Akce Pražská stovka 2012

Akce Pražská stovka patří do kategorie Triatlon, duatlon, běh. Datum: 2012-12-07.

:: Propozice :: Celkové výsledky ::

Výsledky: (délka 122 km)
Míra 21:40:00 // 39. - 43. místo

• Míra – Sázava a Vltava z rychlíku
  
  Možná pro ortodoxní cyklisty to budou prázdná slova, ale příznivci sportu jako celku to snad ocení.
  Na to že před rokem jsem běžel svůj první závod a to jen 7km okolo Hostíku, tak se sám sebe ptám kam ještě jsem schopen zajít. Ale zpět k závodu Pražská stovka s udávanými 122km.
  Představa 122km a předpověď -14°C mi nahání hrůzu, ale zkušenosti z LH24, Horské výzvy a B7 kde jsme spolu s Ivčou bojovali 18,5hod, mi vracela odvahu.
  Start v pátek 22:00 na cyklostezce v Modřanech byl plný zkušených borců a to z desítky států a mé přecevzetí to dát do 20:00hod. Start, po asfaltu poklus na Zbraslav byl nekonečný (čelo běželo tak 4min/km)a tak jsem se těšil na stoupání po žluté na Hradisko, kde si odpočinu. Před první kontrolou na Hradišti se dávám dohromady s Honzou (snad se tak jmenoval) s kterým dávám řeč, že se pokusíme běžet spolu. On běží jen noční část 60km do Pikovic, protože musí být v sobotu v 10:00v prácí – je profesorem na UK. Dle mého časového plánu – Pikovice do rána do 8hodin, což je 10hod na trase by se dalo stihnout. Čas je v pohodě s rezervou, hlavně nepřepálit!!!!
  Trasu jsem se naučil celkem dobře, mám i navigační pomůcky (profesionální deformace z dob mé letecké kariéry), i tak u nádraží Jarov (10km) si lehce zaběhneme asi 1km – v té tmě není poznat vůbec nic. Na první občerstvovačce a kontrole ve Skochonicích (15,8km) dávám trochu ledové coly, chleba se salámem a běžíme. Při zastaveni je okamžitě zima – hlavně na ruce když sundám rukavice. Další úsek už jen nahoru, dolu, nepřehlídnout kontrolu. S Honzou to jde, kecáme (připadám si jako břídil s jeho letošním náběhem 5000km), sem tam se někdo přidá atd. Další kontrola a bufet v Pikovicích (25km). Info o tom že první borci jsou už asi hodinu před námi je pro mne nepředstavitelné. Rychle trochu salámu a hned pryč do kopce na Petrov. Přes vyhlídku Třeštibok (28km) – škoda že není nic vidět, znám to z MTB a je to pěkná trasa, na Luka pod Medníkem (31km). Tady trošku nejistota s dalšími borci, protože je tady dvojí značení červené. Mám to nastudované tak si věřím a vedu skupinku 7maníku do vesnice, uf vyšlo to. Dál kolem štol a pod viaduktem do Žampachu (35km) a pak nahoru do Jílového u Prahy. Tady pár borců zapomnělo odbočit tak si pěkně zaběhly. Další úsek jen rychlá chůze s během přes Panskou skálu (44km),při větě že už jen 80km na mne jdou mrákoty a jen dodávám že je lepší říct že už máme za sebou 1/3 a né 80km před sebou, Prosečnici (49km) do Kamenného Přívozu (51km)přes most na další bufet. Už jen zbývá 10km po levém břehu Sázavy do Pikovic a noční část je za námi. Těch 10km je nekonečných, nakonec ráno v 7:20 tedy v čase 9:20 se skupinkou cca 5borců vbíháme do hospody U Dolejších (61km) – první limit splněn i s rezervou. Kontrola, nový papír na zápis kontrolních bodu a hlavně polívka. Loučím se s parťákem Honzou a čekám na polívku asi 30min.Ve frontě si musím sednout na zem, protože se mi točí hlava. Posvačím, zkontroluji výstroj, vyměním ponožky (co se dál ukáže jako blbost) a asi po hodince vyrážím. Přidává se ke mně borec z Polska Jarosław, který se nás průběžně držel už od 30km. Hned běžíme, zima leze pod nehty. Kopec na Medník nás ale dostatečně zahřeje. Konverzace v polsko-anglicko-českém jazyce nám krátí cestu. Až na Vyhlídku Máj (70km) nad Vltavou běžíme spolu. Tady mu v kopci utíkám a čekám na kontrolním bodě. Když sem, dojde tak jen slyším „ Go, go, Mirek, the pace is very hard for my“ tak se loučíme „See you later“ a mažu dál sám až na Slapskou hráz a do Třebenic (79km). V potravinách bufet a kontrola. Moc se nezdržuji, prohodím pár slov s klukama, dám si trochu chemie – gelu, vykompenzuji to mandlemi a opět peláším sám, nohy bolí, ale nějak si to nepřipouštím. Trasa přes Svatojánské proudy podél Vltavy je pěkná ale nekonečná. S radostí už konečně vidím přečerpávací elektrárnu a odbočku k její horní nádrži. Po cestě ještě potkávám Rosťu (už jsme šli spolu část noční části, ale on vyrazil z Pikovic dřív) jak svačí a odpočívá někde v lese. Jsem nahoře (87km). Zapínám druhou GPeSku, první asi brzy umře a mažu do Štěchovic. S kopce už nic moc, ale pořád můj čas dle itineráře. Ve Štěchovicích se dávám dohromady s Rosťou který mě doběh a Ondřějem (už jsme kousek šli spolu) a ve třech to jde lépe. Celkem rovinatý úsek, tak klus prokládáme rychlou chůzí, v průměru 7-8min/km což je