Akce Vítání Martina na bílém kole 2007

Akce Vítání Martina na bílém kole patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2007-11-10.

:: Propozice :: Diskuze

Historie: 2003 :: 2004 :: 2005 :: 2006

• kámen úrazu – Čekání na Martina na bílém kole
  
  Sice se tato šlapkovská akce jmenuje Vítání Martina na bílém kole, ale Martin nepřijel, i když jsme na něj byli dobře připraveni. Jestli zaspal, nesehnal bílé kolo nebo byl příliš líný šlapat a dal přednost svému tradičnímu dopravnímu prostředku v podobě bílého koně, se už asi nedozvíme. Ale všichni zúčastnění víme, že udělal chybu. Na toto šlapání jen tak nikdo nezapomene.
  Zvoní budík. Ospale přemýšlím, které tlačítko na mobilu značí stopku a které opakované buzení. Ententýky, dva čudlíky. Máčk! A rychle zalíst zpět do vyhřátý postele...
  ... a sakra, asi jsem se netrefila! Displej nekompromisně ukazuje čas, kdy jsem chtěla už už vyrážet. Rychle se oblíct, připravit pití, skousnout tyčku a hrr na časovku Chrudim - Pardubice. Na svou první šlapkovskou akci prostě musím přijet! Dvě minuty do odjezdu vlaku. Vbíhám na nádraží, doklouzávám až před tablo s odjezdy. Deset minut zpoždění. Uff. Při nakupování lístku málem kolabuju, přeci jen je moje tělo v tuto dobu uvyklé spát a né se vydávat na půlhodinový výlet do oblasti nad anaerobním prahem.
  O víc než hodinu později rychle vypochoduju z pražskýho hlavního nádraží a ještě rychleji se vracím pod stříšku. Leje. Bude veselo.
  Vyzvedává mě Šemík. Zubí se na mě už zdaleka. Jo, bude veselo.
  Jedeme na další místo srazu. Hned v druhé křižovatce si v závěsu za Šemdou připomínám, že silnička brzdí hůř než bike. A co teprv na mokrých kostkách, s mokrými ráfky a prvně nasazenými blatníčky. Tyto skutečnosti jsem nevzala v úvahu a tak se rychle blíží nutnost výběru mezi možnostmi auto, Šemík, další auto. Vybírám si díru mezi Šemíkem a autem stojícím vpravo. Kupodivu jsem se dírou protáhla, Šemíka nesrazila, nespadla, jen zrcátko jsem trošku přimáčkla ke karosérii. Přes přechod vjíždím na chodník, kde zastavuju a koukám se po Šemdovi, jaký dojem na něj mé představení zanechalo. No, nepochválil mě, ale po počátečním šoku to vzal s humorem.
  U Tančícího domu chvilku čekáme, než se k nám přiřítí další Šlapky. Viz první foto pod akcí od Kolíkáče. Pořád leje. Vzájemně se ujišťujeme, že nejsme máčky a že to dáme. Trochu mně to připomíná ujišťování dalších mých kamarádů, že se určitě, ale opravdu určitě pojede klidné tempo. Nu, ale což, tomuhle se s pláštěnkou v batohu dá věřit.
  Než dorážíme k Baranďáku, má bezplatníčková část Šlapek mokrý zadky. Ani nezastavujeme, zuby drkotající čekající další Šlapky nás popohánějí dál. Chtělo by to zepředu na berany cedule s přezdívkou!
  Blátivou, rozbouranou cyklostezkou pokračujeme v dešti dál. Zadek bezblatníkoidních získává zajímavou barvu, stejně tak záda. Zima mně je už při pohledu na ně. Nelze se ani divit, že na dalším potkávacím místě se část Šlapek otáčí a vydává zpět. Jiné se statečně připojují. Hladina vody pršící z nebe neklesá, ale nálada taky ne a po dalším vzájemném ujišťování, že nejsme z cukru, pokračuje v cestě Sedm statečných. Kolíkáč, Marťas, Quit, Robin, Rošky, Šemík, ňákej šutřík, těší mě, a Vlk. Že jste napočítali víc než sedm kousků Šlapek? To je nepodstatný detail, hlavně, že jsme projevili stejnou nezdolnost a ochotu prát se s nepřízní jako oněch sedm statečných kovbojů, no ne? ;-)
  Kolíkáč se Šemdou nasazují výletní tempo, peloton se prolíná, slívá, všude kolem mě hlaholí hlasy. Moje první zkušenosti s pohybem v balíku. Nové zkušenosti, noví lidi, nové zážitky, příběhy. V rozhovorech s druhými ani nevnímám déšť, cesta rychle utíká. Kdosi mně prozrazuje, že teď nás čeká kopeček, který se jezdívá v rámci časovky do vrchu. To abych si vybrala pěkný místo vpředu, zkusím, jak funguje silničáři vychvalované táhnutí. Vybírám si Kolíkáče jako nejblíže jedoucího blatníkáře. Řadím se za něj a tu se ozve zvuk, jako když se něco trhá, pak rána a Kolíkáč stojí. Seskupujeme se kolem přehazovačky uvelebené v drátech, jako jediná projevila rozum a v dešti při teplotě těsně nad nulou odmítla dál jet. Svojí tvrdohlavostí ale způsobila problémy. Stojíme nešťastně nad vzdorující přehazkou, až Marťas nás zachraňuje a vytahuje multiklíč, kde nechybí nýtovač. Bohužel, pro Kolíkáče dnešní cesta končí, což u všech působí pokles nálady. Jaké bude Vítání bez předsedy? Řetěz snýtovat snad půjde, ale pokračovat dál s jedním převodem by nebylo to pravé ořechové. Takže nás pro tuto chvíli bude opravdu jen sedm. :-/
