Minulý rok jsem Doksy nejel kvůli dešti a moc mě to mrzelo a jak se říká dvakrát nestoupíš do jedné řeky, nechtěl jsem tuto flustraci opakovat a proto i kdyby z nebe padalo cokoli, jel bych. Samozřejmě počasí se hodně snažilo, aby mou vůli startovat zvyklalo a už od rána hustě pršelo a to svůj hlavní přiděl vody si chystalo přibližně na dobu našeho startu. Měl jsem na mále ale díky síle Technika, Kolíkáče, Ivči a Kapra bylo jasné, že Doksy pojedu a to ještě tři hodiny před startem přestalo pršet, začaly schnout silnice, vše směřovalo k zázraku, že se zázrak nestane o tom nás počasí přesvědčilo hned v Letňanech, kde jsme byly ihned po výlezu z metra přivítáni hustým deštěm. Díky dešti nebyla tento rok moc hojná účast, proto se pořadatelé rozhodli sloučit balíky a díky tomu jsem se mohl začít těšit na závod po boku Kolíkáče s kterým jsem jel naposledy….. už ani nevím kdy.
Startujeme za třemi policejními vozy díky neúnavnému dešti ani nevím kolik za nimi jedeme, hádám asi 30km/h, mám viditelnost okolo dvou metrů, klepu se jako ratlík a jen se modlím aby to do mě někdo nenapálil. Ikdyž jedeme za zavádějícím vozidlem jsou zde jedinci, kteří se stále cpou dopředu, tak se spíše propadám polem až mám obavu, že když přijde ostrý start o kterém nevíme kdy přijde, budou všichni fuč a já si to odkroutím na samotku.
Start nám odmávali za železničním přejezdem před Čečelicemi před sebou mám tak čtyřicet lidí, kteří jsou roztaženi po celé šíři silnice, super do Čečeličáku jedu pěkně zezadu naštěstí se moc nejede, balíkem projíždím jako nůž máslem, občas mě někdo vybrzdí, ale jinak můžu pokračovat rovnoměrným tempem dopředu, bohužel se nedostanu až někam do top ten, to by musel být kopec ještě tak o půl kilometru delší, ve sjezdu jedu jak posranej to znamená před železničním přejezdem skoro stojím, čelo už ani nevidím, snažím se jet na plno jenže nohy vůbec nespolupracujou, jsou zmrzlé a vůbec nereagujou na pokyny mé hlavy aby jely, když vstanu je to ještě horší, tak si radši sedám, shazuju a vsázím na frekvenci určitě přes 120ot, díky tomu se ve výjezdu na mladoboleslavskou dostávám na úroveň Kolíkáče, Technika a Bonza, jenže ti si jedou přede mnou pěkně zabudovaní ve vláčku, který se hned natahuje, zrychluje tak o dvě třídy a najednou mám co dělat to uhákovat. Technik se jen zvedne roztočí ten svůj těžký převod a je tam, Bonzo je ve vláčku pevný vagónek a ještě vidím za sebou Kolíkáče, který má evidentně taky problém uviset. Tempo se na chvíli ustaluje tak mám čas se v klidu docvaknout za Technika, protočit párkrát nohy nabrat síly na věci budoucí. Další nástup se koná v brdku na hlavní, tentokrát jsem připraven, ale bohužel ne v závětří fouká zleva tak jsou všichni na lajně až skoro ve škarpě jen mě se nedaří do lajny zapadnout a musím to ustávat na větru, vedle mě je Technik a toho bych do škarpy poslal velmi nerad, nastává pro mě nejsložitější okamžik Doks, dávám si jak kráva a to vidím vedle sebe Technika a před sebou Bonza jak jedou lehce, safra to bude na Řepíně průser, při pohledu dozadu vidím, že tam nikdo není, nemůžu tady skončit. Opět shazuju, zapírám se do spodním oblouků a hrnu se dopředu až se zaháknu za Jirku Ježka, kde si dovolím zvolnit a odpočnout.
