Už jsem to letos ani nečekal, vstávat se starťákem a těšit se na hromadnou řežbu. Sojovická ryba ale nalákala, Šerlich, Orlické hory, zavzpomínat na legendu Rampušáka a hlavně si užít jízdu ve skupině, prostě závod od startu do cíle. Oživit si ty krásné letošní maratónské vzpomínky, kdy se to povedlo především s Kaprem po boku.
Cesta do Opočna přes různé objížďky, nakonec ale šťastné shledání s oranžovou bandičkou, roztočení nohou a obhlédnutí startu a cíle. Letní počasí, takže krátký-krátký a jde se na to. Jízda za zaváděcím vozidlem a na výjezdu z Opočna to odmávnout. Fouká bočák zprava, tak se trochu vyfoukat na špici, připravit tělo na první intenzity, které zanedlouho přijdou. A taky se vyhnout kolizi, která se v nervózním narvaném balíku od kraje ke kraji silnice dá očekávat. Za Dobruškou první vlnky, PeBe hlásí, kde to chce raději shodit na malou, ať se člověk neuvaří. Po prvním hupu se to zase sjíždí, a už to kousek za námi lehá, někdo si líže o můj zadek a posílá mě do štěrkové krajnice. Uff, zase to bylo o fous, ale dokáži zareagovat a vracím se do čelního balíku. Camrda vedle mě, kousek před námi Technik s Kaprem, tak teď jen vydržet, vydržet!
Další magnet, jede se levá škarpa, kdo vykoukne, je nemilosrdně ztrestán na větru. A horizont už mám problémy, natáhlo se to a je potřeba zase přišlápnout, aby se člověk schoval. A za Bohdašínem ještě jednou a zase jsem nepřipraven. Intenzita bolí jako sviň, je potřeba tam vložit pár wattů navíc, a to se mi jaksi taksi nechce! A za toto již budu potrestán, hlavní grupa odjíždí, i s Technikem, Camrdou a Kapříkem. Následuje sjezd, lehám na to, jedna zatáčka mě málem vynese do svodidel, ale už se to trochu srovnává a tvoříme grupu.
Valíme stále se utahujícím údolím a čelní balík je stále vidět. Je to jako magnet, po chvíli je každému jasné, co má dělat a pěkně točíme. Uff vrátili jsme se, ale za jakou cenu? Úplně zbytečně jsem vypráskal drahocenné síly. Vjíždíme do Olešnice a PeBe znovu hlásí, že přijde pěkná stojka. Začínám toho mít dost, tohle není poklidný dojezd pod Šerlich. A znovu se za to bere, a zase to bolí a zase mi to na horizontu odjíždí. Připadám si jak vagónek na horské dráze, co mu po každým hupu, dochází mazivo v ložiscích! A já už jsem pěkně zadřený! Ve sjezdu to zase mydlím dolů jako kamikadze a v Sedloňove jsme zase s nimi. Nevěřícně koukám, jak na čele operuje Kapr, který si tam chytře najel.
To já bohužel, než se stačím trochu srovnat, znovu do plných, stojka jako howado, nejsem schopen háknout ocas balíku a bočák vše dokonal. Nohy se zastavily, je konec! Ještě vidím, jak se krásně Kapr prosel celým balíkem, ale horizont chytnul a jede vstříc Šerlichu v TOP společnosti. Poklona bejku!
To já se utápím v depce, sjeli mě dva borci, ale já nějak bez morálu se za nimi motám do Deštné. Balík není už ani vidět, tohle už prostě nesjedeme. Rychle se občerstvit, to nej stoupání je tu. Bohužel dělám další chybu, ještě to možná šlo zachránit, kdybych uvisel tu dvojičku, co mě sjela. Sice to s nimi chvíli zkusím, ale jak to začne bolet, hned se přepínám do módu turistika.
Vzpomínám na Mirka, na mouchy šerlichovky, na všechny ty Rampušáky, co jsem tady zažil. A jede se mi dobře, dokonce předjíždím nějaké výletníky, takže mě to uspokojuje, ale bohužel jen do té chvíle, než se podívám na tachometr, kde je rychlost 12-13km/h. Ty wado to je vejlet!
