V minulém roce jsem se přehoupnul přes 70 účastí na silničních maratonech a letos tak nějak jsem k nim vzhlížel s otazníkem. Ani jsem si nezaplatil dopředu na Mamuta startovné a byl jsem rozhodnut, že za špatného počasí nepojedu. Ale letošní Mamut mě znovu přesvědčil, proč to dělám, ta málem 7 hodinová zážitková jízda v sedle, to všechno okolo, to prostě má pro mě stále neskutečné kouzlo.
V úterý poladit nohy na Orlík, i když jsem stále nebyl rozhodnut jet do Přerova, tak výlet s mašinou Turistou v jarní krajině se sluncem nad hlavou mě hodně nakopl. Předpověď na víkend špatná, a i plánovaná účast orange byla dost tristní oproti minulým rokům, ani Stavařov se nezamluvil. A tak mi hlavou plynuly vzpomínky na všechny ty předešlé ročníky, těch obličejů, co se mi zjevovalo v paměti, těch příběhů, co jsme zažili.
Je pátek ráno a stále váhám, až Jirusova jasná odpověď v diskuzi, že jede, mě pomalu překlápí na stranu deště, zimy a větru. Dreamera nakonec nezlomím, domlouváme se s Jirusem na ranním odvozu a konečně to na mě přichází. Takové podivné předmaratonské napětí, které už znám 16 let, převíjím si celou trasu, málem v každé zatáčce si říkám, kde musím být vepředu, kde shodit na malou placku, kde se najíst, napít…
Sobotní vstávání před 4 h., setkání s Jirusem a Skopcem a v autě plném natěšení to mastíme na Brno a Přerov. Kapr volá, sděluje aktuální počasí a dodává do té naší nálady další potřebné impulzy, díky Karle! Prezence, jedu místo Strejdy, ještě přihlásit týmy na dlouhé a luxusně se vyprázdnit na oné místnůstce. Pokec s Indiánem, s Mílou a dalšími známými tvářemi, každý sice říká, že už nic dalšího nikdy nepojede, ale rok se s rokem sejde a ta vášeň je stále stejná. Dres, vesta, dlouhé letní rukavice, návleky na ruce, na tretry, namazat nohy hřejivkou, narvat zadní kapsy. Pochválit Jirusovi cyklistickou kérku na levém lýtku a furiantsky prohlásit, že ji chci dnes vidět co nejdéle. Vůbec v tu chvíli netuším, jak prorockou hlášku jsem pronesl. RiCovi předat blatníček, rozjet se v kalužích vody ve 13°C, ale kvitovat, že ze shora voda nepadá a dle radarů by ani padat neměla!
Nějak ani necítím nervozitu, stojíme pod nafukovací branou a tradičním orange rituálem si boucháme pěstmi o sebe pro štěstí. Hned po startu se zabudovávám do top 20 a dokonce si snad užívám toho stísněného prostoru mezi ostatními jezdci, ale je pravda, že se jede ohleduplně a bez většího stresu. Navíc odjíždí první trojička a v ní je i náš MC Hamer! Očekávám louži v ďolíku, spadnutí řetězu na Šišmě, ty moje fatální problémy z minulých let, ale dnes se z toho nic nekoná a užívám si bezbolestně majáčku zaváděcího vozidla.
Trojice v úniku v nedohlednu a my začínáme stoupat na první vrchol dnešního představení. Tesák! Vpravo to lehlo, já jedu levý kraj balíku a šteluji se do předních pozic, ať se mám kam propadat. Autobus stojí dnes už v dolní části, asi jedeme pomaleji než v minulých letech, že jsme ho nepotkali v zatáčce. Tak kdy to začne? Stále stíhám dýchat nosem
ne, to kecám, ani nevím, čím jsem dýchal, ale připadlo mi to takové bezstarostné, bez nástupů, krásné tempo. V hlavě nepopsatelně parádní stav, Tesák zdolán, vrhám se do mokrého sjezdu a kroutím zatáčky ve stejném rytmu jako všichni okolo. Schovat se do lajny před Trojákem a pak si ten magnet vyhoupnout jako nic. Z bufetu není šance něco vzít, je nás příliš mnoho na těch pár ochotných podávajících rukou. Nevadí, zásoby mám, zatím jsem do nich ani nesáhl, tak se aspoň napít, lupnout si jeden suk a hurá na Kašavu.
