Radim –
Tatry Tour aneb skok z léta rovnou do podzimní sloty
Na závěr léta jsem si udělal ještě výlet do Tater, s Klárou a dětmi jsme vyrazili už ve středu večer nočním vlakem, ve čtvrtek a pátek jsme pochodili něco po horách, ve čtvrtek společně na Popradské pleso, v pátek Klára a děti přes Téryho chatu až na Priečné siedlo (2 352 m.n.m.), kdežto já jen jako pomocný šerpa na Zámkovského chatu do 1480 m.n.m., neb mě druhý den čekal cyklomaraton Tatry Tour na 209 km. Ve čtvrtek a pátek přes den bylo ještě krásně - v horách chodili lidi do půl těla i ve 2 000 m.n.m., ale k večeru se zatáhlo a ráno jsem na závod vstal rovnou do pěkného hnusu – nízká oblačnost, sedělo to už v nějakých 900 m.n.m., 100% vlhkost vzduchu, nic nad čím by bylo možné vzhledem k nadcházejícím dlouhým hodinám v sedle nějak plesat. Zajímavé bylo ještě to, že když jsem si na jaře četl propozice, tak bylo jako zázemí závodu uvedena Tatranská Lomnica, tak jsem si zde zajistil ubytování, no a když jsem to den před odjezdem jen tak letmo zkontroloval, tak ejhle – start a zázemí je zpátky ve Starém Smokovci! Takže nyní mě hned ráno čekal přejezd hore do Smokovca, ale je to asi jen 5km, a aspoň jsem se na tu slotu mohl trochu aklimatizovat. Na startu jsem asi 30 minut předem, normálně takto na maratonech stojí už většina ve startovním koridoru, ale teď tu není ještě nikdo, tak se jdu ještě na chvilku schovat pod stříšku. Potkávám se zde s Mlhošem z Vinohradských šlapek a konstatujeme, že lidí je tu nějak málo. A skutečně - když se pak něco málo před desátou konečně nasuneme do startovního prostoru, tak koukám, že je nás tu mnohem méně než na běžném UACu – nejvyšší startovní číslo vidím 66 (a skutečně více lidí na dlouhé trase nebylo), což mi na maraton vypsaný navíc jako „Otvorene majstrovstva Strednej Europy“ (Open middle Europe Championship) nepřipadá kto vie kolko. Ale je fakt, že změna původně červencového termínu na konec prázdnin a hlavně to dnešní počasí udělalo svoje. Po startu mám trochu obavy, že jak je nás málo, tak že za to někdo vezme a roztrhá nás to hned na jednotlivce, maximálně dvojičky, ale naštěstí se rozumně v mokru a vlhku moc nejede, a to až tak, že aspoň tak třetinu úvodního kopce na Štrbské pleso si kroutím na první pozici. Ve druhé části už jde pár lidí přese mě, ale stále jsem hodně vepředu ve velké skupině a je fajn, že mi to hned neujelo, protože teď se pojede snad 50 km stále z kopce a po rovině až někam k přehradě Liptovská Mara, a to je velmi výhodné nejet sám. Celkem v pohodě se tak dojede pod první velký kopec na Huty, kde se to pak tedy dělí poměrně razantně a já zůstávám někde tak ve 2/3 pole, ale cestou k vrcholu pak ještě zabojuju a dotáhnu se o kousek dopředu, nakonec je nás deset včetně Mlhoše a dalších ještě tak pět jezdců sjedeme, tak jsme nakonec možná i největší skupinou pohybující se po trati. Takto to vydrží přes celé slovenské pohraničí až do Polska pod zabijácký kopec Ząb, kde je pěkně hnusně, přes brýle skoro nevidím ani jezdce před sebou, tak si říkám, to jsou to jen zacákané brýle, tak si je kousek poposunu na nose a ejhle – je to téměř to samý! Fakt hnus fialovej a do toho přestávám stačit tempu ostatních, to bych do toho kopl. Dotáhnu se