Léňa –
Pocta s velkým P
Pocta pacovské vrchoviny úžasný to název. Trať mám za barákem, ale jak jezdím jen do práce z práce stále po stejné silnici, tak jí neznám. Přilákala mě, až jsem viděl přihlášenou mladou pušku, teda po seznámení s tím co má tento klučina v nohou tak spíš dělem a věřím, že budoucí raketou a to že pojedu ikdyby nevím co, do dala účast Mistra Kapra.
Pro mě se nejednalo o závod, už nemám s kým závodit, mí soupeři z mých závodních let už jsou úplně někde jinde takže Zigyho můžu pozdravit jen před startem, Běhounkovi jen pokynu když jel kolem mě, Jura už mě ani nepozná, prostě toto je pryč. Ale byla to výzva, ujet víc než 70km! Chápu, že to většině přijde jako malá výzva, ale když jezdíte max 15km do práce a po 8h to samé zpět a nic víc, do toho ne vždy se dokopete což Vám od začátku roku do startu závodu udělá necelých 1000km tzn. Porci co většina z Vás dá za tři týdny… A za posledních cca 7 let jsem jel více jen v Doksech minulý rok…
Z respektu k této vzdálenosti jsem si jel okruh týden před startem projet abych věděl jestli to je reálné dát. Úpřimně po projetí okruhu, kdy jsem jel na pohodu, po té jsem sotva dojel domů, jsem věděl, že to prostě nemůžu dát. Ale vidět kluky bylo silné a věděl jsem, že jen z tleskání a fandění u trati by mě svrběly nohy, tak jsem navštívil Nutrend shop a nakoupil pár gelů, nastavil si jasnou taktiku a zaplatil startovné.
Taktika byla jasná, nikam se necpat, jet to na pohodu, určitě ne žádných 190 tepů a podobné srandy. Mám starťák jako před prvnímy závody, Kapra bohužel neuvidím, ale důvodu jeho neúčasti rozumím, Kolík mě ignoruje, Bobek asi vymýšlí další časovku, Iceman změnil priority, Soused má před operací atd prostě ty co mám hluboko v duši zůstaly doma. Luke i Basko přijeli dobře naladěni, pěkně vyšvihaní, byl jsem za ně rád. Tajně jsem doufal, že se svezu s Baskem, s kterým jsem málem objel minulý rok Bechyni, jak jsem byl troufalí se ukázalo hned po startu… No nic, byl jsem tady, o 9kg těžší než před lety, ale se stejnou chutí jet na kole v nějaké grupě.
Na start se řadím do zadních pozic, sám vím jaké to je když se vepředu motá někdo kdo tam nemá být. Od startovního výstřelu jedu tak abych nešel přes 170 tepů, docela mě překvapuje jak mě netrápí, že se to přeze mě všechno valí, starý, mladý, ženy být tu děti tak i ony, prostě všichni, pro jistotu se otáčím, jestli nejsem už poslední, protože abych to celé odjel musel jsem jet s někým, ještě lépe v nějaké skupince, naštěstí vzadu stále někdo byl…. Už před Choustníkem jsem z hlavního balíku venku jen ho vidím jako velký hrozen a takhle z dálky to vypadalo, že se tam moc nejede teda na možnosti těch co tam jsou…
Ve výjezdu z Choustníku trochu přišlápnu tak jdu přes 180 tepů, ale jen na chvíli prostě jsem se chtěl háknout za borce co mi připadal, že v následném sjezdu ke Hrobům se mi bude hodit 😊
A taky, že jo. Je to lokomotiva, výkon ztratí až ve brdku do Radenína, ale zastoupí ho další borec, přeskočím si teda za další kolo a jen se vezu. Ve sjezdech se objevuje první problém, když zabrzdím přední brzdou nevrací se mi brzdové čelisti zpět, ale svírají ráfek…naštěstí se tady jede tak, že i za jízdy si je pohodlně otevřu rukou, co vlastně pak dělám po každém větším sjezdu… To by mi Strejda dal, kdyby viděl jak ty čelisti a lanko nemažu…. V Hrobech se ukáže druhý problém, řetěz mi nevydrží na nejlehčím pastorku, vydrží jen když stále držím páku přehazovačky… naštěstí to je jen pár stovek metrů a dá se to akceptovat… Jede se mi skvěle, do toho dojedu borce od Kohoutů, který jede přesně moje tempo tak aby to nebolelo. Švihám si to pěkně schovaný, nabalujeme nějaké korálky, přesně dva. Najednou jsem součásti své grupy 😊, říkám si, že to by musel být pech nedojet s ni. Na vrcholu tohoto 5km kopce, věřte, že pro mě to je kopec jedeme ve čtyřech, pěknou lajnu za Kohoutem.
