Rodinný víkend, v sobotu krásná procházka v Teplických skalách, výlez po žebřících na Střmen byl pro mě, díky závratím, neskutečný adrenalinový zážitek. Na Bišíku skvělé zázemí, škoda jen, že se tady v neděli nekonaly pozávodní ceremoniály. Večer menší pokec s CK Záluží a jdu brzy spát. Ráno proběhlo nějak až moc v klidu, na to, co nás zase čekalo za úvodní nervák.
V první vlně, okolo týmy Bauknecht -Author, Favorit Brno do toho Hruška a Kulhavý, hold závodů málo, tak si kluci přijeli udělat pěkný trénink
. Do toho krátká a dlouhá dohromady, takže pod první kopec na 22. km to bude zase pěkná mela. Po startu sešlápnout plynový pedál k podlaze a držet se co nejvíce vepředu, servisní vozidlo Kastar nám nepochopitelně udělá první trychtýř ještě v Teplicích, vůně seškvařené gumy ze špalků, nadávky, výkřiky, to se ještě bude dlouho vznášet nad balíkem. Stresem se mi nějak sevřel žaludek, před Policí nad Metují štěrkový sjezd, začínám se pěkně propadat. Do toho ještě pár výhupů a ostrých zatáček, pod jedním viaduktem již slyším ten nepříjemný zvuk padajících těl a nárazů uhlíkových rámů. Je to hnus, každý rok stejné, nechápu, proč se nerozdělí starty, klidně si připlatím o pár kaček více, než zažívat ten úvodní thriller!
Díry na silnici, nebezpečné sjezdy, prostě hledám výmluvy, proč nejsem vepředu jako Jirus! Naštěstí je tu Dreamer, který už ale před startem hlásí, že má cyklistickou nemoc a to rýmičku, takže dnes je prý marný. Zbožné přání, že na pověstné kostky na Vysoké Srbské vlítneme v předních pozicích, se nevyplnilo, naopak, přijíždíme tam se štěstím na chvostu po parádní wattové špičce, když vlajeme na ocase a sjíždíme to. Je mi na blití, je jasné, že to zase ujede, navíc kostky se mi jedou příšerně, trápím se trápím, břicho v jednom ohni, v hlavě frustrace, že to je zase stejné jako každý rok. V Hronově se šikujeme do grupy, balík je v čudu, ale je tu skleslý Dreamer, Kamil Ackermann, no snad se nějak zabavíme
Do toho přilítne zezadu Vokolek Luboš Němec a rozjíždí konečně nějaké tempo. Nevím proč, ale nějak jsem si vsugeroval, že Luboš s Kamilem jsou nad 40 let v mé kategorii, a že je nesmím pustit. Velké Petrovice na 44. km mě již zastihují v lepším stavu, nohy se rozjely, žaludek zklidnil, vypil jsem asi již 1,5 bidonu, snědl banán a dokáži reagovat na tempo nejlepších v naší grupě. Občas se potkám i se špicí, ale s Dreamerem nemusíme naštěstí tak tahat, vždyť přeci nebudeme sjíždět našeho Jiruse
.
Hlavně díky Lubošovi začínáme postupně sbírat odpadlé lidi, někdy i skupinky, pod prvním Odolovem do sebe narvu gel a docela s chutí polykám ty procenta sklonu. Navíc zase sjíždíme další lidi a to zvyšuje náš vrchařský apetit, na bufetu omylem dostanu bidon jen s čistou vodou, ale i ta se bude nakonec hodit. Začínám si to užívat, všechno funguje tak jak má, jen v hlavě to šrotuje, že je to vlastně špatně, měl jsem jet o skupinu před námi, aby to pěkně bolelo
. Závoru vykroutíme nahoru a stále čekám, ž bílá čísla z krátké začnou trochu mezi sebou závodit a rozjedou tempo, které by nás mohlo posunout blíže nějaké grupě před námi, ale to se tak bohužel neděje.
V Teplicích krátká do cíle, my jedeme ještě jeden okruh s těmi vypečenými kopci. Zjišťuji, že mi pomalu dochází pití, i ta čistá voda je málem ve mně, a to je další bufet zase až na Odolově. Před Krkavčinou zkusím energetickou žvýkačku, co jsme fasovali na startu, docela funguje, že aspoň nemám v puse vyschlo
. Dreamer furt lamentuje, že už to dál s námi nedá, ale já mu věřím, že se kousne. Odolov se již nejede s takovou lehkostí, ale díky hákování Luboše to docela uteče, nahoře odhodit bidon, čapnout plný a i banán se podařil a mastím to do sjezdu, ve kterých zaostávám. Po chvíli mě přehučí Kamil s Lubošem, stále žiji v přesvědčení, že to jsou moji soupeři nad 40 let, takže těch se musím držet. Trochu jsme prořídli, ale stále asi v 6 kusech pokračujeme směr Závora. Magnesium v sobě, další gel zahučel, jede se mi stále bez sebemenších problémů, pěkný pocit. Na metě 500 m na vrchařskou prémii se zvedá Luboš k nástupu, skočím mu do háku a uděláme si menší náskok. 140. km a my konečně závodíme
. Luboš roztáčí špic, občas mu postřídám, do toho dešťová přeháňka, zase budeme mít mokré tretry. Otáčíme se, Kamil to ještě za námi zkouší, ale je osamocen, věřím, že to již udržíme. Ale ještě je to 15 km do cíle, z toho 4 km kopec na Bišík. Voda stříká všude, znovu se otočím přes levé rameno, Kamila již není vidět, asi to vzdal. Když tu najednou, jako duch, se zjevuje za mým pravým ramenem. No ty brďo! Takže pokračujeme ve 3 kusech, boj 40-cátníku pokračuje
.
Bišík, hned odspodu za to bere Luboš, znovu hodím háček a vezu se nahoru, Kamil nereaguje. Celý kopec se neotáčím, narozdíl od Luboše, který vidí, co se za námi děje, ještě ho chci trochu potrápit, tak se ho držím, ale stejně mu to chci nahoře nechat, byl lepší a o hodně víc dnes tahal a určoval tempo naší grupy. Takže když se na 300 metrech do cíle zvedne, již nereaguji a chci si to o samotě užít. Jaké je však moje překvapení, když se zezadu ozve tichý hlásek s otázkou: „Chytneme se za ramena?“ Ty wogo Dreamer je tu! To je šok, již jsem myslel, že po tom šrotu, co jsme jeli s Kamilem a Lubošem, je někde dávno v propadlišti dějin, a on metr za mnou
Hezký! To víš, že jo, pojď sem ty starý brachu, takový cíl v objetí se Šlapkou si nemůžu nechat ujít!
V cíli již vysmátý Jirus, dnes zajel znovu skvěle, po chvíli doráží Olin, pozávodní pokec běží naplno, to jsou chvíle, proč to děláme. Spěchám za rodinou, balíme se a opouštíme to krásné místo jménem Bišík. Byl to parádní víkend, na Srbské jsem si říkal, že tady již nikdy ne, ale kdo ví, třeba za rok, na rozdělených startech, zase ahoj
Až doma koukám na výsledky, tak nakonec 6. flek, Kamil s Lubošem jsou ještě mlaďoši, to jsem žil v pěkné představě při závodě, ale kdo ví, možná že bych nejel v závěru tak aktivně. Pořadí týmů mě naplňuje blaženým pocitem, Šlapky se znovu neztratily a stále jim fouká čerstvý vítr do oranžových plachet! Díky všem, co se o to zasloužili!