Pár slov s Jirusem, euforicky mu sdělit, že jeho lýtko stále vidím. Ještě si nás dost lidí dojelo, zdolávám tuto stěnu znovu bez větších problémů, nějak začínám cítit, že to tam dnes prostě je. Menší rozbitou objížďkou jedeme k Hadovně, kecám s MC Hamerem a za námi v závětří jede Tomáš Čer. No může být na světě lépe?
Jediným problémem se stává hřejivka, přece jenom v předtuše zimy a mokra jsem si ji naplácal na kolena v pěkné vrstvě a teď sviňa hřeje jako čert, navíc když ještě začalo svítit i slunce. Zkouším ji rukavicemi trochu setřít, ale už je hodně zapitá. Před odbočkou na další hit Mamuta zase pěkně dopředu, shodit to na malou, ať se to nekousne někde v kopci v záběru a plně se soustředit.
Hadovnu jsem nezvládl úplně podle představ, ani nevím proč, nejelo se mi špatně, ale prostě na nejlepší jsem nestačil, hákovat skvělého Jiruse, na to jsem neměl v tu chvíli hlavu a ani nohy. Stále jsem spíše čekal na nějaký magnet, především na Mílu nebo Indiána. Ale to byla chyba, vůbec jsem nezpozoroval, že jsme je vytratili již na Tesáku. A tak se koušu za MC Hamerem a především za Patrikem Swaczynou, se kterým jsem dojížděl Rampušáka před rokem. Čelo je stále na rovnějších úsecích vidět a tak do sjezdu se spouštíme s minimální ztrátou. MC Hamer jede možná ještě s větším respektem než já, zase tu mám před očima ten crash do klád před pár lety, sjezd je tradičně mokrý, místy bahno. Jsme dole, skládáme se do vláčku se snahou sjet čelní grupu. Ještě trocha občerstvení a jde se na největší brutal dne - Grapy.
39x28 tam skočilo, jazyk na představec a točím a točím. Na Tesáku jsem na Žížu nějak zapomněl, a tak když se na té krásné jarní zelené louce, v té nejprudší části, když každému lezou oči z důlku, zjeví náš obětavý dvorní fotograf, je to zase velká euforie! Chce se mi plácnout si dlaněmi, ale každý máme obě ruce zaměstnané, on foťákem a já řídítky. A tak si jen zařveme na pozdrav! Blíží se konec této brutality a okolo mě se začíná motat Pavel Popiolek. Tak to je magnet. Začínám se pomalu rozpomínat na minulý rok, jaké chvíle jsem díky němu a jeho domestikovi Romanovi Bronišovi zažil na Rampušáku. A situace se opakuje, brdky točíme společně a jakmile se to trochu narovná, tak hup do háku za „slovenskú strelu“.
Sjezd z Hostýna do Bystřice znovu na jedničku, dnes mám v hlavě dobře vymazány brzdící buňky. Prudká levá, a tam kde před 2 lety na mě čekal Kapr, je znovu pro mě osudové místo. Pavel úkoluje Romana, aby mu zajel do doprovodného auta pro bidon a tyčinku. Trocha zmatku a tvořící skupinka je taková rozháraná, začínáme se šikovat do lajny, ale někdo tam udělal díru a odpojil část od vláčku od rozjíždějící se slovenské strely. To snad není možný! Řvu vzteky na všechny okolo sebe, že tohle musíme ještě sjet. S MC Hamerem přikládáme asi nejvíce, abychom díru rychle sjeli, ale místo aby se vzdálenost zmenšovala, tak se zvětšuje. Kleju jako dlaždič, toto je fatální chyba!
