Camrda –
Zase v rauši
Letošní závodní sezona neproběhla podle představ. Na jaře a v létě chyběla forma, no a když už to na podzim vypadalo, že by to mohlo jít, tak se zase kousla hlava a nedokázal jsem se prozávodit do toho opojného stavu, kdy člověk tepe svoje maximum, má už toho plný kecky, ale je mu to všechno jedno, chce to tam jen pořádně poslat a vymáčknout ze sebe úplně všechno. Něco jako když se malej kluk strká se starším spolužákem, prohrává, nakonec skončí v louži vody, ale stejně se zvedne a jde do toho zase, protože nevnímá bolest, nic kolem sebe, nemyslí na to, že dostane ještě víc a vymáchá se znova. No konec vzpomínek na dětství, jsme s Kuřetem v Třeboni a zdá se, že se oba dva pereme s dost akutním starťákem.
Porovnáváme letošní naběhaný kilometry a ujišťujeme se, že s necelými 400 km za rok se půlmaraton dá v tempu uběhnout bez problémů a s dvojnásobkem objemu pak úplně v pohodě i maraton😊.
Nejdřív jde na řadu Kuře a po 15ti minutách startují půlmaratonci. Stavím se blízko vodiče na 1:30. Zdá se jako celkem sympoš, zdravím ho a povídám, vyhovíme si? On na to: vyhovíme si…😊. Vybíhá celkem zostra, první km za 3:53, ale na druhým už 4:13 a tempo stabilizuje. Tvoří se skupinka a stíháme prohodit i pár slov. Povídám vodičovi, že je to moje první půlka, že jsem takhle dlouhou vzdálenost běžel jen jednou v zimě a že už je to pár let. Povídá, že je to „ambiciozní plán“ a že za náma je ještě vodič na 1:40… Už mi tak sympatickej nepřipadal...
Každopádně závodní mód začíná fungovat a já se v tempu okolo 4:15 cítím celkem komfortně. Začínám si plánovat, jak to s ním dám na 18tej km, pak zrychlím a udělám si nádhernej čas a tomu náfukovi ukážu jak se běhá první půlka. Škoda jen, že cca od 6tého km už dobíháme nejpomalejší skupinky maratonců, kteří startovali před náma. Dalších 5 km je to tak trochu kličkovaná, ale dá se to přežít.
Před otočkou menší kopeček, občerstvovačka a najednou špunt, nikdo neběží, všichni to do sebe perou o sto šest, začínám bejt nervní, klesaj mi tepy ku*wa…😊. Vidím vodiče jak mizí v dáli, rozbíhám se, hodinky mi pípají kilák za 4:25, to není dobrý, vodič daleko, ale dobíhám ho a hodinky pípají 4:08, nebylo to zadarmo, ale jsem tam. Plány to na 18tym pořádně rozbalit ještě zůstávají.
Skupinka s vodičem řídne, většina lidí si vystupuje, docela mě to psychicky nakopává. Na 15tým si začínám říkat, že bude stačit to s ním do cíle vydržet, protože to začíná celkem dost bolet. Dobrou stopu a závětří začínám vyhledávat o dost urputněji.
Na 16tém kilometru to bolí ještě o dost víc, vodiče začínám nenávidět. Je vidět, že kamarádství je opravdu vrtkavé.
Na 17tém mu nekompromisně lezu do háku a čekám až tomu hubeňourovi s nápisem 1:30 na tričku dojde.
Na 18tém přestávám komunikovat a přestávám vnímat okolí, přijde mi, že mi vnitřek těla za chvíli exploduje.
Na 19tém mlha.
Na 20tém ještě větší mlha, vidím jen vodiče, který mi cca o 30 m odběhl.
Hodinky mi 21 km odpípnou o 150 metrů dřív, ještě zkouším zrychlit, ale sen dát to těsně pod 1:30 se rozplývá. To ale nijak nezkazí ty obrovský emoce, který jsou v cíli. Je to tam!!! Hektolitry endorfinů se řinou tělem. Já to dal! neuvěřitelný!!! Nevěřil jsem, že tohle ještě někdy zažiju, že mi tenhle pocit závodění ještě někdy přinese. Tohle přesně jsem potřeboval, abych věděl, že budu muset v zimě zase do Štětí, Ústí a Litoměřic, abych to tam na jaře zase mohl poslat a pro změnu na kole si užívat tenhle pekelnej rauš!