Mamut začíná pro mě už minimálně týden před startem. Soustředit se na něco jiného mi dělá velký problém. Nedá se tomu utéct ani ujet. Hlava plná mamutích chlupů, místo abych si ráno čistil zuby, čistím si Tesáky, když se podívám do mísy, vidím Hadovnu, když jsem v obchodě, tak místo grepů objednávám Grapy, na manželku místo Katko volám Kateřinice, potním žlázám v sauně říkám Lázy a mám furt Žížu!
V úterý se proletět na Orlík v bezva týmové partičce, do 150 km se cítit nesmrtelně. Pak ale těch 70 km do vany protrpět. Dobrý den pane Starťák... už jste tady zase? Zubním kartáčkem wobjíždět celé kolo a čistit každou skulinu. V palici ta maratonská vášeň, které se nejde nějak zbavit, jo můj jubilejní 40. maraton nad 200 km. Hlavou prohánět ty nekonečný kopce a mít třes v rukou při pomyšlení, jak odpadám ze svojí grupy... Hnát se za tím stavem v cíli, který se nedá nikde koupit. Tohle nenabízí žádná kancelář na zážitky, tohle se nedá zaplatit... Gely, flaštička do zadní kapsy, tyčinky... projíždím pláště a vydloubávám kamínky z Kraslic... S Dreamerem a s Trungym plánujeme 4:30h. odjezd z Jižňáku. Zase věřím, že tenhle zájezd bude stát za to!
Páteční oslava kamarádových kulatin, která nešla odmítnout, asketicky pít vodu a jen uzobávat z plných mís jídla. Kamarád se chlubí, že si koupil taky silničku a že už najel od začátku roku 200 km. Jo, to zítra taky chci dát. Doma před půlnocí vyčistit zuby tak důkladně až mi vypadne výplň z již před pár lety opravovaného zubu. Tak to přidá na náladě! Slabou útěchou je, že jsem se aspoň trochu vylehčil do těch sobotních kopců. V posteli se převaluji a nervózně koukám na hodiny. Konečně 3:30h!
Osvědčený scénář pod D1 funguje a v 7:15h. již ladíme svoje koně v ohradě v Přerově. Dnes nemá cenu nic řešit, jedeme krátký – krátký! Rozjezd na pumpu, ať se Čelej dobije. Stát s Bobkem a Dreamerem pod nafukovací bránou a otevírat další maratonskou show. Pěstičky ťukají pro štěstí. Start! Valíme směr Prosenice, až vysoká tráva v příkopech leží málem vodorovně od toho průvanu. Jedu pravou stranu balíku a nemusím tak řešit chvílemi proti stojící auta. Bobek bez bázně a hany do předních linií. Já kontroluji Snílka. Hlavně tenhle transport pod první Lázy přežít bez újmy, bez zbytečného výdeje sil. První dloubák v Pavlovicích je trochu nervóznější, až musím jet po chodníku. A hele je tady! Roman Broniš v červeném dresu SlovCert a k němu pár kumpánů. Tak to by tady měl být určitě i Pavel Popiolek (Kamiga Invest)…
Pořadateli plánovaný dělící kopec u Hlinska nenadělá moc rozruchu, za to následující ďolík se stojícím autem již ano. McHammer to taky chytil, ale hned se všichni sbírají. Dreamer sjíždí čelo, já nějak hodně defenzivně, nechci se tady gumovat, navíc vím, že i Kamiga je za mnou. McHammer mě předjíždí a hecuje ke sjetí, ale já raději v háku, i když ta ďoura na čelo se docela zvětšila. Safra, že by první dnešní chyba?
Ale ne, nájezd na hlavní u Komárno a jsme zase po kupě, navíc zezadu dolítne dalších možná 30 lidí. Blíží se 50 km a s ním i začátek stoupání
Loučka - Lázy. Najíždím tam za zadním kolem Dreamera a vpravo registruji Standu Prokeše. Bobek kousek před námi. V hlavě Kamiga a stejně to nějak bolí, jedu zase bez nějakého zápalu pro tuhle válku. Takže Dreamer se Standou mizí a já za oči za Bobajzem. Přetahujeme se o procenta sklonu s Jirkou Šrainem. Začíná se mi vařit břicho, takže rozepínám dres, abych se neuvařil ve vlastní šťávě. Konečně se to láme do divokého sjezdu. A ten nám ještě opepří rychle jedoucí červený vláček, kterému vlaje na ocasku černo-fosforeskující Pavel. Tak to je pro mě jak červený hadr na býka! Hodně složitý sjezd jedu na hraně svých chabých sjezdařských schopností, ale v Kateřinicích si mohu poplácat po zádech, jsem součástí tohoto vlaku. Tak teď vydržet, hlavně aby mě nevysadili
Bobek o grupu před námi, blíží se první bufet na Trojáku, ani nemám snahu něco vzít, jelikož tahle střela tady prostě nestaví. Jen Roman Broniš po chvíli přijede s bidony zastrkanými pod dresem na zádech a rozdává je svému mančaftu. Jedeme časovku družstev, Bobkova skupina pohlcena, valíme lajnu furt dole za oblouky, vůbec nemůžu najít chvilku na zapnutí dresu.
