Pája s Malinou mě informují, že chtějí udělat trek a dokonce se mnou i řeší jaká lokace. Mně nejvíce zaujalo Hřensko, nikdy jsem tam nebyl, takže tak místo bylo vybrané!
Od horského vůdce Maliny vím, že se má jít na těžko a tak začínám shánět některé věci. Nejzásadnější je snad velký batoh, aby se tam co nejvíce vešlo, když se má jít 'na těžko'.
Poslední informace - velice zásadní informace je od vůdce, že se jede za jakéhokoliv počasí!
A je tu příprava, ve čtvrtek začínám balit vše, co si myslím, že bude potřeba. 70Ti litrový batoh, do půlky zabere můj vojenský spacák, ve kterém jsem spával, když jsem bránil naši vlast a od té doby jsem žádný jiný neměl i když moderní technologie jdou hodně kupředu a mohl bych mít spacák velikostí pomalu jako šiška salámu, ale v této věci jsem konzerva.
A tak ho sešlapu na dno a vkládám další věci o kterých si myslím, že v přírodě využiji. V troubě se peče uzené maso a tak některé věci musím dobalit ráno.
A je to tady, v pátek zvoní budík v 5.30hod. a já dobalím zbytek věcí do batohu. Jdu s ním do koupelny na váhu a hmotnost 22kg je snad dostatečná pro trek 'na těžko'!
Každý má nějakou představu o víkendu někdo, že nebude dělat nic, což je nejlepší řešení. Spousty z vás máte závodní povinnosti a my tři jedeme relaxovat, i když je to také určitý druh závodu, neboť máme jasný cíl - stihnout zpáteční vlak v určitou hodinu!
Kolega z práce mě vyzvedává a jedu ještě do práce směr Slané, hodiny utíkají jako voda a za chvilku už jedu metrem ze Stodůlek směr Hlavní nádraží, kde máme sraz s Pájou a naším vůdcem Malinou. Přicházím na nádraží a už po této krátké cestě jsem rozlámanej a představa, že toto břemeno potáhnu několik kilometrů neznámou krajinou mě úplně děsí a tak sedám do Potrefené husy, kde si dávám pivo a čekám na Páju, který se objevuje záhy. Vřelé přivítání a už se těšíme ve dvou. Dopijeme rychle pivo a letíme za Malinou, se kterým nebyl sraz v hospodě, asi nemá rád hospodské prostředí. A už jsme u něj, máme tu další hezké přátelské přivítání a jako vstupenku od něj dostáváme oroseného kozla jako krásný dárek a už se těšíme ve třech.
Vlak má zpoždění, což je v naší zemi úplně normální a náladu nám to nekazí, ale za chvilku už sedíme v krásném vagoně, hláška střídá hlášku a já se nenápadně začínám zbavovat zátěže a tak klukům říkám: ,,Tady vám Renča posílá panenská jablíčka,“ a oni si je berou.
Cesta utíká rychle a za chvilku vystupujeme v Děčíně, kde nejdříve nacházíme, odkud nám jede autobus do startovní vesnice Jetřichovic a dáváme další pivo na nádraží.
Autobus přijíždí na čas a už z dálky vidíme, že nás veze Milan, byl to takovej divnej týpek, ale autobus ovládal skvěle. Cestou v autobuse ještě Malina s Pájou dávají drahocenné informace mladíkovi anglicky hovořícímu, od kterého se dozvíme, že jsou z Kalifornie. Máme tu Jetřichovice, vystupujeme a ještě jednou Pája s Malinou předávají informace mladé trojici z USA .
Já se naposledy zbavuji zátěže a každému dávám 0,5 kg plechovku fazolí.
A je to tu, to na co se těšíme dlouhou dobu, můžeme začít i když předpověď počasí jasně hovořila o tom, že bude pršet, modré nebe a sluníčko nás nechává v klidu. Cesta utíká pod nohama rychle, to bude asi tím, že jedeme – nebo spíš jdeme bomby a tak na první vyhlídce jsme hodně rychle, tam vyrušíme mladý pár a požádáme je o foto. Chvilku se kocháme a už zase pádíme vstříc divočině a večernímu dobrodružství.
