Bobek –
Jak to bylo
Večer. Dávno už se setmělo a ty vzopmínáš, jak to všechno začalo.
Přišla z dálky, záblesk, brnění, burácení. První jarní, sobotní bouřka?! Dopil jsi ranní kávu o dvanácté a teprve vyrážíš na kolo. Bouřka?
Přišla jako tajemná láska. Záblesk, brnění, telefon drandí po stole. Nové číslo s definovaným popisem. Pohlédneš se zaujetím kdo a co ti to píše. Nabídka chutě, ilegálně se vším všudy...
Potvrzuješ.
Vždyť už jste si toho tolik napsali, znáte se. Každý záhyb, faldík, vlnku. Známost je tak dlouhá, nepřemýšlíš: udělám tohle, řeknu tohle, tady se naklop víc vpravo, teď se víc předkloň, ...
8 dobrý, ať chalděj Šampaňské
Doksy 2020, tak o nich dorazila první zmínka.
Ano, je čtvrtek večer, týden po a dávno už se setmělo. Na parapet dopadají poslední kapky z první bouřky a podobně tak to i vše začalo.
Něco málo víc než před týdnem, byl jsi přidán do nové Whatsappové skupiny; a přesně před týdnem, ráno, stejně jako teď, několik kapek dopadlo a jako prořídly sluneční paprsky, prořídlo i startovní pole tohoto nelegálního tajného ročníku ročníku, ke kterému se bude vázat úcta, že jsi byl jeho aktérem s chladnou hlavou při sledování mobilní radarové situace s odpoledním vývojem. Uzavřený okruh přátel (dá li se tak říci) nehraje roli. Stejně Ti není úplně zřejmé, kdo vše z neznámého okruhu Vlka dorazí. Podstatou je tradice, vztahy, ,,historie“.
Tedy tradiční Kapr pod zámkem působí dojmem tradičního Vánočního menu, s netradiční batožinovou oblohou na zádech. Je si co vyprávět a tak za nedlouho postáváme napnutí pod komínem jako pod stromečkem kde se pomalu schází většina z nás. Vývoj počasí probíhá dle radarového modelu. Tedy mezi Doksy a Mšenem se přehnal hustý deštík, zatímco pod komínem prosvěcují sluneční paprsky skrze promlouvající zbylá Lobečská oblaka asi par z myšlenkových pochodů o zamotaném Lukově řetězu, které se v pozdějším čase stanou stejně těžko mytelnými, jako šmír z rukou kdesi v útrobách pivovaru.
Nejvíce tě překvapí – 3, 2, 1, START a závoďte si až tradičně, za přejezdem u Všetat...
Tak skromný balíček již ukrajuje první metry této pověstné trati (v poklidném tempu asi 35km/h, proti větříku, po navlhlé silnici v několika skromných zbytkových kapkách) a u Mratína pojímá dorazivšího Luka s Kolíkáčem. Celek se v úhledném uskupení přesouvá za oblíbený přejezd u Všetat, slovo dá slovo-teď jako za to kilometr vezmem a je veselo. Tohle jsi tedy nečekal, držíš pozici po chvilce jdeš dopředu, sípající Kapr v tobě navozuje pocit výkonu. Otočíš se na druhý bok, spatříš Turistu na svém ,,Grejvlbajku“, nenápadně se snažíš zpomalit. Ještě je zde Luk a Kolíkáč se plácá osamocen někde vpovzdálí. Dáme mu čuchnout a zase za to jako vezmem. Nastoupíš z třetí pozice a co nemá ploutev ve jméně nebo na nohou, pod Čečelickým kopcem není. U odbočky na Řepín s pocitem viny sleduješ zřetelný odstup, který zmírňuje snad jen povšimutí si třetího, neznámého, mezi známou dvojicí KOKA. Zalehnutí do sjezdu na čele vedoucí trojice naznačuje, že extra významě čekat, se nebude. Aby tempo nepovadlo, v úvodu prvního většího stoupání stroze prohodíš: tady na Řepíně bývala prémie; tedy je jasné, že po zbytek trati se moc povídat nebude, načež Luk prohodí: na Doksech se vždycky něco semele. Vše ale probíhá v poklidu, oba pánové cítí vykonat na Romanově potřebu, čímž asi nejsou s to akceptovat tempo v tomto ,,stoupání opředeném mnoha mýty“. Povzbuzující Vlk podkresluje takřka pravou závodní atmosféru v tomto okamžiku prvního jezdce (jehož vnitřní atmosféra napovídá, na bednu by to opravdicky opět jistě nebylo).