Do druhého okruhu vjíždíme v dobré náladě, furt něco melu a ve výjezdu z Předboře jdu do čela, vytahuju gel, který pohodlně zapíjím, šlapu si své, kontroluju jestli nejedu rychle abych nás neroztrhl, v dáli vidím rudý dres, který se stále otáčí, ale nechce se nechat lapit, překřtil jsem ho na větroně. Jak to tak na výletech bývá, stále je se o čem bavit, nejčastější téma je pan větroň, popis trati a chvála jak to krásně jedeme. V Choustníku nabíráme jednu ženu, která se ihned zařazuje do našeho vláčku, který už tahá jen Kohout a Kopic Petr. Větroně jsme dojeli až na konci druhých Hrobů a díky tomu, že naše spolubojovnice se nad ním slitovala tak Kopice povzdbudila ať ho sjedeme… No kdybych věděl co to udělá, udělal bych vše abychom jej nesjeli…
Už sparťanský dres nevěstil nic dobrého, snad jen Kajman byl rozumný sparťan, ale tento to byla síla. Hned jak jsme ho dojeli, začal pořvávat ať jedeme, že dojedeme ty před náma, tak Kopic a kolegyně ho poslechli a začali tahat s nim, toto způsobilo, že já měl zase 180 tepů, musel jsem do sebe natlačit druhý gel, ztratili jsme Kohouta a mě to přestalo bavit, ale bolet… Při pohledu na Garminy mě aspoň potěšilo, že víc než půlku máme za sebou. Na špici se střídal už jen sparťan jakýsi Klabouch a sympaťák Kopic, který na to měl nohy. Já s kolegyni se jen vezli, kolegyňka několikrát zahlásila ať jedeme, tak se na chvíli ztratila a v dalším výjezdu zase byla s námi jo byla to komička.
Při nájezdu na třetí Choustník se do mě sparťan pustil proč nestřídám, když mu odvětím, že mým cílem je dojet a ne závodit o sté místo, tak mě zprdne co tady dělám a proč nejezdím radši kolem baráku….Nemělo cenu se s ním bavit. Dojeli jsme ještě asi dva borce z nich s námi nezůstal nikdo s jedním jsem stačil prohodit pár slov což sparťan komentoval ze špice…No jo, vzadu místo aby tahali tak si klábosí u kafíčka…. No prostě byl marnej. Vůbec nechápal o co mi šlo…. Třetí okruh mě už bolel, gely došly už v brdku do Radenína jsem myslel, že se na spartana vykašlu a vystoupím si, ale vědomí, že pak jet sám mi to nedovolilo a raději jsem trpěl se zakyselenými nohami v harmonii. Byl jsem smířený s tím, že třetí Hroby budou má konečná a to už nějak dám. Naštěstí se to vždy začalo lámat až před každým horizontem a v této části balíku opravdu stačí si přišlápnout na pár sekund a jste tam. Takže prožiju tři, čtyři úseky kde vidím světlo na konci tunelu, necítím nic, sleduju jen silnici vedle předního kola a u toho rychlost 18km/h…..