  Déšť se začíná zahušťovat do podoby sněžení s deštěm, křehneme. Část Šlapek se s Kolíkáčem loučí a pokračuje dál, s přáním v kopci se rozehřát. Další Šlapky zůstávají dole jako morální i fyzická podpora. My počkáme až nahoře na hoře. Teda jen na kopci, ale pěkným!
  Čekáme v zastávce. Začínají nám mrznout promočené prsty, jak u nohou tak u rukou. Nikde nikdo. Sníh s deštěm se mění v nefalšované sněžení. Pokoušíme se zahřát vyskakováním na místě, což se v případě Quita ukáže jako ne zrovna ideální řešení. Sice si vybral nejvyšší část plechové budky, ale už při nepatrném odlepení se od země přilbou naráží do stropu.
  Nikde nikdo. Nefalšovaný sníh se mění ve sníh s deštěm. Konečně přijíždí další Šlapky, sice pořád bez Martina na bílém kole, ale čert ho vem. Ale kde je Vlk? Čekáme. Nikde nikdo. Znovu se ujišťujeme, že nejsme máčky, že nás, větrem ošlehaný čiklisty, jen tak něco nezlomí, ale... že v životě je občas třeba udělat drobnou, nepatrnou výjimku... že by se nic nestalo, kdybychom ji udělali teď... no, kdybychom si cestu trošilinku zkrátili. Jen trochu, vždyť jsme přeci stateční hoši a děvčata... jen trochu... třeba k nejbližší hospodě. Robin vytahuje poslední záchranu - teplý čaj přímo z termosky. Nikde nikdo. Opět se rozdělujeme na dvě části, první se jede podívat po Vlku. Druhá zůstává. My o Vlku a Vlk... nikde... ne, vrací se bez něj. Usuzujeme, že Vlk doprovází Kolíkáče domů.
  Už nesněží, ani nepadá déšť se sněhem. Regulérně prší. Vyrážíme dál. Na jednom kopečku vidím proti nám řítícího se silničáře. Fousy vlají, úsměv na tváři. Určitě další Šlapka. A taky že jo. D!ablo.
  Odteď se nelekám, když vedle mě nečekaně nepředstavitelnou rychlostí něco žlutého prosviští. Žádný auto, to jen Diablo kontroluje celou šířku balíku, jestli jsme se nepoztráceli, a vrací se zpět na špici. Dojíždíme na další zastávku, kde na nás čeká prokřehlá Míša. Viz foto číslo dvě a hádanka - kde je Marťas?
  Míši přítel přiváží autem dvoje rukavice, jedny pro Míšu, druhé pro Robina, který si své zmáčel v kaluži. A jede se dál. Pod vidinou tepla hospůdky a opět v družným rozhovoru cesta zase odsejpá. Hlavně těm, kteří se schovávají za Diablem a Šemdou, kteří nám ostatním rozráží vzduch. Hlavně, když se napojujeme na krásný asfalt. Hlavně, když potkáváme protijedoucí bikery a obě skupinky na sebe radostně mávají, všichni celí šťastní, že nejsou jediní blázni na světě. Hlavně, když se jede krásným prostředím podél Berounky, kolem Karlštejna. Hlavně, když se sjíždí úžasný točivý kopeček. Uběhlo to rychle a před námi se vynořuje hospůdka v Srbsku. Zapadáme do ní, objednáváme si čaj i krapet ostřejší nápoje, polívčičky, hlavní jídlíčko, mňam, mňam. A světe div se, kde se vzal, tu se vzal, Vlk! Doprovodil Kolíkáče a vrátil se. Dokonce si cestu nezkrátil a vzal to přes "svou" neblahou zatáčku, kde se při loňském Vítání Martina podruhé narodil...
  V hospůdce je teplíčko, venku zimička. Ne zimička, zima, vlezlá, mokrá klemra. Ven se nám nechce, ale v hospodě neprojevují sebemenší ochotu nás adoptovat a tak nám nic jinýho nezbývá. Naštěstí naše ratlíkovské klepání se utichá hned v prvním kopečku po cestě, který začíná kousek od hospůdky. Od zatáčky k zatáčce a hned jsme zahřátí. Návrat taky ubíhá rychle. Balík pokupě, kecá se, prší... nic nového. Na kraji Prahy se postupně loučíme a oddělujeme, jak se Šlapky rozjíždí směrem k domovům.
  Mě ještě čeká rozmrzání a hostina u Marti, pak návrat vlakem a klidná třináctikilometrová noční cesta po opuštěné silnici skrz husté vločky sněhu.
  Byl to krásný den, ani ten déšť v přítomnosti kupy Šlapek nevadil. Díky!
  
  
  

Fotografie