Na bufetu chytnout banán a v následujícím magnetu vidět v dáli čelo na horizontu a slovenskú strelu, jak se pomalu blíží k čelní skupině. Do háje! Bočák nás hobluje, ale v té naší mini grupě se překvapivě nesvěšují nohy a většina má chuť jet. S MC Hamerem to znovu burcujeme, jak jsem rád, že tu je se mnou, celý v oranžovém! Bejku díky moc, tady se rozhodovalo o mém letošním mamutím osudu a ty jsi neskutečně přiložil nohy k dílu. I když v tuto chvíli vůbec netuším, jak se to ještě parádně vyvine. Koukám totiž na čísla kolem sebe, všechna označená B, propadám se hluboko na dno, já snad odbočím na dlouhou sám
Začínám přemlouvat MC Hamera, ať jede se mnou, že si to užijeme ve dvojičce, ale on mě naopak láme na krátkou… Jsem dole, je to zase vše při starém, vlastní blbostí jsem neháknul ten správný vláček… Když v tom se před námi v dáli začínají zjevovat doprovodná auta. To mi ho vyndej! Neskutečná injekce do našich žil, řveme po sobě, musíme se schovat do kolony a pak to přeskákat k závoďákům. Točíme pekelný kolotoč, vůbec nepřemýšlím, co mě ještě čeká dál, ta touha jet v té vybrané společnosti vše překrývá. První auta na dosah, skáčeme jedno za druhým, Jirus močí v krajnici a já opojně řvu: „Woéé vidím zase Tvoje lýtko!“ Plácám si dlaněmi se svými soukmenovci, nejvíce s naším MC Hamerem, tak toto byl majstrštyk!
Blíží se dělení tratí, odbočujeme s Jirusem doprava, na dlouhou. Dvě Šlapky v 16-ti členné elitní skupině maratonců, je to sen! A začíná se jet, tento nezáživný úsek k druhému Tesáku-Foncky si letos prožiju úplně naplno
. Pavel defektí, Roman zůstává s ním, tak aspoň malá jistota, že když by mě náhodou někde vyklepali, že bych se s nimi možná sklouzl zase zpět. Dva borci nastoupili a udělali si menší náskok, a v jednom dolíku jde po nich brutálně Tomáš Čer, tak to je představení vidět to na vlastní oči. A všichni se dávají do sjíždění, jsem na ocase, hákuji Standu Prokeše, Jirus odpadá a řve tak čau! Panáček zase dělá, že nemůže, to známe! Trochu nám to poodjelo, některá doprovodná auta nás předjela a teď se zase pracně přes ně vracíme. A táhne to znovu obživlý neúnavný Jirus
. S jedním Polákem v autě mám konflikt, nechce mě jakoby pustit zpátky, vztekle na něj řvu, a pak se gumuji ve výfukových plynech, ale nakonec jsem zpět. A zpět je i slovenská strela, která přitáhla jak Pavla, tak asi i další dva borce, jelikož v Rajnochovicích je nás 18 kusů. Z doprovodné motorky beru plný bidon a odkládám tam svůj prázdný, láduji se gelem a magnesiem.
Jedu v exkluzivní společnosti na Foncky, tam kde jsem před rokem obdivoval Jiruse co dokázal, tak letos se v tom maratonském nebi koupeme společně! Hlava se vznáší, jako kdybych ani nejel na kole, ale užíval si nějaké omamné drogy, jakoby jsem vykouřil nějaký skvělý cigáro. Ale ty stavy vlastně nemůžu posoudit, já ty hříchy světa nikdy ani nezkusil, ale tahle cyklistická droga je teda pošušňáníčko, to vám povím! Odbočka doprava na úzkou asfaltku, pomalu se to začíná topořit a já zjišťuji, že nohy jsou úplně k.o. Co tady vlastně dělám, vždyť už jsem byl dávno odpáraný a nějakou vyšší mocí jsem tady. Jsme na 130km a já koukám na ty střelce, které znám jen z podií, modlím se ke svým kopytům, ať ještě chvíli vydrží, ať si ten mejdan ještě chvilku užívám a nejedu sám. Jirus taky hlásí, že je na sra*ky, ale dá se mu někdy věřit?
Koncová světla zaváděcího auta v ponurém lese svítí jako svatozář, jako bychom vjížděli do cyklistického chrámu na Foncky! Nejlepší začínají pomalu mizet, nejsou to nějaké nástupy, ale prostě stále udržují konstantní tempo, a přitom se sklon zvedá a zvedá a já pozvolna klesám a klesám. Jirus je ještě vidět a za ním duo Roman+Pavel + 2. Jsem už v koloně aut, ale vnitřně ještě bojuji, zkus toho Pavla, nejeď sám! A do toho Žíža, zase stojí na tom nejlepším místě na světě, parádně povzbuzuje a i pro něj se musím zvednout a zkusit ten horizont jet na plný plyn. Díky Jirko Žížo že jsi!