Když zvednu hlavu jsme v Mlýnech a do cíle to mám 5km… Sakra to už musím ujet, záda mě bolí jako hrom, vlastně celý třetí okruh, nohy bolí, ale už jen jeden kopec a dám to, třeba i pěšky! Taky že jo. Už na začátku kopce z Předboře si nechávám celou svou grupu poodjet a jedu dokonalého dojížďáka, po zmírnění sklonu a vyhodnocení mé ztráty na grupu si ještě shodím a dojedu si je, ale v dalším zvednutí sklonu silnice zase odpadám a už na dojížďáka dojetu až do vytouženého cíle, kde mě ještě povzbudí už vydýchání a skoro vysprchování Luke s Baskem.
Závod, teda pro mě spíš boj o dojetí jsem si užil a nebýt pana Klaboucha ze Sparty nebylo by nic co bych vytknul. Pořadí jsem neřešil, nedostal jsem okruh, nespadl a dojel jsem. Po dlouhé době jsem opět jel ve skupince, měl na sobě startovní číslo, viděl oranžové dresy, ten cyklo mumraj v cili a na startu, úžasné počasí, trať. Byla to pocta s velkým P.
Už se těším do Bechyně 😊
Luke –
Belgie race edition
Tak nějak jsem předpokládal, že závody, co končí na kopci mi prostě musí jít. Proto jsem neváhal ani chvilku a přihlásil se na závod do Choustníka, který skládá poctu jednak Pacovské vrchovině, kterou jsme obdivovali na výletě s Turistou v dubnu a druhak vzpomíná na Davida Švadlenu - fotografa a pravidelného účastníka závodů JAL. 72 km a přes 1200 nastoupaných metrů slibuje pořádné kopcovité maso, a i přesuny mezi kopci obsahují hezké brdky. Prostě vše, co jsem si vysnil v dubnu, když jsme si tu hráli na závody ve Flandrech.
Na místě jsme s Baskem včas, registrujeme se a potkáváme Léňu. Trochu mě rozhodí, že se nikdo nechce jít pořádně rozjet, ale co už, sociální aspekt je také důležitý, a tak kecáme. Zkoukneme aspoň začátek a konec, já si dám ještě průzkum průjezdu Mlýnů, kde je za zatáčkou úzký mostek a na něm dvě spáry - jediná nerovnost na celé trati. Uklidňuje mě, že sem už balík dojet pohromadě nemůže. Pak už jen vyčůrat, pár rychlých nástupů a nohy vypadají, že by chtěli jet. Znovu vyčůrat a natlačit do sebe gel, protože počítám, že na to už pak čas nebude. Pak ještě pro jistotu vyčůrat... tak aspoň jsem řádně odlehčen. Nervozita teda parádní, čím to je netuším, ale už jak si stoupnu na start tepovka letí nad 120... Na startu už narváno, ani se mi nepodaří nacpat se k Léňovi do zadních pozic. V předu narváno totálně, aspoň Basko se tam vměstnal mezi Ťoupalíky a Boroše. Stoupám si trochu bokem a mám hned pěkný cíl: Nahoře musím být před Baskem, nesmí mi to ujet kvůli postavení na startu...