dobré. Před Hvozdnicí (93km) se Ondřej rozhodl počkat na parťáky ta jsme už jen dva. V Bojově sbíháme na asfaltku a doprava po ní a cyklostezce na další kontrolu a bufet do Klince(100km). Dáme polívku, něco k pití, já doliju do camelu malinovku (už tam mám směs ionťáku, jablečného džusu a teď malinovky, celkem to chutná) a zpět na trať. Už to chceme mít za sebou. Čas je dobrý, na 100km nám to dělá 16:25 na trase. (to už někteří mají v cíli za sebou i sprchu)Vidina posledních 22km nás žene dál. Na rozcestí pod Jílovištěm nastává zrada. Udávám směr doprava po potoku, ale nechám se přehlasovat, že musíme do leva, no nic. Po 1km je jasné že jsem měl pravdu tak zpět a naučnou stezkou Nazaret k Vltavě, děs. Ještě že potok je trochu zamrzlý jinak by byl problém. Nespočetně krát ho přeskakujeme, tady velká výhoda hůlek, s kterýma to jde celkem v poho. Dole prudká levá a drápem se nahoru pod Cukrák (111km). Pod Cukrákem je jasné, že jsme prokaučovali náskok a začala naskakovat ztráta na vysněný čas 20hod., ale to už je jedno – jen se ctí a bez ujmy na zdraví dojit. Před Vyhlídkou nad Vrannou přehradou naše skupinka čítá pět borců a jdeme opět do tmy, nasazujeme čelovky a pochod padlých směr Zbraslav. Na Báňích v Zbraslavi nemůžou kluci najít cyklostezku po které máme jít. Jelikož až za most Závodu míru není kontrola a trochu to tady znám tak se ujímám vedení(až do cíle) a vedu skupinku přes Zbraslav, ZOO park na kontrolu k pomníku v Břežanském údolí (117km). Přejdeme cestu a prudce nahoru na Šance pod Točnou. Tady už jen mimo turistické značky po bílých šipkách, kterých je tady nespočet. Za svitu čelovek hlavně žádnou neminou, kdo to zná mi dá zapravdu. Motáme se Přírodním parkem Modřanská rokle – Cholupice, nekonečné. Jde jeden za druhým jako husy, jen abychom neprošvihly poslední kontroly. Hurá, konec lesa, přes cestu dolu do Modřanské rokle. Už nevím jak jít z kopce, třísla a chodidla bolí jak hrom. Kousek po asfaltce a doprava nahoru pod zastávku Sídliště Modřany, kde je poslední kontrola. Podlezeme silnici a přes sídliště. Vidíme jen bíle šipky na sloupech a radost s brzkého cíle nám žene poslední zbytky sil do žil a klušeme do cíle, nevím, kde se ta energie v nás bere. HURÁ ŠKOLA – CÍL. Pět magorů vbíhá do budovy, potlesk, radost, pocit štěstí, teplo, uznání, a hlavně úleva a sebeuznání z vykonaného výkonu. Čas 21:38 tedy 19:38 večer. Pořadí 39-43mě uklidňuje, že jsem na tom celkem dobře. Sedám si a dávám si s chutí dvě desítky a trochu sýru, nic jiného nejde pozřít. Vezmu si čisté oblečení a chci se jít převléct – je zle, nohy vypověděli službu, nechápu jak běhen 1/2hodiny zapomenou to, co dělali posledních 21hodin. Nakonec se to povede. Cesta na zastávku, přestup na Kačerově a z metra domů bylo neskutečné utrpení. Doma horká sprcha, dvě skleníčky svařáku a okamžitě mrtvola. Nedělní ráno bylo kruté, no vlastně i noc. Každý pohyb bolel jak prase. Po revizi těla mě to stálo jen dva malé puchýřky pod palcemi a jeden nehet (po mém sadomasochistickém zákroku vypadá že přežije) a otok na pravém nártu, moc jsem si utáhl botu a už jsem si ji nechtěl povolovat.
  S odstupem času se zamýšlím nad celým závodem, co jsem podcenil a na co jsem se připravil. Tady je pár mých postřehů. Trénink, při pomyšlení na nějaký pěkný výsledek je nutný, hlavně běhy z kopce. Vzhledem k tomu že jsem začal až letos a snažil jsem se neflákat tak můžu byt spokojen. Jídlo, po zkušenosti z MTB (závody ale netrvají tak dlouho) a předchozích akcí vím, že jsem schopný to odjet na gelech a pár polívkách. Největší problém bylo pití, při předpovědi -14°C docela prekérka. Zkušenost z běžek se oplatila. Pití do camlu, hadičku obalit mirelonem a z náustku vždy vyfouknout pití. Pak jsem hadičku raději dával pod vestu a bez problému. Když jsem viděl borce jak z bidonu klepou led, tak jsem jen kroutil hlavou. Oblečení, na startu když jsem se klepal zimou, tak jsem měl docela obavy, že tenké zateplené elasťáky a termonátělník se šlapkovskou bundou a vestou nic moc. Nakonec se ukázalo, že to bylo tak akorád. Rezervu jsem měl v camelu a nebyla potřeba. Studování trasy, to jsem udělal poctivě a mockrát mi to pomohlo a nejen mě. V cíli to ocenily i ti co šli semnou (trochu samochvály).
  Nakonec, radost z toho, co je člověk schopen zvládnout a obrovský respekt před takovým závodem. Co se podcení to se dvakrát vrátí. Už se těším na další šílenost co je koncem ledna LH24, bohužel bez Ivči (velká škoda). To poběžím střídavě ve dvojící tak to v poho. Dvě hoďky na trati a dvě oddych.
  Dík všem za podporu.
  Dá se to i zkrátit. PŘIŠEL, VIDĚL, ZVÍTĚZIL - NAD SEBOU