Akce ČT Author Cup 2018

Akce ČT Author Cup patří do kategorie MTB závod. Datum: 2018-10-13.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice

Historie: 2002 :: 2005 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017

• Radim – Author Cup aneb nevydařená závodní premiéra nového 29" bike
  
  Author Cup v mém podání sedmnáctý, to už je něco let (souvisle od roku 2001 s jedinou vynechávkou v roce 2004), letos jako loni start a cíl nahoře v Bedřichově, pro mě docela škoda, neboť úvodní kopec po silnici z dřívějšího výchozího bodu v Josefáči mi vyhovoval, tam jsem předjel vždycky tak 100 lidí, teď jsem si ho dal aspoň na rozjetí cestou na start do Bedřichova, který je o nějakých 150 výškových metrů výše. Letos jsem tento závod pojal jako hlavní rozhodovací element o novém 29“ biku, trasa byla totiž na chlup stejná jako loni a počasí dokonce ještě výrazně lepší - v půlce října v Jizerkách sluníčko a teplo, ráno jsem sice vyjížděl s návlekama, ale na závod jsem je pak sundal a objel to v krátký-krátký plus vestička, tak to už se hodně let takto nezadařilo. Cítil jsem se také dobře, tak jsem si stanovil, že pokud zajedu čas stejný nebo lepší, než loni, tak je důkaz toho, že nový kolo je v cajku, pokud zajedu horší čas do odstupu 5 minut, tak to připíši na vrub vlastní formě, příp. hrubým plášťům Vittoria Barzo, které po asfaltu hučej a pocitově moc nejedou, ale pokud to bude více jak 5 minut ztráty na loňský čas, tak že to už je zkrátka moc a donutí mně to uvažovat o prodeji. Na startu bylo už hezky teplo a sluníčko, tak sundávám a rvu do kapes návleky, ale celkem se to vešlo. Stojím ve své první vlně o něco dále, než loni, ale stále v její první části. Po startu mám pocit, že se to přese mě valí o něco víc, než jindy, a já sice taky předjíždím, ale přijde mi to málo dravé, ty hrubé pláště tomu rozhodně nepřispívají. Pak okolo Vládní cesty se zapracuju do nějaké skupinky a celkem to jde, ale na šotolinových běžeckých okruzích zaznamenávám celkem problémy s adhezí – pláště jsem samozřejmě nafoukl, co to šlo (někam ke 3,5 atm), když závod vede z 95 %, no teď bez dojezdu do Josefáče možná už z 99 % po zpevněných površích, a o to méně měly ty výstupky na bocích pláště tendenci držet stopu a v zatáčkách nepodjíždět, celkem jsem s tím počítal, ale stejně mě překvapilo, jak to nedrželo. V takové táhlé levé zatáčce ve sjezdíku pod Prezidentskou chatou, kde jsem nikdy dřív neměl žádný problém, takže mě ani nenapadlo tady brzdit, jen jsem pro jistotu přestal na chvíli šlapat, tak mi to podstřelilo takovým způsobem, že jsem to sice při pravé krajnici nakonec nějak srovnal a na cestě se udržel, ale musel jsem skoro zastavit a nebyl jsem si ani úplně jistý, jestli z toho leknutí nezůstalo něco i v kraťasech! Pak už jsem teda na šotolinových úsecích byl výrazně opatrnější, ale jak říkám, naštěstí jich zase tolik nebylo. Při výjezdu od přehrady přes Kristiánov na Rozmezí jsem obecně zvyklý spíše předjíždět, ale nyní jsem spíš horkotěžko držel pozici (sem tam jsem teda někoho i předjel, ale mě někdo také). Zkrátka bylo cítit, že to v tom maximálním tempu není ono, což nechtěně potvrdil i kamarád David Marek, který mě dojel v zhruba v polovině stoupání a zrovna na mé oblíbené takové krátké skoro rovince, kde jsem zvyklý na rozdíl od ostatních chodit ze sedla a trochu to potáhnout. Dnes jsem to automaticky udělal také tak, ale namísto očekávaných skalpů hned několika soupeřů mně tady dojel David, kterému v kopcích normálně spíš odjíždím:
  
  D: Koukám, že už trochu tuhneš co?
  R: Jel bych, ale prostě to nějak nejde!
  D: Tak zdar!
  