Startovní výstřel a hned se jede. První dvě minuty pořád takovej ten Kolodějskej šrot kolem 330W, občas se zvednout a přeskočit pár lidí, když se uvolní cesta. Docela mě to baví a nemusím tak myslet na to, jak moc přepálený tohle tempo je. Ještě nejsme ani nahoře, silnice se trochu srovná a už jsem kousek od Baska. Nicméně cesta vpřed už je mnohem složitější. Stojka v Choustníku skoro příkopem, ale když se to otevře, tak si nastoupím a rázem jsem skončil dalších 10 lidí. Pak přichází houpavá pasáž, kde se buď brzdí anebo jede 500W do krátkého brdku. A že jich je... ale tohle mi obecně asi docela sedí, takže jsem Baska nechal za sebou a blížím se k čelu, takže balík skoro celý pohromadě, no uf… Ale přichází první sjezd a pár lidí se zas dostane přede mě. Kopeček v Radeníně (800m a 4.5%) je znamení před sjezdem do Hrobů. Za mnou se to trochu trhlo, ale před sjezdem to nic neznamená. Držím pozici, ale jak se ve sjezdu začne brzdit (teda někdo), tak se propadám. Dolítl mě Basko a další spousta lidí. Mít tohle projeté (spíš tak 3x) by byla výhoda. Nájezd na hlavní a hned ostrá pravá do pekla co popisoval Léňa: 10% stěna a kdo to přežije, může se těšit na další 4 km do kopce... radši se ani nedívám dopředu, jen hledám nějaké zadní kolo, které by putovalo do kopce podobnou rychlostí, ale tady najít kamaráda není snadný. Naštěstí stojka je za námi a teď jen přemluvit nohy, že je třeba točit dál... už jen 4km... Chytám něčí zadní kolo a když se nohy roztočí, najednou mi ty 3% přijdou jako rovina, a tak přestupuju na rychlejší spoj co zrovna projíždí. Vzápětí dostáváme další lokomotivu a sbíráme taky další vagonky. Najednou se z "easy" roviny stává docela boj o přežití. Tep sice spadl pod 190, ale druhá prudká část kopce je tu nečekaně rychle. Nemám sílu se ani otočit, nočník plnej. Hlavou mi jen letí, že tohle není skupinka pro mě, ale horizont už je vidět a vidina delšího přesunu po rovině a z kopce mě drží chvostu megagrupy snad 25 lidí. Zase skoro pořád ze sedla, protože tohle prostě nohy v sedě nedávaj. Konečně se to srovná a já dosáhnu do kapsy pro kapesník. Utřít hubu a představec, kdyby někdo fotil... Dál je to po větru a převážně z kopce, takže docela peklo, rozhodně teda nemám pocit, že bych se mohl vydýchat. Plán pro budoucí chvíle: dojet pod kopec do Choustníka, dál už to nemůžu dát. Překážka je ještě kopec v Mlýnech (800m, 4%), ale i ten přežiju a jdu se s grupou rozloučit na špic, aby neřekli, že jsem se jen vezl.
Začíná druhé kolo a stoupáme do Choustníka, co normálně vypadá jako kopec (2.5km, 3%) jsou v závodě tři brdky proložené rovinou. A zaplať pán Bůh za to. Přeskočím tři brdky a rozlučka se skupinou se nekoná. Houpačka do Radenína už je víc na pohodu, když se tu nemačká celý balík. Dokonce registruju davy kolem a nějaké nápisy na silnici. Zvláště v jednom kopci se fandí o sto šest. Tahle část mi zase nedělá problém, stejně kopeček z Radenína a sjezd do Hrobů nějak na jistotu taky dávám. Horší to je s tou stěnou, přestože se mi tam povedlo najet v první polovině a hopkám si tam 350W stále vzhůru, nebezpečně se propadám. Ale když přijde ta 3% rovina zjišťuju, že už se nejede takové peklo, jako v prvním kole a mohl bych si tuhle skupinu natrvalo přivlastnit. Až pod prudkou část to je fakt pohoda, pak se trochu přitopí, zas se musím zvednout, ale už sem si nějak zvyknul. Navíc jsem se v hlavně přepnul, že tohle je prostě moje grupa, a tak jedu. Pár lidí jsme někde potratili, ale pořád je nás dost. Za zatáčkou to občas někdo zkusí, ale nic zajímavého se nestane ani v Mlýnech a následném kopci.
