Tak konečně odzvonilo jarním časovkám a na program přišly hromaďáky v podobě čtvrtečních Doks a sobotního závodu Okolo 80 dubů. V časovkách jsem se trápil a příšerně se od minulého roku zhoršil, tak jsem věřil v to, že v balíku si zpravím chuť.
Čtvrteční Doksy nedopadli úplně dle mých představ, což mi na klidu moc nepřidalo. Navíc nohy po dojetí docela posekaný. Pátek volno, regenerace, ale pořád je cítím. Sobota ráno – jak je rok dlouhý mi nic není, ale teď cítím lehkou bolest v krku… Dávám kafe, snídani, balim věci a bolení v krku pomaličku ustupuje. Před 11h k nám přijíždí kámoš Matěj, kterýho vezu na start. Na místě v Grabštejně se zdravím s rodiči, ségrou a přítelem ségry – Lukášem z Kolokrámu, se kterým už jsem něco odtrénoval a dneska to mezi námi bude boj kdo z koho…
Přidává se k nám i McHammer a jdeme se rozjet na okruh trati. Před startem ještě kecáme, po chvilce už se to ale začíná řadit na pásce. Pro letošní rok organizátoři vymysleli řazení na startu dle výsledků z minulého roku. Prvních 20 lidí z dlouhé (kam jsem se minulý rok vešel) a 10 z krátké mají možnost jít do VIP zóny před celý balík. Jdeme tedy s McHammerem úplně dopředu, zatím tu jsme sami dva. Po chvilce se ale přidávají další. Začíná rozprava k závodu a já koukám okolo sebe, s jakou smetánkou budu startovat… Zleva Jonáš z Lawi a zprava McHammer ze sparty… Hned na začátek nás čeká krátký sjezd za zaváděcím autem, pak kousek rovinky do Václavic, kde už se začíná stoupat. Vůbec nevím co od nohou po Doksech čekat, ale zatím se mi jede fajn. Následuje rychlý a dost nebezpečný sjezd do Bílého Kostela, kde se minulý rok padalo. Dneska se jede přecijenom opatrnějš. Točí se pravá a začíná se opět stoupat do cca 2,3km dlouhého táhlého kopce… Zatím žádné nástupy, takže se to v háku dá jet. Následuje další ze sjezdů, tentokrát po krásný a široký silnici. Doletí se do Grabštejna, kde nás přivítá ‚Mur de Grabštejn‘ – stojka která není dlouhá, něco okolo 350m, ale k*rva to tu bolí. Bohužel pro mě, čtvrteční Doksy jsou znát a ta hrubá síla tam dneska prostě chybí… Musím hodit malou, což se u prvních neděje a mě to tak odjíždí. Je to natažený na dobrejch 200m, ale vepředu vidím Lukáše, jak tam visí. Ne, že bych mu to nepřál, ale rivalita mezi náma je obrovská… Těžko říct, kdo z koho má větší strach...
Takže tak trošku doufám, že nakonec skončíme ve stejný skupině, abych měl ještě šanci o to ho zaříznout. Po pár stovkách metrů se tak stalo, s tím rozdílem, že Lukáš byl snad ten poslední co čelo neuvisel a já plápolám na konci druhý skupiny… Ještě minimálně další kilák a následující sjezd mi trvá, než se dostávám trošku do normálu. Po vydejchání a srovnání se, to zase celkem slušně jede. V těch ne tak prudkých kopcích nohy na kadenci a tempo jedou pěkně a tak se i já přidávám na špici ke sjíždění čela závodu. Před Bílým Kostelem ve sjezdu se vracíme zpátky a začínáme znovu. Pravá a opět se najíždí pod nejdelší kopec na trati. Zatím pořád nikdo neplaší a jede se bez nástupů, takže tenhle kopec jsem přežil bez větší krize… Sjezd do Grabštejna a je tu druhá stojka, kde se to opět trhá. Stejně jako první kolo Lukáš vepředu a já plápolám na chvostu. Mám už i lehkou díru, kterou si musím sjíždět, ale daří se. Čelo závodu už je nadobro pryč a do konce už jsme je neviděli… Celý okruh měří 13,5km z toho 12km se mi jede fajn a jsem i schopnej střídat a jet na špici. Peklo pro mě nastává pouze v tý cílový stojce, kde se cedím na konec grupy a následný kilometr vlaju na konci, odpadám a vracím se do skupiny… Lukáš dneska jede parádní závod, pořád se motá okolo špice, sjezdy si takticky vyjíždí dopředu, aby si nemusel nic docvakávat. Do ‚Mur de Grabštejn‘ vždycky