Strejda –
Krasna tecka za sezonou
Brdy ted je pro mne domaci revir, a tak na poslednim zavode sezony, Tour de Brdy, jsem nemohl chybet. Otevru male tajemstvi: v mobilu mam nastavene vyzvaneni od všech slapek a i ostatnich kamaradu od kola ve zvuku cyklistickeho zvonku. A tak v patek před zavodem slysim: „dziň-dziň“. Pnatata. Zda tam opravdu jedu a jestli bude nejaka skupina A. Tak pokud tam pirjedes taky – tak urcite bude :). Po cca 10 minutach slysim: „dziň-dziň“. Kolbaba. Zda tam opravdu jedu a jestli bude nejaka skupina A. Ted uz je mi jasne, ze bude. Na Krali se nam ve trech jelo mimoradne dobře, tak se mame na co tesit. Zavod bohuzel skrtli z UACu, a tak ucast v hlavnim baliku není prilis velka, ale zname tvare tu jsou. Atmosfera před zavodem je moc prijemna, uvolnena, sviti slunko, konec sezony je ve vzduchu, nervoznost je pryc, vechny se usmivaji, jen tak prijemne klabosi. Hned po startu vsechny silnicari nam docela rychle mizeji, kolem sebe mame bikery (letos se to startuje spolecne). Mam z nich tak trosku strach, nevim, jak jsou zvykli jezdit ve skupine. Ale ve druhen stoupani (na Tok) i tohle spolecenstvi se rozpadne. A stoupani je to pekne: dlouhe, prudke a po rozbitem (spise byvalem) asfaltu. Obcas premyslim, zda je to byvaly asfalt, nebo spise sterk. Tady se projevuje trenikovy vypadek Kolbaby: ve stoupanich nam nestiha. Ve sjedech pro zmenu nestiha Pantata, a tak v prumeru to vychazi nastejno, na vrcholu Kolbabovi poodjedeme, ve sjezdu nas spolehlive docvakne. Rovinku tu proste nejsou: pokud zrovna nejedes z kopce, tak to znamena jen to, ze supis nahoru. Jeden takovy krasny prehledny sjezd, kdy mas zarazeny nejtezsi prevod a v plne rychlosti zjistujes, ze musis prudce odbocit doprava do necekane stojky. Jen tak-tak na poslední chvili stiham preradit presmykac a zhodit o několik pastorku. Ale i tak jen tak-tak prekonam tu stenu. Vim, ze kdybych se tu musel zastavit – do tohohle kopce uz se nerozjedu. Az se to povoli, zacinam se ohlizet, ale kolegove nikde. Na vrcholu se zastavuji a cekam. Stal jsem tam tri minuty, ale v tu chvili mne pripadaly jako vecnost. Prijizdi Kolbaba. On se tam zastavit musel, ale nestihnoul při tom vystoupit z naslapu, takze spadnul, ohnul riditka, sedlo a radici paku. Ale Pantata porad nikde. Tak se rozjidim zpatky, a za chvili ho vidim. Taky spadnul, ohnul patku, prehazka mu zacala blbnut a retez spadnul za kazetu, tak se musel zastavit ještě jednu. Zaludne místo na trase. Pozdej zjistuji, ze tam měli problem téměř vsechny. A je tu prijemne prekvapeni: bufet. Naprosto tradicne maratonsky, s jontakem, banany a kolacky. Spechat není duvod, tak si tam zastavujeme na chvili. Je to na kopecku, mezi borovicemi, na slunku, proste nadhera. Za zminku ještě stoji dlouhy sjezd po uzke klikate silnice. Silnice téměř cela pokryta vrstvou jemneho sterku, jen dva uzke pruhy cisteho asfaltu zustaly jako stopy aut. Udrzet se v takovem uzkem pruhu ve serpentinech je docela umeni, na sterku kola dostavaji smyk, a tak mam starch a jedu hodne opatrne. Vsak neni ani duvod spechat: Pantata jede ještě pomaleji, ale Kolbaba je ve svém zivlu, riti se dolu jako bezhlavy jezdec, a po sterku v zatackach predjizdi i bajkeri. Vsak pak prichazi další kopec, a tam si ho zase sjizdime. Jednou jsme minuli smerovaci sipku, dojeli nekam k uzavrene zavore a museli se vracet (ale jen jeden kilometr navíc). Prekvapilo mne jak je malo cyklistu, co opravuji defekty. Ale jenoho prece tu poznavam: McHammer. Ptam se, zda ma vsechno, pry chyby mu duse. Zastavuji se, abych mu dal svoji, a tim malem zbusobuji karambol: Pantata mne mine jen i vlasek, nejak se zamyslel a nedival se před sebe. Konecne prichazy poslední dlouhy sjezd do Strasic, cilvy kopecek a opravdove paves, malem jsem tam vyklepal dusi (ne tu cyklistickou, ale vlastni). V cili spokojenost, takova renesance skupiny A v zaveru sezony – do jsem mohl jen doufat. Nikomu se nechce domu, vsechny se jen tak posedavaji, deli se o zazitky ze zavodu a celkove sezony, proste ty podzimni zavody, obzvlast pokud vujde počasí, mají sve nenaraditelne kouzlo.