  A hned mi poodjíždí. Pak v další fázi stoupání se sice zase dostávám před něj, ale varování to bylo poměrně jasné. Asi mi to prostě moc nejede, i když fyzicky se cítím dobře, jenže ta síla prostě jakoby se při přenosu někde ztrácela a i pocitově cítím, že to prostě nějak není úplně ono. Na Čihadlech se zapracovávám do takové menší skupinky, která se sice ještě různě trhá a doplňuje, ale v zásadě už jsem v ní spokojenej. Dokonce před bufetem na Kasárenské na šotolině, kde jindy mívám problémy udržet tempo, tak nyní celkem v pohodě, ale možná to bylo tím, že jsem prostě o nějaké ty dvě tři skupinky dále, než jindy. Při sjezdu ze Ždárku si přede mnou do zatáčky někdo trochu více přibrzdí, udělá se tam mezírka, a ačkoli hned za zatáčkou vyrážím na zteč s cílem si to dojet, tak prostě jako ne a odjíždí mi to. Zůstávám tedy s tou druhou částí, ale jede se i tak docela slušně, tak mi to moc nevadí, a pak se to později myslím stejně a bez mého přispění zase sjelo, tak dobrý. Okolo Bedřichovské přehrady už se to začíná trhat, každý už jede za své, spolupráce se začíná pomalu ukončovat a když někdo může nastoupit, tak to také udělá. Ten závěr jsem ale zvládl relativně se ctí, spíš jsem něco získával, než ztrácel, se závěrečnou smyčkou okolo stadionu po běžkařském kopcovitém okruhu jsem už počítal, závěrečnou zatáčku do cíle si pohlídal a v minispurtu tří lidí bral první flek, takže s tím celkem spokojenost, ale jinak … jak to říci, ačkoli jsem do toho dal vše a pocitově jsem rozhodně nepodal o nic horší výkon, než loni, tak dosažený čas 2:35:27 h (loni 2:28:19 h) mne rozhodně nijak neuspokojil, ztráta na vítěze byla 0:36:57 h (loni 0:28:19 h), umístění v absolutním pořadí 315. z 3159 (loni 224. z 3045) a v kategorii MB 126. (loni 90.). Tak tomu říkám celkem jednoznačně nastavené zrcadlo, zjevně novější nemusí nutně znamenat lepší a už vůbec ne rychlejší. Přitom fyzicky jsem na tom rozhodně nebyl hůře, cítil jsem se dobře a třeba na silničních akcích (Truba, KPO TT časovky) jsem v té samé době jezdil časy srovnatelné jako loni. Potvrdilo se, že nejen pocitově, ale i měřitelně (na totožné trase, přitom za lepších podmínek - větší teplo a ani náznak bláta, loni trochu bylo) to nové kolo prostě jede hůř, to už prostě není náhoda. Dobře, část z toho času rozhodně dělají ty pláště, tam se to dá vylepšit, ale celých 7 minut to neudělá. A bohužel ani pocitově se mi na tom kole nejede dobře, stále jako bych šlapal trochu někam do prázdna, i když teoreticky je posed nastavený dobře. Zkrátka důvěra v nový stroj, již dříve lehce narušená, byla tímto za pomoci ukazatele těch více než 7 minut rozdílu ještě prohloubena, ještě jsem to pak nějakou dobu zkoušel ladit, ale někdy v průběhu listopadu při pravidelných cestách do práce, kdy pocity nekomfortu při jízdě stále převládaly, jsem se s určitou bolestí v srdci rozhodl, že nový stroj prodám. Asi není jiné cesty, na všech ostatních svých kolech a třeba i kolech Kláry prostě sednu, maximálně pár minut si zvykám (když přesedlávám třeba ze silničky na bika nebo teda spíš na Kláry 27,5“), ale pak už si jen šlapu a nic neřeším, kdežto jak sednu na tuhle 29“, tak mi hned po pár šlápnutích přicházejí z různých stran signály, že je něco špatně a hlava začíná řešit proč, a to se pak nejede a ani nemůže jet dobře. Tož asi tak. V cíli jsem pak ještě zkoušel letmo testoval novou 29“ (vel. M) kamaráda Radim Macha, a seděla mi, řekl bych, mnohem lépe, a to už ani nemluvím o krosce Michala Stránského, na které jsem se tam v cíli také lehce projel a asi ji chci (pokud tedy bude na prodej). Závěr z Bedřichova tedy je, že moje nová 29“ asi rychle pryč ode mě a naopak Michalova CX rychle ke mně. No uvidíme, jak to půjde.
  
  Jinak závod vyhrál Martin Štosek z týmu Symbio+ CE.Energy (aspoň pro mě celkem neznámé jméno, ročník 1994, ale loni byl koukám třetí, tak asi něco umět bude) v čase 1:58:30 h (loňský vítěz Lukáš Kobes na stejné trati 1:59:46 h – i tady je vidět, že trať byla rychlejší letos), druhý byl s minimálním odstupem Jan Škarnitzl (Mitas Trek) a třetí těsně za ním Jiří Šorm (Areotec Sport Team). Z našeho oddílu jsem se v cíli potkal ještě s Tomášem Holkupem, dojel s odstupem nějaké půlminutky a deseti míst za mnou, ale na trati jsme se nikde neviděli a ani vidět nemohli, protože startoval až z páté vlny a pohyboval se tak v reálném čase v průměru někde 20 až 25 min za mnou. Musel tak předjíždět velkou spoustu lidí a stejně zajel téměř shodný čas jako já, který jsem se v první vlně s nikým rozhodně přetlačovat moc nemusel.
  
  Do cíle se za mnou přijela podívat i Klára, tak jsme si pak ještě společně vyjeli na rozhlednu Slovanka a sjeli do Josefáče na ubytko, nakonec se denní nájezd překulil těsně přes 100 km, což bylo na biku nejvíc v sezóně. Za zmínku stojí ještě jedna humorná příhoda: Když jsme stoupali přes Malý Semerink do kopce, tak se Klára chytila za popruh mého batůžku, abych jí jako do té nejprudší části stoupání trochu pomohl (děláme to tak celkem běžně a máme to už docela dobře naučené a zautomatizované), já měl ještě na kole startovní číslo 170 ze závodu, Klára nikoli, protože závod nejela, a proti nám šla zrovna maminka s asi tak pětiletým klukem, který prokázal zajímavou dedukci, protože když jsme je míjeli, tak jsem akorát zaslechl, jak říká: „Koukni mami, pán jel závod, je unavenej, a paní ho teď tlačí!!!“. V duchu jsem si pomyslel něco jako „Dítě jedno pitomý“, ale zpětně musím uznat, že to pro tu chvíli byla myšlenka poměrně pokroková, byť tedy nepravdivá, protože „Já ji přece táhnu, a ne že mě tlačí, víš chlapečku?“. Tak tohle jsem ti chtěl tenkrát říct, ale pro vlastní funění z toho nebylo víc, než zakoulení očima a lehký úšklebek, zatímco Klára ve vleku za mnou vyprskla smíchy!