Vendu –
ČERNOLICE – Když kolo bolí a o to víc baví
ČERNOLICE - Když kolo bolí a o to víc baví
Sobotní ráno, slunce, teplo, kolo sviští po asfaltu směr Všenory. Na místě už je Bigmig, Alánek, za chvíli přijíždí Diablo a Malina. Laškujeme mezi sebou, virtuálně si dopředu rozdáváme medaile a pokukujeme po soupeřích. Když vidím Lucii Kočí, Jitku Kulhánkovou a Dášu Likusovou, mé nadšení z případného zisku medaile se rozplývá.
Jedeme si projet kopec o délce 2,5km. Vypadá nenápadně a oproti Vranému mi přijde pozvolnější. Když se blížíme k horizontu, kde jsem si myslela, že je cíl, houkne na mě Diablo, že teď to teprve začne. Odbočujeme z hlavní doprava a přichází úsek, který se tváří jako rovinka, ale řádně prověří sílu vůle nás všech, ostrá odbočka doprava, stoupání a cílová skoro rovina.
Protože jsme si nedali vědět kdo jede, nebyl Bigmig schopný připravit pro nás rošt a startujeme v rozpětí celého pole. První Bigmig, pak Alánek, já, Malina a poslední z nás vyráží Diablo. Na startu opět předvádím scénku, startér mi nabídl, že mi podrží kolo, abych mohla odstartovat našlápnutá, pištím, že se bojím a že nechci... nakonec to dopadá dobře a příště už snad bude start bez divadla.
Z průběhu závodu si pamatuji jen asfalt, bolest v nohou, pálení na plicích, hučení v uších a pak stav v cíli ne nepodobný mdlobám.
Ve sjezdu potkávám všechny holky při jejich cestě nahoru a zdá se mi, že jedou výrazně lépe než já.
S ostatníma Šlapkami sjíždíme od startu do restaurace ve Všenorech, kde si dáváme nealko pivka, radlery a čekáme na vyhlášení. Jaké je moje překvapení, když mě vyhlašují na třetím místě. Lucie mi dala necelých 51 sekund a bikerka Jitka 38 sekund.
Šlapkovský úspěch potvrzuje Malina na místě čtvrtém.
Po vyhlášení se rozjíždíme domů a já cítím, že bolest v cíli mi za to stojí a že mě vlastně i baví a že bez bolesti by to nebylo ono.