Jenže to už jsi někde opodál u Mšena a pocity v takových situacích jsou jako snad třeba v kosmické raketě Elona Maska který letí vstříc Marsu – proletíš budoucnost, nejsi u cíle, vedeš let, avšak ten je zpovzdálí kontrolován až úspěšně přistáváš v cíli jako Crew Dragon (k ISS), z níž s odstupem pár vteřin a minut, jakoby vystupuje posádka.
Tradiční přesun k terase a překvapivé vyhlášení v duchu opravdovosti, navíc se skvělou restaurací dokresluje Vlk ten den vskutku fantasticky; o čemž svědčí jakoby lehce fotodokumentární tvorba z večera, která by potřebovala obsáhlý románový popis ať už ke skládacím brýlím zn.Lidl, kulajdě s ,,jarními“ hříbky, či zcela náhodnému zachycení el pistolera nebo domácím řízkům na zápraží.
Samostatnou část, či spíše celou knihu na pokračování by obsáhl příběh s krátkým názvem Pantáta.
Takovéto propojení ,,fototext“ ale aplikace VŠ zatím neumožňuje. Těžko říci zda je to dobře nebo ne; držme se zažitého ,,čtenářského koutku“, stačí že není zřejmé jaký kdo je na druhé straně čtenář nebo snad kritik; dost prázdných slov. Teď ať mluví dějiny.
Medaile jsou rozdány, jména zapsány, asi jako kdysi článek o Doksech v Pelotonu. Nikdo se nebude ptát - jak to bylo...
Kolíkáč –
Tradice nepřerušena!
Poslední květnový čtvrtek, ráno buší déšť do parapetu, nikam se nechce. Probouzím gorilla glass a ťukám do virtuálního prostoru: Jedeme? Kapr potvrzuje, že on určitě. Jo, tradice se mají dodržovat! S Lukem si potvrzujeme nápad, hodit si auto do Doks a na start se pořádně rozjet….
Okna, vesnička s kouzelným názvem, kousek od Doks a blízko tachovského cíle. Závodní variantu hadříků a valíme k teplárně. Navigace ukazuje kolem 50 km. Černý mrak nad námi spouští první kapky. Luke si hraje s kapesníkem a následně se svým zamotaným řetězem. Tak tohle jsem ještě neviděl, ježek v kleci hadr. V hlavě záložní plán, že z Doks zbyde asi jen terasa…
To však zachraňuje dodávka z pivovaru Lobeč. Chcete pomoci? Tak tohle se nedá naplánovat. Jak ve starých dobách při TdF, když se spravovalo u místního kováře. Luke v dodávce do kovárny, já na kole v ukrutném ledovém a mokrém protivětru. No těbůh, ta holá kolena dostanou záhul.
Deštivý mrak nás doprovází až do Byšic, i ten vítr do zad moc nepomáhá k zahřátí se. Ruce odumřely, vzpomínám na promočeného Mamuta před pár lety. Musíme zastavit, abychom si navzájem vytáhli tyčinku z kapsy a podrželi si bidon. Za Kostelcem již sucho a proti nám první jednotlivci a skupinka, co chce dnes zažít Doksy. A pak již naši na špici hlavní grupy. Vmísit se mezi ně a užívat si konečně trochu tepla z okolních těl.
