Příprava na Mamuta se nakonec povedla, cítil jsem se dobře a maloval jsem si, jak si užiji letošní lov. Ale nakonec to byl protrápený maraton, v kopcích bolest a utrpení, scházela lehkost, jak kdybych měl stále přibrzděné zadní kolo. Tak doufám, že v hlavě časem zůstanou jen parádní vzpomínky na to, jak jsem se do cíle vezl za týmovými kamarády, kteří mě nenechali napospas mamutím klům!
Páteční tiskovka, dělat chytráka na Karla, který jede svůj první hromaďák. Má to atmosféru, úplně čekám, kdy se objeví třeba Laco nebo Iceman nebo… jo těch šlapkovských tváří a mamutích zážitků mi v hlavě letělo mraky….
Všechno si připravit, na nic nezapomenout, po kolikáté už? Je to stejné, ale pokaždé vlastně tak překvapující svým průběhem. Podaří se vysněná grupa s Lukem a Pavlem Popiolkem? Jak to letos dopadne?
Ranní oranžový vláček se rozjíždí lesíkem u startu, nechat tu nervozitu někde v pozadí a soustředit se na první kilometry. A letos se docela letí, díky profi týmům, kteří udávají tempo pod první kopec. Takže v balíku to není tak natěsno a po chvíli již koukám na záda našim Karlům, kteří stáli v roštu blíže čela. Luke, Turista, Ryba jsou tu také, všichni předpisově oblečeni, tohle nabíjí do dalšího boje o pozice. A Pavel P. a jeho company (Cat Trenčín) již úřaduje, kopce volněji a po rovinách peklo. Kdo se zapomene je rychle vysazen z tohoto vlaku. Kilometry letí a zatím bez vážnějšího problému jsme v Bystřici pod Hostýnem. Za kostkami na náměstí jsme i díky Cat Trenčín stále součástí hlavního balíku. Trochu se oklepat a jde se na první síto. Pavel velí jedeme dopředu, což většina oranžistů zpozorovala a v lajně u levé škarpy, toho vláčku využívá. Já bohužel, nevím doteď proč, zůstávám tam, kde jsem
.
Připadám si jak ve frontě na vleku, kde se za dávných dob předbíhalo a já to tak neměl rád. Ale tady je to teď zcela legitimní, prostě si najet dopředu a nechat se prosít v kopci, to je stará cyklistická pravda, ale já nejsem schopen dnes v sobě najít tu odvahu. Je tu tradiční autobus, a sklon se utahuje, jedu pravou stranu balíku, jsem v háku za Standou Prokešem, tak snad ještě není nic ztraceno. Ale kopec bolí, necítím žádný nohy z nebes a zvolna Standu ztrácím a nejenom Standu. Valí se to přese mě a nemám tu žádný záchytný bod. Jak když se horolezec drápe na svůj vrchol a marně hledá nějakou skobu. Jedině Lukův orange zadek v dáli, je jak záchranný maják, ke kterému se musím doplazit. Bolí to, v hlavě prázdno, neskutečně blbý pocit. Konečně cesta zleva, z Foncky, tady mám po dalších málem 100 kilometrech proboha ještě závodit? Vždyť už teď nemůžu zvednout zadek!
Konečně se to překlápí do sjezdu, registruji fandícího HotGeorge a hledám v dáli ve stínu lesa mizející orange zadek Luka. Jsme v koloně aut, tak pomalu přeskákat dopředu, kde se tvoří skupina a věřit, že její součástí bude za chvíli i Luke. A bufet Troják je toho svědkem, já beru banán, Luke kelímek ionťáku a do dalšího sjezdu už jdeme bok po boku. Tady to chce letět, pod lomcovák za Kašavou, hop, hop, hop! Jsme asi v 10 lidech, docela jedeme, ale cítím, že tady by se v hlavním balíku letělo o hodně rychleji. Za Kašavou ještě zahlédneme koncová světla hlavní skupiny, ale jsou již o notných pár výškových metrů výše. Tak to vylámat nahoru, zase trpím, mám problém to uviset, konečně zatáčka, která věstí, že se to bude lámat do sjezdu, zvednout zadek a zůstat v grupě. Lukov slaví Luke zvednutím ruky a pod Hadovnu se přetransportovat bez vydání většího množství sil a vypít flaštičku ze zadní kapsy a zbavit se jí u jednoho stojícho doprovodného auta. Nechci nahoru tahat ani deko navíc!
Nájezd do Hadovny a já křičím móóc! Co to dnes safra je? Kolíkáči, vlez na špici a udávej tempo a netrp na ocase a nelep ďoury! Grupa compacto, na špici se kecá o tom, co nás ještě čeká, s Lukem se chceme přátelit s borci, co mají na startovním čísle A, značící dlouhou trasu, s nimi musím odbočit na dlouhou! HP 100 metrů, moje další vrchařské utrpení za mnou a spouštíme se do sjezdu. Pilotem se stává borec na kotoučích a jede hodně obezřetně, vzpomínám na minulé roky, jak jsem tady jel hranu, aby skupina neodjela. A pod Grapy se taky spíše výletuje, a mě to safra vůbec nevadí! Tady jsme ztráceli drahocenné minuty! A jak se to začne zvedat, zase mi to nechutná. Ještě stačím zahlásit „Vítejte v pekle!“ a je to tu, Grapy!
