Červen se nevyvíjí vůbec dobře, od Doks 2x na kole za posledních 14 dní, furt nějaké zdravotní problémy, ne, tohle není optimální příprava na další díl Roadmarathon série. A do toho tropická předpověď, takže první křeče už chytám v noci před odjezdem do Trutnova. V očekávání průšvihu ladím tři bidony, ještě koupit před startem minerálku a pořádně se prolejt. I když kluci říkají, nepřeháněj to, ať nejsi těžký do kopců. Namazat opalovákem, ať přehřátí aspoň trochu eliminuji. Ani v hlavě to není, nějak nemám sílu a drzost se cpát do předních pozic pod nafukovací bránou narvaného startovního pole, kde málem 300 kusů jede dlouhou trať. Ťuknout si pěstí pro štěstí s RiCem, Strejdou, Rybou a i se Standou ze Záluží.
Prásk! Valíme ven z Trutnova, hákuji Radima Skálu, zatím se jede ohleduplně a překvapivě bezpečně. Na konci města už mě předjíždí zajímavá lokomotiva, v podobě červeného dresu a za ním v háku Pavel Popiolek. Přesedám do tohoto vlaku a během chvilky očuchávám Dreamera na dohled zaváděcímu autu. Jak dlouho to teď vydržím? Fouká povětšinou do zad, takže se vcelku letí, před Lubawkou chytáme ďouru, chvilku po sobě ve skupině koukáme, až to na sebe bere Dreamer a já nesmím taky zaváhat. Jsme zpět, najíždíme na novou část trasy, na takový lalok vedle Lubawky. Jedu v závodním transu a užívám si vybrané společnosti. Ani to vedro nevnímám, snažím se pít a už i něco sníst.
Na 30 km první vážnější brdek, který už nedávám, ale nejsem sám, soustředil jsem se na Pavla a jedu jeho tempo. Musíš s ním, letos druhý pokus třeba vyjde, mi ještě v hlavě bláhově zní. Horizont, velká placka a letíme za červeným dresem. Bolí to, až mám problém, že vypadnu Pavlovi z háku, když on zavelí volněji, uff. Čelo není vidět, ale je mi jasné, že s těmi dvěma by se měl podařit návrat. A je to tak, vracíme se do Lubawky, a už si zase můžu pokecat s Dreamerem. Kostky v Lubawce nás pěkně prověří, že si ani nevšimnu, že tam byl pitný bufet. Ale to bylo stejně bez šance zastavit, aby to neujelo.
Trochu se zvolnilo, Néža v krajnici si ulevuje, takže vtípky lítají vzduchem, zdravím se s Tomášem Čerem. Krásných 60 kilometrů za námi průměrem 36 km/h., cítím, jak mám nohy v jednom ohni, ale furt věřím, že pod Pomezky musím s nimi! Vesničky obsypané fandícími diváky, trať parádně zabezpečená, stále si to užívám. Ale euforie netrvá dlouho, brdek za Bukowkou mi posílá do pravé nohy parádní křeč. Propínám nohu, neschopen šlapat, balík odjíždí, konečná, vystupovat.
Motám se na samotku a zoufale přemýšlím, jak vyjedu Pražskou... hold, půjdu pěšky. Dojíždí mě čelo krátké trasy, Kuře povzbudí, a já se zašívám na konec tohoto balíku. Jak se ale trochu přitlačí na tempo, začíná mi cukat v obou nohách, tak tohle bude ještě dneska zajímavý. Začíná stoupání na Pomezky, už jsem zamával balíku z krátké a jen se soustřeďuji na sebe a svoji rychlost posunu vpřed, která mě úplně neposeká a budu schopen překonat to zbývající kilo.
Dojel mě Ryba, chvilku s ním, než si najdu výmluvu, že mě zbrzdili dva turisti, co jeli na horských kolech, a já musel přibrzdit a objet je. Jo hlava i tělo přestalo závodit, je tu Ruda z krátké, a další a další kusy, které se valí přese mě. Ani Pavlis (Pavel Sucharda) mě dnes nemůže vyprovokovat svojí hláškou, že už jen běhá, tak mě přeci nemůže takhle dát. Překvapivě mě zdraví i Trungy, ani jsem nevěděl, že dnes jede, ale ani on není můj magnet, který by mě vytáhl nahoru.
Konečně Pomezní sedlo a bufet, stavím, jím, piju, jo dnes si to užiju! Padám v háku za Trungym, ve sjezdu nás sjíždí Jura Janoušek z krátké, tak nás taky trochu potáhne na rozdělení. Zdá se, že jsem se trochu vzpamatoval a k Peci asi ve 4 lidech už jsem schopen jet. Ale další hřebíček do rakve dnešního výkonu je Pražská, která už vlastně začíná v Peci. Před první nejprudší částí vidím našeho smolaře Rybu, jak sundává helmu a vzteky s ní mrskne o asfalt, bohužel namotal přehazku…
Trungy mizí, a já začínám svádět boj o holý život
. Jedu 5 – 6 km/h. jsou chvilky, že mám chuť vycvaknout a jít pěšky. V minulých letech jsem to jezdil kolem 13 minut letos málem 2x déle, krize dostupuje vrcholu, divně mě píchá u srdce, začínám přemýšlet i šílených věcech. Za úspěch fakt považuji, že jsem nešel pěšky, takže bufet nahoře je zase můj. Doplnit bidony, houbičku plnou studené vody za krk a posunuji se dál. Po dlouhé době čumím na budík, Katce jsem říkal, že v cíli budu za cca 5-6 hodin, a tak se snažím motivovat na těch 6 hodin. Ve sjezdu dokonce sjíždím jednoho borce, který taky vypadá hodně okorale.
Na Strážné si užívám, že jedu sám, že si můžu jet svoje tempo a né se stále někomu přizpůsobovat
Sjeli mě dva Němci, ale nechali mě tam jak patník u cesty. To před bufetem to vypadá nadějněji, další 3 lidi přes, a ty zkouším úspěšně háknout. Na bufetu konečně jídlo, cpu do sebe rohlíky, koláčky, ale trojka odjíždí. Takže s plnou hubou dolů za nimi, nedostatek slin udělal dobrou zátku z těch koláčků v mé puse, no dnes je to fakt vypečené! A stejně mě odjeli…
A zase sám, soustředit se na kadenci, aby se křeče úplně nezakously a na hlavní k odbočce k Černému Dolu je tu nová skupina zezadu. Tak s nimi vydržím? Kdepak, sice jsem si vlezl na čelo ve stoupání, ale po chvíli jsem převálcován a zadupán a dalších minimálně 10 lidí odjíždí. Zajímavý to pohled, o kolik dokáží zmizet a já s tím nejsem schopen nic udělat. Sleduji těch 6 hodin na budíku, ale zdá se, že ani tento cíl si nesplním. Sice mě do Trutnova ještě předjelo pár lidí, ale po chvilkovém háku, odpadávám. Ne, dnes jsem odsouzen k pomalému přesunu do cílového prostoru, kde se plně oddávám do péče své manželky. Nechci dnes již o cyklistice ani slyšet, omluva všem. Chci popíjet pivko a koukat na Kuks, chci zažít bouřku a pak se zchladit v pískovně u Poděbrad…
Nezbývá než smeknout před těmi, co zvládli závodit po celou trať letošního Krakonošova tropického pekla!