Zase se to pospojovalo a za Lukovečkem je nás kolem 50 kusů. Celá Kamiga staví u krajnice a močí, a my se ženeme na další hit Mamuta, na
Hadovnu. Krotím Bobka, že nemá cenu se úplně gumovat, když Kamiga je za námi. A možná to byla chyba, trochu jsme vypadli z tempa, a když nás Kamiga před vrcholem předjíždí, tak stěží hákujeme skvěle jedoucího Pavla. Překlápí se to do sjezdu a v tu chvíli brutální nástup vláčku a ďoura! Padáme sjezdem do Rusavy, Bobek ještě vytáčí svůj motor do nejvyšších otáček, ale mě už je pomalu jasné, že dnešní jízda v rychlovlaku Kamiga pro nás skončila. Jo, zase mě vyškolili a vysadili hodně brzy, stejně jako před rokem!
A jsou tu
Grapy a pro nás hrůzný pohled do té stěny, kde Pavel a jeho tým tancuje o dobrých 100 metrů výše. Motáme se s Bobkem nahoru, je tu s námi i Michal Běhounek a tvoříme postupně grupu, která se dotvoří v Bystřici pod Hostýnem. Sjezd je zase moje tragédie, na rozdíl od Bobka, který předvádí svoje sjezdařské umění. Na výjezdu z Bystřice ale na něj bohužel čeká pán s kosou, tak ho trochu potlačím, ale moc sil navíc již taky nemám. Grupa odjíždí, hecuji Bobajze, musíme s nimi! Vracím se do skupiny, otáčím se a vidím, že to Bobek nevzdal. Vystupuji si a pomáhám mu vracet se zpět do hry. A on blázen, hned jak se trochu oklepe znovu do plných, znovu na špic skupiny, a dokonce nám i na chvíli odjíždí. Je to prostě paličák a závoďák!
To já na rozdělení nechci hrábnout, pěkně se schovat za střední trasu, ti už to mají za pár, já moc dobře vím, co nás ještě čeká za horoucí pekla. Marně přemlouvám Tomáše Resse ať jede s námi, přeju Michalovi Běhounkovi síly do spurtu, natož on mi odvětí, že nám vůbec nezávidí tu odbočku doprava, na dlouhou. Bobek otevírá maratonskou bránu z naší skupiny jako první, já kousek za ním, ale jinak nikdo! Naštěstí před námi na dohled trojka, začínáme s Bobkem točit a kousek po kousíčku se přibližujeme. Tohle je opruz úsek, než se najede pod další stoupání, nekonečné malé brdky a hrubý asfalt. A tahle trojka docela jede, zapojujeme se do kolotoče a při jednom odstřídání ze špice marně vzadu hledám Bobka. Zoufale se otáčím, ale není vidět… pere se to ve mně, co teď?
Nakonec vítězí vůně skupiny, ještě jsem se v tu chvíli cítil dobře a věřil jsem, že bojujeme o vítězství v týmové soutěži. Zpětně moc dobře vím, že to byla chyba, měl jsem jet s orange kumpánem! Jeden borec nám odjel, tak teď na delší dobu se mými spolubojovníky stal Hnilička a Kwiecien. Pomalu ale cítím, že v této trojce tahám za kratší provaz. Konečně najíždíme na další stoupání
Podhradní Lhota - Troják, Kwiecien jede řemeslo a já plápolám. Stejně tak i plápolá můj rozepnutý dres, na jehož zapnutí nějak není čas a síla. To si koleduji o zápal plic… nahoře na bufetu na Trojáku musím stejně zastavit, tam se snad konečně zapnu.
Ale je to ještě bolavá a nekonečná cesta. Začalo se probouzet pálení chodidel. Všechny bidony do sebe naleju, abych se propláchl a před bufetem vyprázdnil do škarpy. Z bufetu právě odjíždí modrý dres SportRaces, já si žádám doplnění bidonů, rohlíčky se salámem, banán a pohárek coly. Je mi vyhověno, dokonce na mě kluci i počkají, díky moc! Teď zase ožil Hnilička a tahá jako o život. Před Ratiboří je SportRaces sjetý, ale sjetý jsem i já, jelikož nepoznám Mirka Thumu. Prosolený dres je známkou, že už taky dnes něco zažil. Zůstal za námi a já začínám boj o setrvání v této společnosti.
Kateřinice geluji, bidonuji, ale zdá se, že nic nepomáhá. Pár odlepů, pár doskočení zpět a při nájezdu na
Lázy je konec. Mohl jsem s nimi dojet do cíle 10 minut za Snílkem, což by byl sen. Takhle mě čeká krutých 50 km na samotku. Nohy úplně prázdný, nic nepomáhá, žádná motivace, která by mě donutila smysluplně jet. Tragédie. Chlácholím se myšlenkou, že šetřím už na Doksy, kterou přebíjí další myšlenka - letos už nic nepojedu! Ani ten Romanov ve čtvrtek přeci nemůžu vyjet… Chvíli mě ještě zrychlí Truhlář z HSK, který si mě dojel, ale pod
Hubertem znovu kolabuji a jedu chvílemi v jednociferných rychlostech. Čumím jen na kilometry, jak pomalu ubývají. Na metě 10 km do cíle mě dojíždí Mirek Thuma. Tak s ním se zase trochu zrychlit. Cíl. Bobek 2 minuty za mnou. Promiň kamaráde...
PS: Výzva na vedení klubu, kupte konečně už ty vysílačky!