Ze sjezdu do Řepína mám velký respekt spadl jsem v něm už dvakrát a z toho jednou za sucha, když se těsně před nájezdem do sjezdu rozjelo znovu pekelné tempo začal se můj respekt měnit v hrůzu co tam jako chci dělat? V lese je pěkná tma, vůbec nevidím co je na silnici, už od začátku sjezdu si přibržďuju zadní brzdou samozřejmě se cedím až na konec skupiny každou zatáčkou ztrácím až na konci sjezdu mám dobrých sto metrů zásek na balík. Takže místo pěkného vyvezení, které jistě zažilo spousty závoďáků přede mnou si musím nastoupit do spurta abych se docvakl to se mi daří na začátku Řepína mezi domy, jsem pěkně rozjetý tempo mám tak o 5km větší než balík, využívám toho a pěkně vnitřkem se šinu dopředu, jenže před první serpentýnou v té nejprudší části mi do stopy vjede borec ve žlutém až musím brzdit, pěkně mu poděkuju…. musím si dát lehčí převod, který se mi hned daří pěkně roztočit, tím můžu pokračovat při své cestě dopředu, ještě mě mírně přibrzdí Kolíkáč lámající svůj těžký převod, proto jej objet znamenalo jako bych jel objížďkou přes Brno ale jinak se mi jede dobře, zklamání nastává když zvednu hlavu a před sebou už nikoho nevidím, hmm je to fuč, zaslechnu povzbuzijícího Kapra ale síly už nějak došly, za mnou moc nikdo nechce jet je jasné, že tady končí jízda v první skupině.
Za Řepínem jsme se zformovali do devítičlenné skupiny, která ze začátku moc nespolupracuje je tady pár jedinců, kteří z ničeho nic vystřelí dopředu aby se po chvíli nechali dojet, toto naštěstí rychle končí a ještě před Nebužely se z nás stává výborně spolupracující útvar. Když se protočím celou naší skupinou vidím, že tady není Technik k mému příjemnému překvapení je tady Bonzo a jistota Kolíkáč, čekám od něj nějaké hlášky, ale dnes nic nepřichází…. skupina párexcelence. V tomto složení za pravidelného střídání projíždíme celé kokořínské údolí, párkrát si vyslechnu od Radka Procházky, že na špici zrychluju čehož si nejsem vůbec vědom, prostě střídám za Bonzem, který mi hned po tom co se dostane na špic vjede vlevo a tím se za něj nemůžu schovat, proto jej radši hned střídám a tím musím mírně zrychlit, ale jinak jedu lehouňce bez zrychlování, ale i tak se na to zaměřuju čímž se prodlužuje jen Bonzův čas na špici. Celkově mám z naší skupiny dobrý pocit, všichni vypadají čerstvě, věřím, že bychom mohli v tomto složení dojet až do cíle.
Na Romanov rozjíždí tempo Kolíkáč nejraději bych na něho křiknul ať zpomalí abychom se netrhali, ale udusím to v sobě a jedu si své. K mému úžasu nikdo nechce moc jet zažívám snad poprvé, že na Romanově nemusím jet krefffff . Tak si sundávám brýle, jenže mi nastává problém s tím kam je dát, vesta je na dresu přilepená a za boha se nemůžu brýlemi trefit do zadní kapsy nezbývá než si je dát prostě do pusy a je s nimi jako pes s kostí. Asi v půlce jdu přes Bonza, který už dýchá pěkně zhluboka tak nezrychluju, jen držím tempo (mám zařazeného kašpara takže spíš jdeme než jedeme) a věřím, že to ten náš bojovník zvládne. Jak se blížíme do poslední serpentýny, nastupuje Paudera a za ním se vydává Kolíkáč, nevidím v tom žádný smysl tak vůbec nereaguju jen si vytáhnu brýle z pusy a nacpu si je zepředu pod triko. Kolíkáč je prostě závodník a chtěl si na tu prémii zaspurtovat, to je jiný, vyšší level nakonec jak se dalo čekat se všichni pěkně sjíždíme ve Mšeně na kostkách. Nad kostkama vidím Kapra, rád bych se zbavil brýlí tak je začnu lovit pod dresem, díky čemuž jedu polovinu kostek s jednou rukou na řidítkách a druhou hledající brýle pod dresem, bohužel jsem nebyl schopný je nahmatat škoda povezu si je až do cíle.