Všetaty, přejezd a nástup Kapra. Koukám jak vrána, oni snad již tady chtějí závodit. Vůbec jsem vlastně nepřemýšlel o tom, že to bude nějaký závod, že možná na Romanově se trochu počechráme a pak v klidu dojedeme do cíle. Ale nadržení kluci mají jiný názor. Bobek, Kapr a Turista odskočili, zařvu na Luka, že musíme s nimi. Luke se docvakne za Všetaty, mě dají čuchnout před Čečelicemi. Mám vymleto. Tohle jsem nečekal…
Kapr zůstává solidárně se mnou, a ještě se k nám dotáhne Aleš z CKKV. Roviny jede jako ďas, ale na Řepíně ho necháváme za sebou. Jaké je však překvapení, když před sjezdem do údolí je zase u nás! A celé údolí aktivně a neúnavně tahá. Od Romanova pak již v bratrském souznění komentujeme ubíhající kilometry trati, vždyť tolik jsme toho tady prožili!
A stejně tak na terase, která je letos hodně komorní, ale o to pro Šlapky úspěšnější, vždyť tolik placek hodně dlouho nebylo
Večer se pak nese v příjemné atmosféře v nedaleké restauraci, kde si zábavu bere na sebe především náš Pantáta alias zasloužilý umělec Miroslav Donutil. Jeho hlášky se ještě dlouho nesou májovou nocí nad Doksy při lítání špuntů, cvakání zátek a olizovaní se při konzumaci Oťasových řízků. Jo Doksy jsou Dogzy!
Děkujeme CKKV za milé pozvání, tradice nepřerušena a jsme moc rádi, že můžeme být její součástí …
Luke –
Praha-Doksy underground edition
38. ročník... neuvěřitelné, o Doksech jsem snad slyšel dřív, než jsem začal vůbec řešit nějaký závody. Pro mě teprve loni premiéra, závod, na který jsem se tak těšil a za Řepínem už ho nenáviděl. V Tachově jsem se chtěl otočit domů, abych na to všechno během večera a noci na terase zase zapomněl a po pátečním návratu spící krajinou to chtěl co nejdřív zažít znovu. Rok jsem čekal, trénoval a plánoval. V březnu vytáhl Kolíkáče v mrazu až na Romanov, abych si to vše připomněl. Nebyl jsem sám, slovo Doksy se vkrádalo do všech debat, obzvlášť pak, když přišla ta nešťastná historie s tatarákem z Luskouna. Já přesto věřil, že všechno dobře dopadne a Doksy budou. Jedno omezení za druhým padá a já všude vykládám, jak to určitě vyjde. Restaurace a ubytování prý otevřou přesně poslední květnový týden, do toho akce až pro 300 lidí. Očekávám spektakulární otevření sezóny a každý den kontroluji web CKKV. Pak přichází zdrcující zpráva, že to všechno přišlo pozdě na to, aby se dal závod uspořádat. Nechci se s tím smířit, přece terasa se může otevřít, kemp může fungovat, tak třeba by nás pár jelo jen tak. Jak se ukáže, stejně přemýšlí i zakladatelé z CKKV, takže to nabírá punc originálu i když ve verzi underground.
Jinak tady menší odbočka, to že pozvánku nedostala ani Bora, ani Sky, ale Šlapky, tak to není náhoda. Velký dík patří Kolíkáčovi a Kaprovi, za všechno, co dělají pro klub, jeho dobré jméno a cyklistiku obecně. Takže díky nim jsem zase mohl přeletět přejezd ve Všetatech a vydat se vstříc terase v Doksech. Hned za přejezdem... pardon, trochu jsem přeskočil.