Vnímáme všichni stejně tu krajinu, povídáme si, jsme v euforii a další zastávka je restaurace Na Tokáni, kde si dáváme pivo a každý jiné jídlo od divného hostinského, ale největší pecku podle názvu si dává Pája - tokánsky dělobuch.
I když byl hospodský divný, přinesl nám tři ořechovice a tak Malina to otočil o pozval i pana divného. Zaplatíme a jdeme shánět krásné místo na spaní, já říkám, že chci do půlnoci spát a tak opět jdeme bomby a ty začínají už i na obloze při pohledu vlevo nebe svítí, ale světla z Drážďanské diskotéky to nejsou, bouře se k nám řítí. To už máme nasazené čelovky a prostor kolem nás je úplně jiný. Po chvilce začínají padat první kapky a my oblékáme igelitové sauny na tělo. Cíl máme jasný, sejít do údolí, přejít Křinický potok a najít vhodné místo na spaní. Občas koukneme do mapy a směr máme dobrý, dojdeme na odbočku a podél malého potůčku padáme výškové metry dolů, déšť nám dělá společnost, ale to nás nechává v klidu. Já zjišťuji, že na toto počasí nejsem vybaven a boty mám totálně promočené, ale neřeším to, vždyť tu jsem za zážitkem! Konečně jsme u potoka, hurá boty a ponožky dolů i když v mém případě jsem si je mohl nechat a přebrodíme se. Voda kupodivu teplá a my rozsvěcíme světla na maximální lůmeny a hledáme cestu, která tam měla být, ale bohužel nic krom vysokých pískovcových útvarů tam není. Koukáme do mapy, cesta v mapě byla, ale tam ne, no tak tu máme druhou variantu o kus dál od odbočky je další cesta, která vede mezi dalšími útvary dolů k potoku a tam to vypadá, že je most a tak nazouváme boty a jdeme rychlým tempem opět nahoru, prostě co tě nezabije, to tě posílí. Jsme nahoře a jdeme tedy již zmíněné odbočce, únava už na nás padá, ale vidina noclehu nás drží v kondici. Těla a hadry máme mokré, ale nejsme z cukru a tak drtíme tempo. Konečně naše odbočka k noclehu je tu a opět začínáme těžce klesat. Ze začátku cesta příjemná, po chvilce sem tam nějaký spadlý strom a pomalu se to začíná zavírat a stromů popadaných přibývá, leží tam už hodně let a je jich víc a víc. Náš vůdce s čelovkou nás ale vede nálety a přírodním bordelem, kde je mech vysoký a terén nepřehledný. Najednou Malinova bota mizí někde v bahně, je to tu samá tůňka, bažina, člověk si musí dávat pozor, aby se nezranil. Pomáháme si navzájem, únava se stupňuje a o to víc musí být člověk opatrný! Najednou se objevuje lepší cesta, kde Malina hodí hlášku ,,to je nějaká zvířecí cesta“ a zmizí zase v tom bordelu, kde snad člověk v životě nebyl.
Konečně po dlouhé době dojdeme k potoku, který vůbec nepřipomínal potok a jeho hloubkou spíše rybník
. Most nikde, jen slyšíme něco jako vodopád a při pohledu kolem sebe nebylo nic jiného než vysoké pískovcové stěny a ta naše vyšlapaná cestička, všude mokro a plno komárů.
Dáváme hlavy dohromady, co dál, tudy cesta nevede! Byl tu návrh vyspat se tady, ale to nehostinné místo, kde to bylo všude mokré nám vlastně tuto variantu zavrhlo a taky se nám nechtělo jít ráno tím bordelem zpět. A tak bylo jasné, že se vracíme hned a nahoře uvidíme. Kupodivu cesta utekla hodně rychle a my po turistické jdeme k nějakému přístřešku, který tam má být. Cesta byla rozjebaná od lesních strojů a hlubokého bahna víc než dost. Jdeme, brodíme se, občas prohodíme nějaké slovo a najednou se to stalo - Malina otočil hlavu doprava a ve svitu jeho čelovky se objevil přírodní hotel který v tu chvíli měl mít nejméně 100 hvězdiček.
Radostně vylezeme nahoru, pomočený jak dětská plena a vidíme ložnici obřích rozměrů, to bude veliká noc! Začínáme připravovat bejvák. Malina vyndavá obří prostěradlo, byl na tuto noc ve třech dobře připraven a začínáme stlát. Pája prohlásí „ty vole, já mám mokré věci v batohu i spacák.“ Rychle zabořím ruce do svého a nejsem na tom jinak, můj vojenský skvost také nasál do sebe vodu, ale neštěstí ostatní věci mám v igelitu, tak jsou suché.
Záříme štěstím a svlékáme se a převlékáme do suchého a jak občas lehne balík na závodech, tak i my leháme do našich postelí, uděláme pár selfie, dáme si slivovici a popřejeme si krásnou dobrou noc a ve 2.30hod usínáme únavou hned v nohách 19km.
Ráno se probouzíme bez budíku totálně svěží a při pohledu z našeho apartmánu do okolní krajiny máme nejlepší náladu. Přichází jedna z nejhezčích věcí dne a to snídaně a jak jinak než do postele. Je krásné ,že si to připravují kamarádi navzájem a žena jim tam nechybí, každý dělá něco bez jakékoliv domluvy a výsledek je absolutně vyvážená strava všech chutí a k tomu nejlepší káva, kterou nedostanete v žádné kavárně na světě, ale jen od našeho Páji, no vlastně bývalého Páji, v noci se totiž stal zázrak a do ložnice k nám přišel Vašut a od té doby s námi byl !!!!
Po vydatné snídani uklízíme věci a dáváme místo do původního stavu, ať je připravené pro další návštěvníky. Úkol dne je jasný, stihnout vlak v Bad Schandau v 19.38 hod podle odhadu to je +/-35km. Dojdeme ještě k místnímu pramenu, kde dočepujeme vodu uděláme ranní očistu a jdeme hned. Bomby vůdce má jasný směr a představu co nám vše ukáže za překrásné rozmary a skvosty přírody, nebude to zadarmo, ale bude to stát za to, bude to velký!!!
Povídáme si, nálada je jak už to mezi mladými chlapci po překrásně strávené noci bývá prostě fantastická a počasí to vše umocňuje, svítí sluníčko a bujná příroda na vás dýchá, koukáme se kolem sebe a je dobré také před sebe, aby se člověk nezabil. Suchou nohou přes most se dostaneme za potok a jsme na německé straně, drtíme tempo, dostáváme se do míst, kde v ranních hodinách se trojce bludiček dostává přes potok a když vidíme, jak je cesta vysoko, nebyla by ve tmě žádná šance se dostat nahoru a tak se smějeme a jdeme a kecáme a zdravíme turisty a kocháme se, až příjdeme do hospůdky a dáváme si pivo a něco malého z našeho proviantu.
Velkou pauzu horský vůdce naplánoval na velkém místě, a že bylo opravdu velké! Muselo se ještě kus jít a aby to nebylo zadarmo tak opět přišel prudký déšť a my opět oblékáme igelitové sauny na sebe, ale nikomu to nevadilo, pořad to je jenom voda a jak rychle přišla, tak rychle odešla. A tak přicházíme na první krásnou vyhlídku, ze které nám Malina ukazuje druhou, kam půjdeme. Cesta byla nahoru dolu, pořád pod plným plynem až se dostaneme do ráje, kde se vám otevřou útvary skal a přírodních scenerií a pohledy do hlubokého údolí, které svou krásou se může přirovnat pohledu do hlubokého dámského výstřihu, tak kouzelné to bylo. Fotíme se a sdílíme tu společnou radost, pro kterou tam jsme. Začínáme připravovat pozdější oběd a jak tomu bylo ráno při snídani, stejně se odehrával i oběd, každý něco dělal bez jakékoliv domluvy a opět z toho vyšel výborný oběd završený pořádnou kávou od Vašuta a tím nejlepším černým čajem s citronem a slivovicí, co umí uvařit jen vysokohorský kamzík Malina. Lidi na nás koukají a když vidí, že žádné jídlo ani pití nezbyde odchází a my tu chvilku zůstáváme ůplně osamoceni jako v naší ložnici a posloucháme to úžasné ticho, za kterým tam člověk vlastně šel!
Máme splněno a teď už jen cesta na vlak, časově jsme podle ukazatele trochu v presu a tak musíme přidat, aby vše klaplo tak, jak bylo naplánované a tak se předcházíme a zvyšujeme tempo, cesta dolů do údolí je hodně strmá a po chvilce jsem v civilizaci úplně jiný směr přicházíme k Labi a podél jeho břehu jdeme do Bad Schandau, kde musíme přejít most a dojít k místnímu nádraží, byla to ještě pěkná dálka a cesta po betonu nedělala našim nohám moc dobře. Po místní cyklostezce hledáme holku Dreamrovi a jediná, co za něco stála měla zrovna svatbu a tak budeme muset zase někam vyrazit hledat!
Most stále nevidíme, ale chuť na pivo máme obrovskou, plánujeme si to jaké bude dobré a konečně přicházíme k mostu, kde je i místní Penny, jdeme tam, ale chlazené nemají a tak odcházíme na nádráží v 19.20hod, kde k našemu štěstí je všude zavřeno, jen automat na jízdenky né a tak Vašut kupuje za 84 éček cestu zpět do Prahy.
Přícházíme na nástupiště, kde nás přivítá, že vlak který měl jet v 17.38 má 180min zpoždění a tak sedíme na lavičce, sundaváme totálně smradlavé boty, které v tu chvíli mají za dnešní den bezmála 40km a večeříme.
Hovoříme o všem, co nás potkalo a jak to bylo pěkné. Mně se plechovky fazolí vrací jako bumerang zpátky do batohu, protože na ně prostor nebyl.
Přijíždí vlak a my se hrneme hned do jídelního vozu, kde házíme batohy pod stůl, sedáme si do kožených sedaček a rosvítíme si lampičku ať to tam máme hezké, musíme ale čekat až do Děčína od kdy začíná razantní sleva na všechny a pak si až do Prahy užíváme.
Na hlaváku chceme jít ještě do Potrefené husy, ale je zavřeno a tak se s námi Pája Vašut loučí a je to dojemné loučení je až neuvěřitelné, že po pár společných hodinách společného soužití se lidi tak semknou, ale pokud je důvěra, humor, kvalita, tak věřím, že to tak je!
Malina jde tedy se mnou, že mě doprovodí na vlak, asi chtěl opravdu vidět, že odjíždím a nebudu ho už strašit, ale cestou se zastavujeme u druhé Potrefené husy, kde si dáváme tuplák nefiltrovaného staropramenu oooo jak byl dobrý. Stále mluvíme o všem možném a je nám fajn. Jelikož mi za chvilku jede vlak, jde mě tedy doprovodit a přichází zase loučení plné dojmů.
Poděkujeme si navzájem a každý se vrací ke svým domovům.
Jak bych to jen shrnul, bylo to pro mě něco nového, krásného, emotivního. Bylo nádherné pozorovat, jak si Pája s Malinou rozumí a funguje jim to tak dobře jako převodovka dokonalého stroje, kde jedno ozubené kolečko potřebuje k pohybu to druhé a doufám, že to nové kolečko z Přehvozdí které tam zapadlo tento víkend do této dokonalé převodovky zařadí nový rychlostní stupeň......
Děkuji Vám moc!!!