najížděl mezi prvníma, což se o mě říct nedalo. V půlce třetího kola jedu k němu a říkám mu, že dneska jede profesorsky. Konec třetího kola a nájezd do čtvrtého, stejná písnička jako kola předtím. Stále vlaju, ale jsem tu… Řikám si, že takhle už to nejde, bůh ví, jestli bych to v dalším kole vydržel. Takže ač jsem posránek, tak při sjezdu ve čtvrtém kole to tam pošlu a jedu sjezd z čela. Do stojky najíždím ze 3 pozice a říkám si, že teď to bude v ‚pohodě‘. Bohužel opak je pravdou, během prvních metrů jde hromada lidí přezemě a pro mě je to zas boj o přežití. Stejně tak to je i v kole pátym. Naštěstí se tempo citelně zpomaluje, už toho bude mít dost asi víc lidí ze skupiny. Je tu nájezd do posledního kola. Sice to zas bolí a vlaju, ale jsem tu. Řikám si, že teď už by to neměl být problém, s tím jak se mi jelo ve zbytku okruhu. A to se i potvrzuje, zatím jsem v poklidu zabudovanej ve skupince. Pořád je to nahoru dolu ale nic hroznýho. Sjezd do Bílýho Kostela a poslední 2,3km kopce. Už odspoda se jede vostře a tempo se stupňuje. Okolo půlky kopce začínám cejtit náznaky křečí a začínám se cedit skupinkou… Otáčím se a zjišťuju, že za mnou je už jenom jeden kousek. Tak 300m pod horizontem už se ty křeče ozývaj dost výrazně, takže musím na chvilku zvolnit - bez záběru. Skupina mi o dobrých 20m odskakuje. Říkám si, že takhle vzdát to nemůžu. Sice už je do cíle jen kousek, ale pokud by člověk takhle vypadl a úplně svěsil dá se nasbírat slušná sekera i za kilometr… Navíc ta skupina je celkem početná, dobrých 15 kousků. Po tý chvilce zvolnění křeče odeznívají, házim velkou a jdu ze sedla. Už to bolí ale ke skupince se přibližuju a vracím se právě včas. Chvilku potom co jsem se dostal zpátky se začíná na krátké rovince před závěrečným sjezdem nastupovat. To už bych sám určitě nedojel, takže díky bohu za to, že už jsem v době nástupů v háku. Odjeli asi 4 lidi, vlevo vedle mě jede Lukáš, který si dotahuje tretry a já si říkám, že dneska to asi nedopadne, když se takhle chystá na poslední stojku. Dneska jede prostě líp a já budu ten, co odejde se sklopenýma ušima… Ve sjezdu dojíždíme odjetou čtveřici. Snažím se tlačit dopředu, ať mám dobrou pozici. Moc se mi to ale nedaří, už toho mám dost. Zbývá tak 500m rovinky před Mur de Grabštejn a cílem. Letí se kudla, každej se tlačí dopředu. Jsem okolo 8-9 pozice vedle Lukáše, když v tom vidím, jak si o něj někdo překládá. Mám staženou prdel, aby nešel taky. Ustál to, za náma se ale ozývá hroznej rachot a 2 nebo 3 lidi končí na zemi v kotrmelcích… A je to tu, posledních 300m do cíle. Celý závod tu jezdím na malou a trpím tu jak zvíře, abych se vůbec udržel ve skupině. Není kam šetřit, nechávám velkou a beru za to… Buď to vydržim a nebo si přetrhám nohy a poblitej spadnu do škarpy. Skáču jednoho závoďáka za druhym. Už jsem první a na silnici vidím sprejem napsáno 65m do cíle. Ještě chvilku vydržet a na cílový pásce si v bolesti ale i euforii zařvat!!!
Je to tam…!! Vyhraná druhá skupina. Nechápu, jak jsem to po tom průběhu závodu, kdy jsem odpadal a vracel se do skupiny dokázal. Lukáš to vzal přesně opačně, celej závod na velkou a vepředu a v poslednim kole musel hodit malou a dojel až na konci skupiny… Škoda, jel fakt parádně a o to víc si toho skalpu cením… Nakonec jsem z toho uplácal 16. místo celkově a 6. v kategorii. Tím pádem mám jistou i VIP zónu v příštím roce jestli to bude fungovat stejně. Za mě konečně spokojenost.
Fanouškovská základna tu byla megavelká… Přítelkyně, její rodiče, moje rodiče se ségrou, šéfik z práce s rodinou (jeho kluci taky jeli - krátkou a dětskou kategorii) a další kámoši co jeli krátkou a v závěru fandili… Díky za to, to vždycky přidá minimálně 20W…