V týdnu jsem totiž dostal geniální plán, dovézt si do Doks auto s proviantem a rezervním oblečením pro případ mokrého závodu. Genialita plánu se potvrdila, když jsem zjistil, že nejsem jediný, takže se domlouvám s Kolíkáčem na čtvrtek dopoledne. Ve čtvrtek ráno déšt a předpověď nic moc, ale úplně zle to nevypadá. Nalosovat oblečení, trochu vyčkávání a pak si na vteřinu přesně přes whatsapp vyměnit zprávu "Jedem?". No jasně že jedem!!! Nabereme věci ještě od Míry už brousíme D10 na Boleslav. Krajina zalitá sluncem a nálada jen kvete. Auto necháme v Oknech a trochu nabíráme zásek před výjezdem. Shodneme se na krátkým dole a rukavice frajersky necháváme v autě se slovy, jakej to je humus, když jsou mokrý. Pak se do nás ale opře vítr a Bory šumí vstříc elektrárně v Třeboradicích. Slunce už zas nesvítí, ale nám to pranic nevadí. Zapomněl jsem na úterní maso do Šterberka, ošizenou regeneraci a opíjel se tím pocitem, kdy to prostě jede, dle poučky "nikdy ti nefouká do zad, jen máš občas prostě dobrej den". Nic ale netrvá věčně, a tak kromě ztráty kapesníku, přichází i ztráta nervů, když se mi podaří řetěz zamotat mezi rám a převodník tak, že jen vrátit řetězu původní směr a oddělat všechny smyčky trvá snad deset minut. I tak ale pořád zbývá vyprostit řetěz uvězněný mezi rámem a převodníkem. Pod tlakem okolností a rukou pokrytých směsí šmíru a karbonových šupin z rámu sděluji Kolíkáčovi poupravený názor na svůj superhustoaero rám. Proč se v téhle těžké chvíli tak směje ovšem netuším. Do toho staví dodávka z pivovaru v Lobči. Já, neschopen rozhodnutí, jsem Kolíkáčem odeslán s hodným pánem do pivovaru, kde snad bude lepší nářadí. To nakonec není třeba a řetěz se daří osvobodit. Velkou pomocí je pro mě ovšem možnost se umýt. Na Doksech se prostě vždycky něco semele, říkáme si a pokračujeme dál.
Dobrodružství ovšem nekončí. Nabraná ztráta nás uvrhla do stínu mraku, který začíná nepěkně zalévat. Teplota klesá na 8 stupňů a nálada k bodu mrazu. Ještě že nemáme ty rukavice, to by byl pěknej hnus. Takhle se jen nemůžeme napít, ani najíst. Držet bidon jde ztěžka, chvílema se klepu jak osika. Rozbalit něco k jídlu nejde vůbec. Chválíme si aspoň elektriku, jinak bychom ani nezařadili. Za Všetaty konečně přestává pršet a za Kostelcem se i znatelně otepluje. Mratín a konečně balík proti, otáčíme se a zbytek balíku nám uvolňuje místo na konci týmového vláčku. Neuvěřitelné je, že jedeme po suchém asfaltu, když tu ještě před chvílí pršelo a s Kolíkáčem jsme totálně durch. Čekám, kdy zas začne pršet, ale vůbec to nevypadá.
Přejezd před Všetaty a ostrý start. Konečně se můžeme vydat vstříc terase v Doksech. Hned za přejezdem za to ostře bere Kapr, který si veze Bobka v háku. Beru to jako dobrý vtip a poškádlení, ale z balíku se nikdo do sjíždění nehrne, jen Míra taky odjíždí. Na to reaguje Kolíkáč, že musíme jet, nebo už je neuvidíme. Myslel jsem, že přece musí počkat, ale jistota je jistota, tak se radši taky zvedám, za mnou Kolíkáč, ale má ztrátu. Chvíli se větrám mezi čelem a balíkem a čekám, až mě dojede Kolíkáč, abychom se dotáhli spolu. Bohužel díra na čelo pořád stejná, stejně tak Kolikáč mě nesjíždí. Když už cítím, že tempo dlouho neudržím, rozhoduji se sobecky dojet na čelo sám. Co jsem si loni dával do Čečelic, tak si dávám už teď. Proti větru to na víc než 45 km/h rozjet nejde, ale ve vesnici dojíždím Kapra, Turistu a Bobka. Navrhuji počkat na Kolíkáče, ale prý je třeba ho pořádně vyvětrat. Před Čečelicema se pro něj vrací Kapr a já doufám, že si budu moc na chvíli odfrknout. Kopec se jede docela v pohodě, max 400W, ale průměr nižší