Je to tam! Nohy se roztočily a hákuji Pavlovi zadní galdu, ten zase galdu Romana a tím pádem je jasné, že začneme pomalu sbírat odpadlíky z čela. To snad není možný, dole pod Foncky bych na sebe nevsadil ani pětník a teď jsme přehoupli Tesák a já se znovu vznáším! Mokrý sjezd zase bez problémů, vše funguje jak má a letím v pekelné lajně za slovenskou strelou. Máme Jirusovo lýtko + 2, bufet na Trojáku chytnout banán a kelímek s ionťákem, ty wado já se nedokáži ani napít, ale ionťáku je mi líto, tak to do sebe na několik hltů nakonec natlačím. A to je chyba, díra naskočila, banán už nedám, cpu si ho pod dres a lehám na to ala Sagan. Mydlím ten sjezd zase na hraně, nechápu, kde se to ve mě bere, ale dole si ten rychlovlak docvakávám. Konečně mini chvilka do sebe naládovat banán a pak se již soustředit na vzorný hák. A najednou před námi božský pohled! Zase vidíme kolonu doprovodných aut! To snad není možné! Po kolikáté dnes?
Děkuji slovenské strele, ten odvětí, že mi pošle číslo účtu
, je jasné, že bez něj bychom se nemohli znovu houpat v tom maratonském nebi! Znovu řvu na Jiruse, že vidím jeho lýtko! Gel, magnesium, bidon z motorky, a vroucně si přát: „Lázy s Pavlem!“ První stojka v Kateřinicích, borci za to krutě berou, během chvilky jsou už o zatáčku výše, já se jen soustřeďuji na Pavla. Jeden borec s baťůžkem se loučí a odpadá, co ten tady dělá? Jirus naopak mizí v kopci, i když si ještě na něj tradičně zařvu, ať si užívá ty krásné výhledy, protože ty sytě zelené kopce jsou tady fakt nádherné. A na Pavla si začínám věřit, v kopci si dokáži i od něj na pár metrů odskočit. A daří se, vrchol Lázů a Roman, Pavel, Kolíkáč těsně za sebou. Dobře!
Letíme nepřehledným sjezdem dolů, nabíráme dalšího cestujícího a v dáli je vidět Jirus. Blaženost dostupuje vrcholu, teď už to musím s nimi dát. Roman jede neskutečný řemeslo a Pavel je parádně vyladěn, chvílemi se na mě otáčí, jestli ještě visím
. A když už jsem myšlenkami málem na cílové rovince, přichází pro mě asi spravedlivá komplikace. Těch sjižděcích šrotů už mám za sebou dnes nespočet, a tak když mi naskočí v jednom magnetu díra, tak ve stehnech se probudí křečci a nemůžu jet na plný plyn. Prostě to nejde, ze sedla, do sedla, nechci, aby se kousli, a díra se zvětšuje a zvětšuje. Doprovodné BMW Pavla je mi nápomocno, řidič na mě řve: „Jeď, ať nejedeš sám!“ Je mi to jasné, ale nohy jsou proti, do háje, do háje! Dojeli Jiruse a já jdu do kytek! Kuwaaaaa!
50 km do cíle a mě mizí rozjetá „strela“ a já nejsem schopen s tím nic udělat. Zběsile se otáčím, jestli baťůžkář z Kateřinic mě nedojede, ale tam pusto prázdno. A kdo další by mě tak mohl dojet? Představuji si vypečenou grupu, Míla, Indián, Robert Kleiner, jéé ti budou mít radost, koho si sjeli. Nesmí! Nesmí mě dostihnout, jedu za Šlapky, jedu do pořadí týmů, nesmí mě nikdo dojet. A tak se vydávám na strastiplnou pouť vlka samotáře, to co vlastně z duše nesnáším, jet sám, si i chvílemi užívám. Na bufetu si zastavím, dám tyčinku, naleznu tam svůj doplněný bidon a pak překodrcám poslední vážnější kopec Hubert. Vzpomínky se linou, jak jsem tady jel jeden ročník s Kaprem, další v dešti s Jirusem, jiný ve trojičce s RiCem a a v té době ještě Jirkou (Jirusem)… Vítr sviňák vane jako o život, občas se otočím, stále tam v myšlenkách vidím nějakou grupu, ale naštěstí je tam stále prázdno.
Ještě ten zatracený trojúhelník před Radslavicemi a rovina před Prosenicí, kde to fouká přímo proti. Jak tady asi musela letět slovenská strela! Škoda, věčná škoda, že mě takhle vysadili. Ale Kolíkáči, buď rád, co jsi zažil. Kdyby Ti někdo ráno řekl, že budeš na Lázech vidět zaváděcí auto, tak by ses mu vysmál. Rovinka k lesu, naposledy se otočit a vidět to prázdno, teď už to vzít dole za oblouky a dostrkat to do cíle. Je to tam, dojíždím celkově na 16.místě na dlouhé trase.