Toužebně vzhlížím nahoru, jestli se tam náhodou nezjeví oranžová postavička, ale jen samí výletníci. Spouštím se dolů a opírá se do mě vítr, tak to ne, tady se nebudu trápit sám, pěkně si počkám, co přijede za mnou. Dopít bidon, odlehčit zadní kapsy a konečně jsem se dočkal. 4 borci i s jedním něžným pohlavím (Naďa Voráčová – pozdější vítězka), no to se to jede hned lépe! To jsou výhledy
Parádní asfalt, parádní krajina a pěkně fungující grupa, začínám si to zase užívat. Do Bartošovic je to trochu nekonečné a teď už vím, proč se mi to tak líbilo, moc jsme totiž nejeli, jelikož zezadu nás doskočilo zase pár lidí, včetně Pebeho. Takže stoupání na Haničku ve větší společnosti v kecacím tempu uteče velmi rychle, i když v opačném směru dolů se jezdívalo na Rampovi o trochu příjemněji
A na horizontu další překvápko, sjela nás další grupa a je nás už možná ke 30 kusům. A je tu i starý známý soupeř z kategorie, Pavlis alias Pavel Sucharda z Cycling Brno.
A blíží se bufet, Kapr radil vzít bidon na vyhození, tak se naštelovat dopředu a v klidu přebrat nový plný a starý prázdný vyhodit. Trasa už teď vede jen mírně zvlněnou krajinou, převážně klesáme, ale stejně je potřeba furt soustředěně, aby to neodjelo. Pár borců zkouší nastupovat, v magnetech pár borců necháváme za sebou, ale já se nějak začínám soustřeďovat na Pavlise, ten musí zůstat za mnou. Vždyť vlastně těch málem 30 lidí bylo za Šerlichem za mnou a teď by mělo být ve výsledcích přede mnou?
Ne, nesmím se dostat do stavu, jen to objet na ocase, nechat se, jak vrak odtáhnout do servisu, že jo Mišutko? Dopíjím bidony, luxuji zadní kapsy a podle zbývajících kilometrů do cíle se pomalu sunu dopředu grupy, aby mi nic neuniklo.
Záhornice, 110 km dnešního matche, do cíle 8 km, ostrá pravá a brdek před námi! Pavlis útočí, a zvedají se zadky. Taky musím! Nohy jedou, nohy z nebes, to jsou pocity! Přeletět horizont na prvním fleku, otočit se a zjistit, že za sebou táhnu jen 3 vagónky - Libor Hons, Aleš Komberec (Hradecký Spinning klub) a Tomáš Faltus (VELOSERVIS TEAM). Pavlis to nedal a je s dírou za námi, stejně jako zbytek skupiny.
A začnu zběsile řvát: „Točíme! Neotáčíme se! Hop, další! Ti za námi se již nedomluví!“ A daří se, roztočili jsme kolotoč, každý na špici tam nechává vše a náskok na grupu se zvětšuje. Nejsou vidět! Vzpomínám na Běleč, na Jirku Sekeru a Míru Kakače, jak mě táhli k pódiovému UAC. Nesmíme polevit! 2 km do cíle, cítím se silný jako bizon, ten cílový magnet v Opočně si prásknu klidně ze špice!
….teď se wole chlubíš, tohle jsi měl předvést v Sedloňově!
500 metrů do cíle, Camrda, Technik a Kapr mi do uší rvou pořádný decibely oranžové síly, díky kluci, nezapomenutelný! Nohy drží, nespekuluji za někým v háku, chci to tam poslat z prvního fleku. Ale bohužel až tam tolik síly není, Libor Hons je výbušnější a zaslouženě vítězí.
Takže nakonec to bylo velký! Omluva do Záluží, ale poctu Mirkovi jsem dával na Šerlichu, vzpomínal, jak jsme tady jezdívali Rampa. Touha ještě letos zažít hromaďák byla velká, v koutku duše jsem doufal ve společnou jízdu s Kaprem, vždyť letos nám to již párkrát klaplo. Bohužel ale moje stávající "forma" již nestačí na juniora ze Sojovic! Slovo intenzita je pro mě sprosté slovo, a tak se nebylo co divit, že jsem pod Šerlich na každým brdku odpadal a pak se pracně vracel. Sešrotovaný tělo přestalo reagovat na výhupu Sedloňov a ostrý bočák vše dokonal. Na Šerlich na samotku a jen jsem tiše rozjímal. Pak mě sjelo asi 30 lidí, včetně PeBeho, dopravil jsem se do poslední vesnice před cílovým Opočnem, kde se zrodil únik a já byl překvapivě jeho součástí. Takže nakonec jsem si to užil, výkonnost dávno v prachu, ale atmosféru to mělo, nádherná trať a zabezpečení. Technik s Camrdou dovezli Kapra ke stříbru, famózně zajel McHamer, který jel v čelní grupě, kousek za námi i parádní výkon Pepina!