Nájezd do posledního kola a do Choustníka stoupáme docela spořádaně. Až ve vesnici se kluk přede mnou zvedne. Tak nějak automaticky vyrazím za ním, ale naději na úspěch to nemá. Za dalším brdkem navíc všichni začínají jíst a pít, navíc přesně v místě, kde jsem si plánoval i já do sebe nacpat obligátní želé s kofeinem. Tedy značka ideál a jako bonus sjezd na čele skupiny. Hroby třetí vydání a jeden borec letí pryč, ale zbytek tak nějak rozumně a následná "rovina" je vyloženě na vydýchání. Pak ale někdo přitopí a dojíždíme borce co odlétl pod kopcem. Prudší část zase vylámat. Ani nevím proč, ale všechny výjezdy jsem tady jel na chvostu, jedno, jestli jsem byl mrtvej, nebo se mi jelo fajn, pořád poslední. Díky tomu vidím, že tu pár lidí končí, mezi nimi i jediná holka co s námi jela. Ještě zkouším povzbudit, vždyť horizont se blíží a s ním i cíl. Bohužel marně, ale jela moc pěkně a bylo vidět, že závodit umí (v cíli jsem zjistil, že to byla Tereza Švihálková, reprezentantka U23 v cyklokrosu a mezi ženami dnes absolutně první). Za horizontem někdo zkouší ujet. No po větru by to mělo jít, ale zase nás je dost. Po jeho dojetí nikdo nejede a jelikož se mi nechce brzdit, chci si tam vlézt. Ale zrovna zkouší ujet Jirka Belfín, tak mu jen padnu do háku. Objel jsem s ním Jedomělice, tak vím, že má super tah. Ale když jsem pak na špici, zjistím, že z toho je asi 20 metrů, ale Jirku v háku nemám. Asi jsem mu přišel neperspektivní (čemuž se teda ale vůbec nedivím). Na rovince mě hned sjeli, protože jsem taky moc nejel, ale zůstávám na špici. Ono pořád točit má něco do sebe: zásadní výhodu to má v tom, že už mi pěkné cuká v nohách, když nešlapu, což nemá dobrý vliv na stabilitu. Navíc je vtipný, jak se to sešlo, vzpomínám, že tady jsem jel na špici na výletě Belgie a teď znova. A to já se na špic chodím jen podívat a ne pracovat... za mnou se ale taktizuje, takže si jedu podle sebe až do Mlýnů, do kopečka se nikam neženu a v podstatě zkouším co si můžu dovolit. Pod 230W už to neprošlo, lidi poznali, že si z nich dělám srandu a špic je mi odebrána. Nevadí, aspoň si trochu orazím. Po delší době kontroluji Garmina a 144 tepů pod cílovým kopcem je sen. Ale jen na chvíli, borci se zvedají a už je tam zas 180. To ale nesleduju, cítím se totiž překvapivě docela v pohodě, a tak hákuju co to jde. Dva borci teda odletěli kosmickou rychlostí, ale zbytek pořád nějak pohromadě. V cílovém brdku tam posílám, co zbylo a pár lidí nechávám za sebou. O dost lepší jak v Jedomělicích.
Celkově to asi bylo ještě o něco lepší než v Jedomělicích a v to už jsem skoro nedoufal. Až jsem napnutej, co bude dál. Jinak organizačně paráda. Závidím ty asfalty a malý provoz. Navíc k tomu policejní auto a dvě motorky, zabezpečený křižovatky, takže všechna auta, co jsme potkali stála v příkopě. Navíc teda překvapil Basko, který dojel jen co jsem se trochu vydýchal, odevzdal číslo a čip. Holt závoďák. Pak zas trochu pokec, vyfotit se, Basko musel najít človíčka co mu pomohl v Brdech. Což jak se ukázalo nebylo tak těžký jak jsem si myslel, protože to byl sám ředitel JAL. Dostal od Baska duši a jurtu. Prohlídli jsme si Ťoupalíky na pódiu (a já že jsem prej vychrtej) a mohlo se jet domů. A celá tahle Belgická paralela měla nečekaný závěr ve Voticích, kde nás navigace kvůli problému na hlavní silnici navedla na trasu Belgie z dubna, takže jsem si ten finish do Benešova dal ještě jednou, tentokrát autem.