Rychle najít Jiruse, který leží na dece u auta a začít si sdělovat dojmy, voláme Kaprovi a užíváme si ty nesdělitelné cílové pocity. A když pak Jirus zjišťuje, že má bronzového Mamuta, tak euforie nezná mezí! Jirko, jel jsi parádně! Dáváme to nejlepší pivo na světě, tleskáme vítězům a fotím oranžového Jiruse na podiu veteránů. A když vyhlašují týmy, tak tam jde znovu! A já se taky rád přidám, za to, že jsem Šlapky ráno nahlásil při prezentaci
Safra to jsem se rozepsal, já vím, šlo to i napsat třeba takhle:
„Myslel jsem, ze maratony uz me nemuzou nicim moc prekvapit, ze jsem vsechno zazil. Ale mylil jsem se. Dnesek si zapisuji hluboko do pameti. Videt zavadeci auto na 150km na Lazech to bylo maratonske nebe! Neskutecne zvraty prinesl dnesni den. MC Hamer skvele ukazoval dres v uniku hned od startu, balik je dostihnul az za Trojakem. Jirus bez problemu s celem Hadovnu, ja s MC jiz se zasekem. Grapy s Zizou dokazaly znovu vzit za srdce! Diky bejku! Pak zacal uradovat Roman Bronis a Pavel Popiolek. Bohuzel pred prvnim bufetem nam frnkli a ja se utapel v depresich, ze je to vsechno v cudu, ze na dlouhou odbocim sam. Marne jsem premlouval MCHamera. Ale spravedlnost existovala, celo nejelo a my si je docvakli! Deleni tras a na prochazku v maratonskem nebi odbocuje 15 borcu z toho 2 Slapky! Zazivam paradni navaly endorfinu, ale i paradni vydej sil pri sjizdeni der. Rajnochovice nohy z nebes, to snad neni mozny, to co jsem videl pred rokem z auta a rikal si, tohle nemuzu zazit si ted uzivam jak na vylete na Jested. Myslenky na vsechny ty zimni orange vylety me plynou hlavou, najizdime na Tesak a krize prichazi, ta hruza z dalsich kopcu a malem 90km do cile ... Ti nejlepsi odjizdi, Jirus taky a pomalu i Pavel s Romanem. Dole bych na sebe nevsadil ani petnik, ale vrchol Tesaku hakuji Pavla. Roman pak rozjizdi peklo a v rodisti meho dedy - Ratibori jsme znovu s celem. Nezapomenutelný chvile! Lazy zacinaji brutalni stojkou, neblaznim, hakuji jen Pavla, stejne na ostatni nemam. Jirus jede famozne, ma na dohled Standu Prokese, tak si ani neuziva krasne vyhledy do krajiny. Lazy jsem vydrapal s R+P a zacinam verit, ze bych to s nimi mohl domrskat do cile. Ale neni mi souzeno, v mirnych brdkach, kdy se za lokomotivou R neodvazuji ani napit, me v obou stehnech pocukava. Staci 1-2 metry a dira je tam. Zrovna kdyz si dojeli Jiruse, tak je koncim. Pro me desivych 52 km do cile, na samotku me to nebavi a ani to neumim. Za mnou pusto a prazdno, pocitam ze minimalne 15 minut tu nikdo nebude. A ja se plouzim, kopce uz nemuzu jet naplno. Po Hubertu se to ale rozjelo a v hlave to je, nesmi me nikdo dojet! Je to nekonecne, konecne rovinka pred Prerovem, les, je to tam! V cili radost z bronzoveho Jiruse a zlato v tymech! Dalsi z hrdinu je RiC, ktery jen o 2 minuty pretahl svuj planovany cas. Maratonsky mejdan bez vody z nebe, jen silnice nahazovaly. Diky vsem za podporu.“
ale já si to chtěl hlavně pro sebe uchovat i v delší podobě. Převážně jsem to sepsal, když jsem se naléval projímadlem před vyšetřením střev, a když mně pak strkali do zadku kameru, tak jsem do toho šel bez obav, protože v hlavě jsem si zapnul ten velkofilm, který mě přinesl letošní Mamut!