel jsem před Neznabohy, pak se už se dalo čekat, že při průměrných 9 % na 2,25 km se to bude dělit. Držel jsem se skupinky, kde furt zněla němčina, na každém kopci někdo odpadal, na Komárce jsem zůstal pozadu i já, ale pokaždé se to porůznu pospojovalo. Nakonec jsem stejně zůstal sám, spíš tím, že všichni postupně odpadli, takže to začala být trochu nuda. Přede mnou nikdo, za mnou nikdo...\ Kochačka na prvních Flájích, předjíždění hafa turistů... První supersjezd z Klínů, lupnul jsem do sebe svůj supernabuzovák, poobědval něco gelu a začal pomalu vyhlížet jezdce z krátké, až jsem se dočkal - dostihla mě trojice jezdců, připadalo mi, že jedou na vejlet, klábosili, lehce točili, a přitom měli asi 10 minut náskoku na hlavní balík; je to jen odhad, protože hlavní balík mě ani po půlhodině nepředjel Pochopitelně nebyla šance se jich chytit. Nicméně pak se docvakl někdo z dlouhé, přijeli i jednotlivci z krátké a po nějaké době přijelo čelo ze střední. Bylo jasné, že si budu muset počkat až na další grupu, přece jen za Vokrouhlíkem, Nežerkou, Ježkem a spol. se jede blbě i za čerstva, kór když má člověk v nohou navíc 2,5 h Před Dlouhou Loukou mě dojeli tři borci z dlouhé, ačkoli jsme s jedním půlku kopce kecali, druhý odpadl hned dole, třetí postupně. Pak už ani nevím, přece jen se jelo dlouho, následoval bufet, kde jsem nestavil, a zase jsem byl sám. Pak konečně další grupa ze střední a svezení se, už ani nevím kam, vyvezl jsem se krásně, odhadoval jsem, že mám oproti dalšímu za mnou z dlouhé minimálně 5-10minutový náskok. Poté opět poklidná sólo jízda, i když neustále jsem si hlídal, jestli se někdo neblíží. Vyšlo to ideálně, jezdci na +- 30. fleku ze střední mě dostihli půl kilometru před vrcholem posledního stoupání na Milešov. S trochu snahy jsem uvisel, a poté již hukot do Teplic. Nevím proč, docela to hnali, ačkoli jsem občas procedil, že skupinu před nimi v žádném případě nedostihnou a je už taky nikdo nedožene. Vystoupil jsem si na jistotu, asi tři kilometry před cílem, a v pohodě dojel.
  
  Musím říct, že jsem vůbec nečekal tak hladký průběh závodu. Fantastické počasí, stravování jsem vychytal, žádná krize, žádné "hloupé chyby", kdy si vyčítám, kolik jsem zbytečně ztratil, žádné technické problémy, na které bych se mohl vymlouvat (vlastně jsem odepsal kazetu, přece jen BBB nebude až taková kvalita...). Chtěl jsem zajet do devíti hodin, nakonec necelých šest minut přes, ale předjel jsem Hanku Ebertovou, jinak by se mi manželka smála Škoda, že jezdím o 3-4 kg těžší než loni, v kopcích je to bohužel znát, nicméně s letošním Krušnotonem jsem maximálně spokojený - co jsem měl, to jsem tam nechal.