Co já tam budu dělat v těch 20 %, v tom segmentu Grapy hovadske?! No co by, budu se tam motat, zahánět křečky a koukat, jak mi Luke odjíždí s celou grupou. Ani výkřik Monte Zoncolan mě neprobere, dnes prostě není kde brát! Marně hledám Žížu a jeho plácnutí, marně hledám povzbuzující mámu od Mlhoše, tohle peklo si musím vytrpět sám. A nahoře, kde býval vždy les, tak jsou jen čerstvě vykácené paseky a na úzké silničce bordel od lesáku a tekoucí voda od lijáku, který tady proběhl v pátek. A tady mám sjíždět Luka?
Ale světe div se, výhup na hlavní silnici již bok po boku vedle týmového parťáka. Tenhle sjezd je docela přehledný, tak to mastit dolů, ať se to zase pospojuje. Ale povrch silnice tomu moc nepřeje, všude nánosy štěrku, tekoucí voda a škarpy obsazeny defektícími borci. Do toho docela tma, tak raději opatrně. Ale zvládli jsme to bez ztráty duše a pláště, na Luka houknout dej si malou v té točce v Bystřici pod Hostýnem a na Slavkov již organizovat kolotoč ve tvořící se grupě. Tak teď to docela frčí, krátké špice, jeden bidon ještě máme plný, tak netřeba stavět na bufetu.
Blíží se rozdělení tratí a pro nás neradostný pohled na Karla, který stojí v krajnici a něco spravuje na přehazovačce. Ale zdá se, že již nasedá, a po chvíli je již součástí naší skupiny. Jen zamumlá díra, a jde na špici, já se ještě vyptávám Luka, jestli neví, co se stalo. Ale odjíždějící Karl je důkazem, že již je asi všechno v pořádku, a jen škoda ztracených pozic v dnešním lovu. Napadá mě i háknout Karla, ještě se domlouváme s Lukem, ale nakonec vyhodnocujeme, že by to byla pro nás asi poprava v tom stavu, ve kterém se teď nacházíme. A tak si jen užívat překvapených borců ve skupině, kteří nechápavě kroutí hlavou, proč Karl odjíždí a nejedeme s ním. Je to skvělé divadlo, jak se metr po metru vzdaluje, ještě ho na pár horizontech zahlédneme, než nám nadobro zmizí.
Střední odbočuje doleva, dlouhá rovně, jsme ve 4 kusech a snažíme se pravidelně točit. Tohle je nezáživný úsek, letos ještě okořeněný protivětrem. Asfalt jako struhadlo, krouhá naše znavené nohy. Konečně ukazatele Rajnochovice naznačují, že další ostrý tesák k je před námi. Láduji se magnesiem a gelem, Foncky chci ve skupině, navíc, když jsme se domluvili, že bufet Troják budeme stavět. Ve stínu lesa jsou tu vzpomínky na ročník, když jsem tady ještě viděl světla zaváděcího vozu, dnes jen liduprázdno. Tady znovu úřadovali lesáci, s Lukem jedeme odevzdaně ve druhé řadě naší minigrupy. Chvíli mám i pochybnosti, jestli jsme dole správně odbočili, ale studánka potvrzuje správnost trasy. A mě se najednou jede lépe, čekám Žížu, a tak lezu na špici a konečně cítím záchvěv síly. Najíždíme na hlavní, kde jsme před pár hodinami jeli a já si tak přál, až tudy pojedeme znovu. K bufetu Troják se ale znovu motám, nejede to, hlava zabořená mezi řídítky. Dokonale mě ale probírá Lukeho výkřik, hele Turista! A fakt! Na bufetu červená helma a orange ohoz! Míra!
Končím, balím to … to jsou jeho slova, kterým ale nemůžu věřit a hecuji ho, jedeš s námi už výlet, tak jak to máš rád. Rohlík se salámem vypražený na slunci, zapít pivkem, doplnit bidony a letím vstříc konci dnešního lovu. Míra mi jede těsný hák ve sjezdu, aby pak v mírně klesající pasáži do Ratiboře znovu hlásil, že je marnej. Tak s Lukem ho párkrát vystřídat a sjet si borce – Rostislav Lesniak, co s námi jel na Foncky. V mé Ratiboři, odkud pochází rod Sýkorů odbočit směr Kateřinice. A začít trpět. Míra a jeho watty na špici, za ním nalepený Luke, pak mezera, pak Rosťa a za ním plápolám já. Peru do sebe zadní kapsy a bidon, ale zdá se, že nic nepomáhá. Já vlastně tady to „turistí tempo“ tak nemám rád, to tak safra bolí!
