V plánu bylo ukončit velmi vydařenou sezonu POSem. Na začátku září zavolal Jestřáb a nabídl mi místo ve Šlapkovském týmu na Nova Author Cupu. Při vyslechnutí výčtu osob, které se měli zúčastnit, nebylo co řešit. Na soustředění jsem s většinou byla a vše nasvědčovalo velmi příjemné akci. Na biku jsem letos moc neseděla, ale NAC je přívětivý závod pro „bikery-amatéry“. Tým byl složen z 5 lidí a do výsledku se započítával čas prvních 3. Takže rozloučení se sezonou pěkně na pohodu, protože Mike, Gejza, Jestřáb i Mlhoš se jistě o první tři fleky poperou. Limit spokojenosti jsem si dala 3h a těšila se na SUPER lidičky.
S blížícím se startem mi to nedalo a dala jsem se do průzkumů startovní listiny a výsledkových předešlých listin. V hlavě se mi začal rodit plán, že při podpoře kluků a troše štěstí by mohlo být reálné TOP 5. S kluky jsme vše probrali a přislíbili mi podporu, za což jim moc děkuji. Přece jen se na biku necítím moc jistá a oni měli ambice na mnohem lepší časy. Výhled počasí nebyl moc optimistický, ale je to jen předpověď a realita může být jiná.
V pátek vyjíždíme 2 auty do Josefova dolu, kde máme zajištěnou chaloupku jen pro nás. Jestřáb se těsně před odjezdem omluvil ze zdravotních důvodů. Chudákovi muselo celý víkend zvonit v uších, protože jsme stále na něj mysleli. Večer jsme domluvili, že pojedeme všichni společně a uvidíme během závodu, jak vše bude probíhat.
Ráno jsme se vzbudili do krásného počasí. Nad Jizerkami bylo krásně jasno. V údolí ještě ranní mlha, ale bylo téměř jisté, že se rozpustí. Na chaloupce každý posnídal dle svých zvyklostí a připravoval se na start. Gejza zjistil problém se zadním kolem, tak vyrazil napřed do servisu. Doufali jsme, že mu kolo spraví, aby mohl jet. Poprvé v roli domestika. Byl z toho kola tak nervozní, že zapomněl moje pití na chatě, ale všimli jsme si toho včas ;-). Před stratem krátké rozjetí, pozdravení se Sáďou a šup do koridoru. Gejza na poslední chvíli má kolo opravené a může se k nám přidat. Přemýšlela jsem, že bych využila Gejzova startu (obvykle po stratu vystřelí jako střela) k rychlejšímu vyjetí prvního stoupání, které je včetně mírných pasáží dlouhé cca 12 km. Na POSu se mi stoupalo dobře, tak doufejme budou nohy stoupat podobně.
10.00 odstratováno. Počkáme si pár minut, než se můžeme rozjet. Sice startujeme z první vlny, ale stáli jsme až v zadní části 600 hlavového balíku. Kola se dávají do pohybu. Super už se můžeme rozjet. Krátká rovinka a už stoupáme serpentinu do Hrabětic. Kluci jedou pěkně spořádaně a hlídají si, aby mě v tom zmatku neztratili. I ve stoupání se stále otáčejí, ale mně ty nohy dnes moc neposlouchají a začínám se pěkně vařit ve vlastní šťávě. Pěkně mě to štve, ale snažím se za nimi šlapat, co to jde. V Hraběticích se zapojuji do Orange balíku, který na mě počkal a jedeme směr přehrada a Kristiánov. Doufala jsem, že nohy kolem přehrady rozšlapu, ale nějak se jim do těch brdků šlapat nechce. Na každém sebemenším brdku se na mě čeká a já přitom jedu maximum, co zvládnu s tepovkou někde těsně před infarktem. Stoupání na Kristiánov a zase jsem někde v pr..i. Rozhodla jsem se dál kluky nemučit neustálým čekáním a přes Gejzu jim vzkazuji, ať jedou na tým sami. Jsou tři a jejich časy stačí. Na NACu je mumraj, tak na samotku nepojedu.
Gejza tedy frčel dál vylepšit průměrný čas našeho týmu, ale Mike s Mlhošem počkali a trpělivě se mnou šlapali až na Rozmezí. Jsou moc hodní. Na jednu stranu mám velkou radost, na stranu druhou mě mrzí, že dnes budu za BRZDU. Snažím se všechny tyhle myšlenky zahnat a jet svoje tempo na vrch. Kluci jedou za mnou, tak si můžu tempo řídit sama. Jupíí Rozmezí a teď by to mohlo být až na Novou louku dobré. Mike táhne super špice, proplétá se mezi účastníky jako štika, přejíždí z koleje do koleje a my s Mlhošem za ním. Na štěstí nohy po rovinách šlapou, jak jsem zvyklá a rychlost máme dost nad 30 km/h. Předjíždíme jednoho závodníka za druhým. Po několika závodech, které jsme spolu zajeli je už naše spolupráce sehraná, tak mi stačí jen hlásit „moc, jsem tu, můžeme 25, 35 atd“ prostě SUPER. Mike má super formu. Jede opravdu výborně bez známky sebemenší krize. Takto jsem ho ještě jet neviděla. Je vidět, že se na biku cítí velmi dobře a jízdu si užívá. Využívám jeho super jízdy a upravuji tempo na rychlosti na hranici svých možností. Je to jen 63 km, tak se pokusím smazat díky pomoci Mika ztrátu z prvních 12 km. Bufety míjíme, ale já v tom fofru a nejistotě na biku nestíhám jíst (pěkná blbost, zasloužila bych za ucho).
Na Nové louce vjíždíme na zpevněné cesty, kde mi to už tolik nejde jako na asfaltu a panelkách, ale stále se snažím na konci kopců shazovat na těžší převody a co nejrychleji získat zpátky rychlost. Na bufetu v Bedřichově potkáváme Gejzu, který celý prosolený si nechává dofouknout podhuštěné kolo, na kterém má pomalý defekt. Zbytek závodu jedeme ve třech. Nastává terénní vložka, kde se přece jen projevuje moje nezkušenost jízdy v terénu. 10 km před cílem se ozývají křečci. V tomto terénu nejsem schopná vytáhnout z kapsy nic, tak dostávám ML od Mika, který ho otevřel moc brzo a chudák jede s otevřenou tubou do pěkného kopce a tubu má v puse. Asi se mu moc dobře nedýchalo. Hurá Hrabětice a příjezd nad cílovou louku. Nějaký ze závodníků chválí naši týmovou spolupráci, to se moc dobře poslouchá
. Kluci už jedou napřed a já se trápím posledním sjezdem. Ostuda.
Předjíždí mě snad 20 lidí.
2h52 – cíl. Koukám na ceduli a průběžné 7. místo. Celkem 8. místo. Zajímavé je, že ve 13 s jsme byly 4 závodnice a to 3 z mé kategorie. Kdyby jela Ivča-bikerka, tak by mohlo být místo 6.
Dávám za pravdu závodníkovi, který chválil týmovou spolupráci. Bylo to super. MOC SI TOHO VÁŽÍM a MOC DĚKUJI za ten zážitek jezdit s vámi!!!!. Nejsem si jistá, že bych sama sebe dokázala takto vymačkat, jako se to povedlo dnes.