aspoň na starou známou dvojičku z Brna, se kterou jsem vyjížděl už na Huty, ale pak si odskakuji na malou, takže mi odjíždí a jedu zase sám až na úpatí posledního velkého polského kopce (Bukowina Tatrzańska). Dole bylo chvílemi i sucho, ale jak se stoupá vzhůru, tak začíná být zase hodně nevlídno (co bylo pod 900 m.n.m. – což byly hlavně rychlé přejezdy v údolích, tak bylo chvilkama i na suchu, ale jak se vystoupalo výš, vjelo se do mraku, teplota šla někam k 10 °C a vlhkost na 100%, takže nic moc). Od posledního bufetu dole pod kopcem za mnou navíc vyrazil Land Rover záchranky a jede na jedničku celý kopec kousek za mnou a asi čeká, kdy už chcípnu, ale takovou radost jim neudělám, a dojíždím ještě dvojičku těch kluků z Brna a pak ještě jednoho Maďara (ten jel také s námi před tím ve skupině, ze které jsme pak na tom předchozím kopci odpadli), tak stoupáme chvilku ve čtyřech, pak maďarský závodník odpadá, takže dál už jen ve třech a vydrží nám to takto v podstatě až do Tatranské Lomnice. Zde začínám být lehce nervózní, protože jak jsem si předtím v průběhu kontroloval čas a říkal si, že pod krásných sedm hodin to dáme určitě, tak teď už to tak nadějně nevypadá. Ono hodně se nažene hlavně na prvních 80 km, které se tím dlouhým sjezdem až za Liptovský Mikuláš zvládnou tak za dvě hodiny a kousek, ale pak ty poslední dvě hodiny jsou zase naopak hodně pomalé, a najednou v Lomnici u nádraží mám na stopkách 6:45 h a je to rázem hodně nejistý. Vlezu si tedy na špici a začínám jet takové to svoje strojové tempo, kluci předtím na přejezdech mezi kopci tahali určitě víc, hlavně ten mladší, tak doufám, že se teď za mnou povezou a dojedeme společně, ale cca po třech kilometrech z pěti zůstávají oba o kousek zpět, tak chvilku váhám, zda nemám počkat, ale pak si říkám, že by to pod těch sedm hodin mohlo přece jen vyjít (ráno jsem jel tenhle úsek na start zcela v poklidu asi 25 minut, takže teď v závodě by to za těch cca 15 jít snad i mohlo) a jedu dál. Do poslední chvíle ale není jasné, jak to vyjde, nicméně i s cílovou podporou svého fanklubu (Klára a děti) to nakonec dávám a stopky se zastavují na hodnotě 6:59:23 h (průměr 30,0 km/h). Kluci za mnou to nakonec také stihli stylově za 6:59:57 h, resp. 58, tak to kdybych věděl, jel bych klidně s nimi. V celkovém pořadí mi pak patří 37. místo z 66 absolutně a 9. v kategorii, takže sice druhá polovina, ale na víc dnes prostě nebylo – ti ostatní buď byli lepší, nebo vůbec nepřijeli. Pozávodní večeře v Grandhotelu byla sice moc dobrá (rýže s masem a omáčkou), ale spíše bych po sedmi hodinách v takovém počasí uvítal teplou sprchu, která naopak k dispozici nebyla, tak jsem se jen otřel ručníkem na záchodě a na noční vlak do Prahy vyrazil neumytý, ale Kláře ani dětem to naštěstí nevadilo, ostatně byly na tom podobně, akorát za sebou neměli tu dlouhou jízdu v mokru. Až na to počasí jsem ale měl ze závodu celkem dobrý pocit, dělal jsem, co jsem mohl a s časem pod sedm hodin jsem spokojený. A navíc i s ranním přejezdem z Lomnice to dnes bylo 216 km – moje letošní maximum a už se na tom nejspíše nic nezmění. Sečteno podtrženo – výlet do Tater se celkem povedl.
::
Propozice ::
Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto