Bez berličky, nic nebolí, žádná rýmečka, životospráva dodržována. Tak to bude průšvih
Běžecký podzim se vyvedl, zúčastnil jsem se plánovaných matchů a tak jsem šel do Desiny v Brodě s jasným cílem. Hákovat Kocoura, co to půjde. A Kocour do toho šel také se snovým cílem, hákovat Míru, co to půjde.
Starťák, rozkmihat nohy v orange hloučku, zjistit, že mě píchá v boku a jde se na to. Díky fotce se nacpat do prvních řad a odpálit to. Bezbolestný pocit je tu! O nohách nevím, že je mám, letím mezi borci, co to plánují pod 40minut. Tak dost! Kde je Míra s Kocourem? A už tu jsou, poslušně se připojuji za svoji stoupačku. Óóó, jak ty záda důvěrně znám. A začíná to bolet. Hlavně hořejšek těla, hlasitě odfukuji, pomáhá mi to. Kocour ukazuje jedničky a bílé čáry na silnici s čísly přibývají, 3 kilometry jako nic. Kocour ukazuje peklíčko, já též už dávno nefunguji v komfortní zóně. Míra jede jako robot s neustálou kontrolou budíku na ruce. Kocour chytá dírku, rozhodující chvíle jsou tu. Jdu přes něj a lepím. Věřím, že oranžové pouto bude zase fungovat a vynese nás ke společnému dobrému výkonu. Fixuji svítící kompresky Míry a zbožně si přeji uvidět kužel na obrátce.
Plácnu si s Honzisem a Pimplem. Chci zkontrolovat Kocoura za sebou, ale pohnout hlavou dozadu je nadlidský výkon. Obrátka a Kocour nikde. No ty wado! Mydlíme to nazpět a na Míru mi naskakuje dírka. Je to z mírného kopce a já ztrácím. Hlava chce, ale nohy neposlouchají. Míra mizí, pár borečků mě dává a já nedokáži reagovat. Až teď! Zjevilo se něco krásného! Ženský zadeček. Musím, přeci mě nedá ženská
. Letíme k cíli a Míra se začíná přibližovat! To mi ho vyndej! Zoufale vzhlížím k bílým čárám na asfaltu. Bylo tam už číslo 7 a bude teď 8? Nééé, je to teprve 7 kilometr. Peklo na zemi, rukavice do zadních kapes, propocenou čelenku taky. Udělat si pohodlíčko. Začínám věřit, že Míru dáme, ta baba totiž běží skvěle!
Na asfaltu číslo 9 a někdo mi vrazil kudlu do zadního stehenního svalu! Aůůůů! Poskakuji po jedné noze. Křeč jako prase! Proč zrovna teď? Něžné stvoření mizí a tím i naděje na přiblížení se k Mírovi. Vždyť já snad budu muset zastavit. Kocour mě zadupe. Zoufale se ohlížím a vidím v dáli oranžový bod. Tlačím to silou vůle k cíli. Jako na Doksech, když jsem jel s Pauderou a Kaprem v úniku. Kocour už mě nedá, ale Pavlovi Prchalovi odveta za Čelej vyšla skvěle. Gratulace!
Perník, čaj rum bum! Vytékají z nás potoky potu a dojmy srší proudem. Wobjížděči nás přijeli pozdravit! Krásný to advent! Díky kamarádi! Poklona před všemi, co se nebáli ukázat svoji aktuální formu.
Tak jsem si zabalil pod stromeček Kocoura a zároveň můj osobák na desině. Podzimní úkol splněn, ale ta společná euforie třeba při Svatojánský byla větší. Byl to risk háknout Míru, a vyšel tak nějak napůl, křeč a Pavel mi to kalí. Navíc od pondělí dutinová rýmečka a zase stavy bezmocnosti. Hold jsem hrábl příliš hluboko do své tělesné schránky, která to zase nevydržela…