Sluncem ozářené vrcholky majestátních Tater, nejlehčí varianta oblečení na sobě a v palici odhodlání překulit se přes Kvačanské sedlo s Kaprem a Jirusem. Po startu se hned docela jede, žádná kecačka, jak avizoval Jirus z minulých let. Tatry mají jiná stoupání, na které jsme zvyklý od nás, hned to na Štrbské Pleso je nenápadné, ale stále se utahující. Široká silnice, největší favorité za to fest berou a já si pomalu vystupuji. Jako na dlani mám boj Kapra s Jirusem o uvisení čela kousek před námi, ale po chvíli to také vzdávají. Zvláštní to kopec, zdá se to jako rovina, že se stačí zvednout a doletět si to, ale nejde to. Nedá se nic dělat, tvoříme druhou grupu, bude ten dlouhý sjezd aspoň klidnější. Ale ouha, po chvíli nás předjíždí nějaké polské auto, leze na špic grupy a nastavuje konstantní rychlost 60km/h. První borci lezou za něj a ostatní se také nežinýrují a v lajně to mydlíme dolů.
Jauu toto bolí, sebemenší vykouknutí z háku se trestá, Milan Novák nadává, že nám toho auta byl čert dlužen. Po chvíli vidíme kolonu aut za čelním balíkem, teď jen adrenalinově doskákat mezi cyklisty. Uff to bychom měli, trochu nečestné a nesportovní, ale to ještě dnes zažijeme vícekrát. Výletuje se, doplňujeme organismus o potřebné látky, jelikož Kvačanské sedlo se nezadržitelně blíží, a tam moc nebude času šátrat v zadních kapsách. Ale pohoda končí hned v Liptovském Mikuláši, jelikož zezadu příletlo min. 50 lidí, dotáhl je polský tým ActiveJet. Takže o adrenalinové průjezdy kolem ostrůvků na silnici není nouze, ActiveJet řádí na špici, pár lidí se vydává do úniku. No parádní předehra před dělícím kopcem. Silnice našlapaná od kraje ke kraji, snažím se stále být v blízkosti Kapra a Jiruse, už se to začíná houpat a kvačanské serpentiny na obzoru.
Jůva, do kopce najíždím ve vysněné společnosti, hned za zadním kolem Míly Švehly, Indiána, teď to jen vydržet. Jsou i síly na předjetí Míly, ale rozum říká neblbnout, toč jeho frekvenci, on přesně ví, co dělá
. A taky že jo, kopec se utahuje, síto prosévá a prosévá, Indián nám trochu odskočil ve více lidech, Míla bohužel též pomalinku odjíždí, jsem ale s Kaprem, Jirus chytil díru. Přichází rovinatější úsek, kde se ještě hecujeme, s Kaprem rozjíždíme kolotoč, Jirus si nás též ještě doskočil, teď by to chtělo být na kontakt s Indiánem a Mílou. Jsme za nimi pár metrů, ale kopec se znovu topoří a já se jen soustřeďuji na Kaprovo zadní kolo, musím, musím s ním.
Gumuji si plíce, nohy, hlavu, ale visím, visím, vypadá to dobře. Za námi zeje již velká díra, ve které bohužel zůstal i Jirus, ale jak ho znám, ve sjezdu si nás určitě dolítne. Kapr zrychluje, chce se přisát určitě za grupu kolem Indiána a Míly, ale kopec je dlouhý a to se mu teď již nepodaří. Jsme ve čtyřech lidech, plápolám na konci minivláčku, za mnou je s menším odstupem ještě jeden. Horizont se blíží, pravá točka, kde stojí lidi s bidonama, chvilkové uspokojení, že jsem to dal s Kaprem se ale krutě vrací, do sjezdu najíždím s dírou, kterou nejsem schopen sjet! Bláhově čekám, že borec za mnou za to vezme, ale on je ještě horší sjezdař jako já. Příšerný pocit, každým metrem mi trojka s Kaprem odjíždí. Jsem naprostý tragéd, takhle to prokaučovat! Do prdky! Kleju jako dlaždič, sjezd za námi, dojel mě zezadu ten borec, ale oběma nám je jasné, že toto již nesjedeme
.
Spásná grupa zezadu po chvíli přilítne a světe div se, je tu snad celý tým ActiveJet, ale hlavně i náš Jirus! Tak paráda, hecujeme se, z této grupy nesmíme vypadnout! ActiveJet jede na jednoho borce nad 40 let, který má problém v každém kopci, ale vždy na něj čekají a dovezou ho zpět. Docela se jede, okolo nás hodně doprovodných aut, i chvílemi zahlédneme Kaprovu grupu, kde nepochybuji, že je i Indián a Míla. Bufet zariskuje Jirus, který staví a doplňuje bidon, já raději držím tempo skupiny, věřím, že z auta něco později vyžebrám. Ale blíží se moje další osudová chyba letošních Tater, nevinný magnet, kde zůstávám za borcem z ActiveJetu na kterého jedou, s vědomím, že se s ním dotáhnu zpět. Ale ouha, horizont se spurtuje, k borci se vrací jen jeden mlaďoch a celá grupa je fuč! Ještě zoufale jdu přes něj, ale jen bezmocně vidím celou skupinu nataženou v lajně a na špici ActiveJet. Ty wado, tohle je tedy průser!
Závod skončil, teď to bude jen přeprava do cíle, no letos je to opravdu vypečené, Mamut a Ramp od půlky výlet a teď Tatry na to krásně navázaly
. Do kopce vždy dvojce z ActiveJetu odjedu, aby mě pak ve sjezdu či po rovině dojeli, bidony málem prázdné, doprovodná auta zmizla a nad hlavami začíná parádně hřmít. Jak by řekl Mišutka: „Vítej, pravá cyklistiko!“ A po chvíli bouřka s vodním průplachem až do morku kostí. Navíc je tu pěkná stojka v potocích vody, nahoře si dávám jedno italy café, které tam nějaký doprovod nabízí, pak ve sjezdu mi duo ActiveJet mizí a já se plácám sám v černých myšlenkách. Konec, končím s letošní sezónou, těším se na zimní restart do Ústí!
Jsou tu další kopce, další bouřky, ale bohužel další bufet stále v nedohlednu, otevřenou pusou chytám dešťové kapky, není lepšího ionťáku
. Aspoň toho borce nad 40 z ActiveJetu bys měl dát. Sám sebe v tom vodním pekle hecuji, již jsme se překulili na Slovensko, utvořila se jakáž takáž miniskupina a stoupáme k poslednímu bufetu, kde prostě musím zastavit doplnit bidon. Hned následuje sjezd přes Ždiar, kde máme své dočasné bydlení, a mě to znovu ujíždí, ani toho ActiveJeta nedám
. Nakonec se spojuji se dvěma borci, za Tatranskou Kotlinou odbočka doprava a nakloněnou rovinou do cíle. Síly jsou, borci moc nestřídají, v magnetech se cítím silnější a tak jim odjíždím. Ale dnes mi není souzeno, v Tatranské Lesné jsem dojet a ztrestán v cílové stojce, neschopen reakce. Nic jiného jsem si ani nezasloužil, Tatry prostě neklaply. Marně hledám výmluvy, nohy a tělo fungovalo, jen hlava zase selhala, ten závodnický instinkt bohužel letos marně hledám. Průměr sice pres 34km/h., ale jak píše Jirus: "... takže bych měl být asi spokojený, ale nevím, proč nejsem."