Za Mšenem začíná území, kde se jede nahoru dolů. V prvním sjezdu si všímám, že tady není Bonzo toto mi po chvíli potvrzuje taky Kolíkáč, škoda čekat nemá význam skupinka krásně jede, jsem zmrzlej až do morku kostí a cíl je ještě daleko. V brdcích vidím na některých členech naší grupy, že toho mají dost, nemá tedy cenu tlačit na pilu, své pobyty na špici začínám postupně prodlužovat ani ne, že bych chtěl, ale prostě jsem si odtáhl brdek a když jsem chtěl vystřídat viděl jsem, že se k vystřídání nikdo nemá a pěkně se za mnou vezou, cítil jsem se dobře tak proč ne, mám tady Kolíka jako svého lídra, klidně to potáhnu až do Doks. Díky větru, který jde zleva se snažím jet co nejvíce vlevo aby se za mnou schovalo co nejvíce lidí čímž jedu ve středu silnice až v protisměru za což si slíznu kamarádské pokárání od borce z Kolokrámu, který se nechce dívat až mě nabere nějak bláznivý řidič, má pravdu ¨tak se pěkně vracím na pravou krajnici, díky čemuž se na špic objevuje stále více lidí včetně Kolíkáče, kterému při každé jeho špici říkám aby se pěkně vezl a šetřil se na spurta (myslel jsem, že Paudera je jeho soupeř),ale bylo to marné, bylo to marné.
Poslední kilometry jsou stále proti větru k tomu pěkně rozbitá silnice je jasné, že nikdo neujede, hlídám si jen Pauderu aby Kolíkáčovi neujel, ale nějak si už nehlídám jestli mám za sebou Kolíkáče, při nájezdu do cílového brdku to Paudera roztáčí, jdu mu do háku, tlačím se do středu silnice abych Kolíkáčovi uvolnil stranu pro vyjetí, ale Kolík nikde, otáčím se a on není ani vidět! Tak zase spolupráce na nic. Do cíle to už jen dotlačím jako druhý z naší skupinky, spokojený, mokrý a hrdý na to, že jsem zase po dlouhé době dal celý závod s Kolíkáčem.
Díky zkušenostem Kolíkáče z předchozích ročníků jdeme si hned pro věci, které máme schované v autě u pořadatelů, rozloučíme se ještě s Bonzem a hurá do kempu do teplé sprchy. Ve sprše na sebe nechávám aspoň půl hodiny téct horkou vodu, čímž pěkně rozmrzám, začínám cítit prsty u nohou, prostě paráda. Pak následuje vyhlášení kde Kolíkáč bere zlato(proto nepotřeboval porazit Pauderu, aha) , Ivča stříbro díky třem defektům jinak by to bylo také zlato, Myšák a já obsazujeme čtvrtou pozici, takže pěkně oranžovo. Po vyhlášení v restauraci zůstávají už jen šlapky se Zdeňkem ze staříků, z mého nočního pobytu v chatkách mě vysvobozuje má drahá polovička, která nás s Technikem kolem půlnoci nabírá a odváží pěkně za sucha do Prahy.
Doksy byly mokré, studené, proklínané, děravé a hlavně oranžové! P.s. A mám na nich první podium
::
Propozice ::
Plakát ::
Mapa a profil ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Video ::
Report VLK
. Léňa přede mnou, teď i Technik, který ale po chvíli parkuje, pojď, pojď, Léňu s Pauderou musíš uviset! Podařilo se, znovu za skvělého povzbuzovaní Kapra zdoláváme Řepín, odjelo asi 7 lidí, ale my se skládáme do pěkné 9-ti členné grupy, od nás skvěle jedoucí duo Léňa + Bonzo, škoda jen, že Technik nakonec chybí …