Lázy jsou tu a já si vůbec nevěřím, že to vyjedu. Řvu na kluky, ať jedou, ať nečekají. Ale Turista hlásí, nahoře močíme! Ani nevím, jak jsem to vymotal nahoru, užíval si ty krásné výhledy, byl překvapen kolik lesa zmizlo v horní pasáži, a o to více jsou znatelné ty rampy před HP. Míra s Rosťou nadohled a Luke na dohmat a za HP fakt zastavit a vymočit se. Bude to pálit? Nepálí, jo piju dost
Týmová dohoda, že brdky pojedeme solidárně a roviny ostřeji, ať se do cíle přepravíme bez co nejmenších ztrát. Turista se děsí křečí, stejně jako já, Luke se jen culí a raduje, jak mu to dnes vyšlo a jede ve své vysněné grupě. Zase jsme si sjeli Rosťu a absorbujeme do sebe zbývající kilometry. Začínám to počítat, že by průměr 30 měl padnout a stále ještě věřím, že někoho můžeme sjet. Jelikož jsem úplně detailně nestudoval závěr na letošní plánované mapě, tak stále očekávám Hubert. Ale projeli jsme poslední bufet, a podle šipek se hřebenu vpravo s Hubertem jakoby vyhýbáme. No a když padáme do Lipníka, je jasné, že dnes se Hubert konat nebude.
20 kilometrů do cíle, měl bych si to užívat, vždyť jedu v parádní grupě, dvě Šlapky se mnou, ty mě tady již nenechají! Ale hlava je nějaká bez emocí, navíc se značně oteplilo a můj index žízně již překročil únosnou mez. Tak jen tupě hákovat a snít o tom, jak v cíli konečně vycvaknu a obejmu se s týmovými kumpány. Ale to by nebyly maratony, když by se ještě nestalo něco nečekaného. Z nosu mi teče krev! A mám ji na představci, rukavička rudá a Míra si taky stěžuje, že je nějaký ohozený
Potřebuji to něčím zastavit, jelikož se zakloněnou hlavu dozadu se blbě šlape a těch 15 kilometrů takto nedám!
Sundávám rukavičku, zkouším z ní udělat tampón a narvat do nosní dírky. Tak to moc nefunguje. Ani obal od tyčinky ze staniolu není to pravé ořechové. Luke už před chvílí nabízel svůj kapesník, ale je prý už hodně použitý. Nevadí! Tampón se podařil, ještě zbytek kapesníku ovázat pod řemínky helmy a letět lajnu do cíle. Díky moc kluci, že jste to stoupání kolem lomu jeli friendly a nenechali jste mě tam! Díky moc Luku za spásonosný kapesník a poklona za výkon, je to paráda, kam jsi se dostal za 1,5 roku ježdění!
Ale ještě jeden záchvěv komplikace tu je, když do nás najíždí protijedoucí borec v Superbu na kostkách v Radslavicích. Tohle je fakt pokus o vraždu! Uff, jedeme dál a cílová rovinka je tu. Oschlé rty zalepené kapesníkem, nejsem schopen to nějak emočně vykřičet do celého světa, že je to tam, další úspěšný maratonský cíl zdolán. Před lajnou se ještě málem smotat, jak si dáváme přednost, ale časoměřiči to pochopili správně, jsme jako jeden muž se stejným časem.
Jubilejní 20.ročník Mamuta, od roku 2004 bez přestávky máme na dlouhé oranžové zastoupení, a letos nejpočetnější tým na trase o délce 208 km. Odměnou je zlato v týmech, které je jak o výkonech, tak taky o tom, tým přihlásit při prezentaci
Poklona všem, letos to bylo náročné, jak naplaveninami a vodou na trase po páteční bouřce, tak i odpoledním tropickým počasím. Dreamer jediný dodržel plány, a to uviset Pavla Popiolka a jeho company co nejdéle a zaslouženě tak bere bramboru ve své kategorii. Karl jel o vítězství, ale bohužel trefil jámu na Mamuty a měl defekt zadku, ale i tak se nevzdal a postupně málem všechny sjel. Ryba i po pádu bojoval a šťastně dojel do cíle. Turista jel s Rybou až na Troják, kde to měl chuť zabalit, ale pak se stal výraznou lokomotivou pro Luka a Kolíkáče. Luke jel pro mě, skvěle jsme si to s ním užil a jeho půjčený kapesník si dávám do vitríny! A legenda Strejda, povětšinou na samotku, to dal famózně pod 9 hodin! Díky týme! Maratonský oranžový sen stále žije a měl další nezapomenutelné pokračování! Děkuji manželce, že to se mnou celé ty roky snáší, a že tento víkend vydržela znovu poslouchat ty nesmyslný řeči o cyklistice.
Pondělní podvečer, děkovačka nohám, na hoďku kecačka s Lukem, opojně se vznášíme na obláčku jménem cyklistika, znovu a znovu si sdělujeme a upřesňujeme všechny fragmenty toho sobotního lovu. Tomuhle rozhovoru nikdo nemůže rozumět, tohle nám už nikdo nikdy nevezme, ulovili jsme si svého týmového Mamuta!