a stejně tak v Byšicích. Na hlavní ale i tak máme docela náskok, Bobek a Turista rozhodně nebrzdí. No aspoň mám výmluvu neotáčet se na špici. Odbočka doleva na Řepín a můžeme si prohlídnout situaci za námi. Bobek hlásí, že náskok není malý. Nejsem úplně na hraně, ale z projevu Bobka, jeho chuti závodit a znalosti Turisty mi je jasný, jaká je moje role v téhle grupě. Řepín na 311W průměr a jen se modlím, aby se nikdo nezvedl. Ze strachu si před horizontem radši vlezu na čelo a rozjedu to na rovince podle sebe. Za námi nikde nikdo a mě začíná být jasný, že jediná rozumná cesta do cíle vede s někým z téhle grupy. Nechci se patlat sám někde za Romanovem. Párkrát se tak ukážu na špici, ale zase ne moc dlouho, abych skupinu spíš nebrzdil. Údolím letíme za Bobkem, Míra jede taky pěkně, já se z 13 km v údolí otočím na špici 2 km. Dole oranžový Ráj, ale co nahoře? Ještě zkouším domluvit chcací pauzu na kopci, ale kluci to berou jako vtip, a tak nezbývá než chytit Mírovo zadní kolo a držet. Viděl jsem, jak jel nedávno Kamenný vrata, takže s velkým respektem, ale jeho dvojplošník dnes naštěstí 400W na velkou neplánuje a tak úspěšně visím (300W průměr). Jen Bobek nám metr po metru odjíždí, ale radši šetřím na zbytek cesty těch pár procent co možná zbývá. Ostrá levá a teď už to nepustím, zabzučet si na velkou a zažít ten opojnej pocit, přesně tak, jak jsem to v březnu slíbil Kolíkáčovi. Najet si na čelo a pozdravit Vlka, který na vrcholu fotí.
Co jsem možná ušetřil na Romanově ztrácím hned vzápětí. Legendární kostky z Mšena, přes minutu trvající brdek, kde vytočím 350W průměr a podle mě ještě stovku jsem musel někde vyklepat. V sedě se to jet nedá a ve stoje to se mnou hází ze strany na stranu. Bojuju o přežití za Turistovým zadním kolem a daří se. Jsem úplně hotovej a času na oddech není moc, pořád je naděje sjet Bobka, takže se snažím v rámci možností točit. Navíc Turistu trochu podezřívám, že ke konci kostek zpomalil, aby mě neztratil, takže mu to tak trochu dlužím. Držet nastolené tempo ale stojí čím dál tím víc úsilí a Bobek se neblíží, i když ho pořád vidíme. Loučíme se s čísly, co začínají trojkou a stejně tak se loučíme s možností dojet Bobka. Posledních pár km už není z čeho brát, tak aspoň je čas prohlédnout si trochu krajinku, hlavně lom v Tachově. Poslední sjezd a pak odbočka do křoví před Tachovem. Najíždět sem za Mírou je v podstatě splněný sen, Míra ještě ukazuje, ať si jedu do cíle, ale já mám dávno v hlavě, jak to má být správně. Takže bok po boku přes cílovou čáru, ale o pár cm se držím vzadu. Nejlepší byl Bobek a zaslouženě vyhrál, navíc na samotku z Romanova. Krása! Druhý Míra na dvojplošníku s blatníkem, respekt. A díky oboum, že mě doručili do cíle raketovou rychlostí. Zahřál jsem se, usušil a rozmrzl. Naštěstí znovu už nepršelo.
No a pak už to bylo vlastně jako loni, do kempu, osprchovat (pro budoucí generace: pravá sprcha má naopak teplou a studenou, takže ideál na kryoterapii s následným spařením), na vyhlášení na terase, posezení v Bistru u Strnada do zavíračky, šampíčko, druhý, třetí... i čtvrtý za vyznání lásky... A spousta historek, neuvěřitelných i těch tak divných, že se určitě staly. No a pak ještě pokec před chatkami, řízky od Oťase, plzeň tekla proudem... No, kdo nebyl, neuvěří a kdo byl, ať zahvízdá.
Velký díky všem za společnost, CKKV za pozvání a organizátorům Vlkovi a Mišákovi za neskutečný zážitek. Že to nebyl "velký závod" jsem si všiml jen na startu a v cíli, kde se moje jméno objevilo nezvykle vysoko ve výsledcích. Jinak jsem si to užil možná ještě víc než v obřím balíku! Těším se zas za rok!