Akce Monte Zoncolan 2020

Akce Monte Zoncolan patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2020-07-08.

Strava :: Foto

• Kolíkáč – Císař
  
  Trochu si tady budu honit vlastní ego, ale návštěva velehor si pár řádek zaslouží. Plánovaná rodinná dovolená na jihu Rakouska v lyžařském středisku Nassfeld neslibovala moc cyklistiky, ale nakonec jsem si kolo vzal, co kdyby …
  Hned příjezd na ubytování mě ale utvrdil v tom, že jsem udělal dobře. Nekonečné alpské serpentiny, kde se v autě šineš na dvojku, jsem dostal chuť pořádně ztrestat v sedle kola. A tak hned druhý den ráno si přivstanu. Ani mi to nedělá problém, jak jsem natěšen. Slunce svítí, teplota kolem 14 stupňů, hold spíme ve 1400 metrech nad mořem. Ale jedu krátký-krátký a odpaňuji první asfalty kolem ubytování. Ty panaromata jsou neskutečný. Čas ještě zbývá, tak spadnu dlouhým, klikatým a promrzlým sjezdem na italskou stranu do vesničky Pontebba. Zvláštní pocit, řítit se dolů a přemýšlet, jak to za chvíli tady budu šněrovat zase nahoru. Nikde nikdo takhle brzy po ránu, je to až děsivé. Ale kopec Pontebba-Passo Pramollo zahřeje, pocity nahoře po hodinovém výjezdu jsou parádní. Hold jsem si jel svoje tempo, tak aby to nebolelo, a tak na nejlepší KOMsy ztrácím 20 minut . Ale o to dnes nešlo. Na Stravě mně přibude jeden comment od Mišutky: „Kousek od Císaře Monte Zoncolan. Dáš ho?“ Co? Monte Zoncolan? Zuřivě koukám do mapy a od té chvíle nemám v hlavě nic jiného. Zoncolan, toho musím dát! A tak ostatní ranní švihy dávám jako trénink na Císaře. Ani mi nevadí málem stejná trasa, ono tady není na ty 2 hodinky více co vymyslet: Tröpolach-Passo Pramollo poprvé :: Tröpolach-Passo Pramollo podruhé.
  A pak to přišlo, chvilka v rodinném programu, a frčíme si to s manželkou za Císařem. Cesta, která na mapě vypadá jak švih do Poděbrad, ale je značně náročná i v autě. Překonat Plöcken Pass a spadnout do Itálie. Jaká to změna oproti vyšperkovanému Rakousku, kde se snad ani do škarpy nesmí čůrat. Sutrio, vesnička odkud se již škrábeme na Zoncolan. V jedné ze stojek, s výčitkami svědomí předjíždíme silničáře na jedničku, motor burácí, jo to bude z druhé strany peklo. Čekal jsem stánky s občerstvením, ale jen liduprázdné parkoviště a cinkání stáda krav. A ikonická tabule, u které se chci vyfotit, ale až po snad úspěšném výjezdu
  Zatím se balím do dlouhého dresu, loučím se s manželkou a spouštím se do pekla. Sjíždět Zoncolan je tedy taky zážitek! Ani se nechci dole dívat na špalky, kolik matroše to sežralo. S hrůzou se někdy v točce otočím na tu rampu, co za chvíli chci vyjet. Čekal jsem davy cyklistů, motorek a aut, ale nikde nikdo. Je to mrazivé, má to náboj! Ovaro! Načtené materiály v hlavě, a tak hledám transparenty, které sdělují, jak bolavé to brzy bude, citující Dantovu Božskou komedii: „Lasciate ogni speranza voi ch’entrate.“ - Zanechejte za sebou veškeré naděje vy, kteří vstupujete.
  Značně se oteplilo, a tak si chci dlouhý dres schovat někam do trávy a vyzvednout, až se tady budeme vracet autem. Projedu tedy až na konec Ovara a tam konečně nalézám příhodné místo. Napít se a jde se na to. Vstoupilo to do mě, ta atmosféra velkých bojů, jak kdyby nade mnou letěl vrtulník a okolo mě ty slavná jména Italští dědci na zahrádkách popíjejí podvečerní kávu a já si začínám užívat již značně vybledlé nápisy na silnici. Po mírnějším začátku ve vesnici je tu šipka Zoncolan přímo do úzké uličky mezi domy. A po projetí?
  První rampa! Najíždím tam jakoby nic, virtuální diváci kolem mě bouří. Cedule 1,2 kilometru mě ale uzemňuje! Teprve 1,2 kilometru? To nemůžu dát, ještě dalších 8,8 kilometru! Chytám to dole za oblouky a ze sedla se komíhám ze strany na stranu. Na Garminu přes 15 %, je to brutal, raději se nedívat dopředu. Konečně točka, ve které to trochu povolí a já mohu přehmátnout na horní úchop za brzdy. A zase davaj! Polykám ty procenta, nedá se nic jiného dělat, jen čumět na přední kolo. Až přijde točka, zkusit se napít a zase rampa po bezchybném asfaltu. Vše je ukryto v lese, už jsem si rozepnul dres a řine se mi pot do očí. Matně si vybavuji ze sjezdu, že by mělo přijít zúžení a oprava silnice. Ale je to nekonečné. Naštěstí jsou tu tabule s legendami Gira, na kterých jsou ujeté kilometry. A je to jako vždy, do půlky se to vleče a od půlky to najednou začíná odsýpat. Taky jsem si již nějak zvykl na ty dvouciferná procenta sklonu, a tak když to náhodou spadne pod 10%, je to jako rovina. Konečně zúžení a po chvíli i výjezd z lesa. Tunely se blíží a za nimi se otevře ten nejkrásnější sportovní amfiteátr na světě. Pantani mě zdraví z cedule, srdce v krku, když to hučím chladným a úzkým tunelem. A jsem tam! Cyklistické Maracaná! Jen kravské zvonce a na vrcholku kopce malinkatá postavička – milovaná manželka, jak dojemné. Zvedám zadek, abych zrychlil a na tom videu nevypadal tak blbě. Jen chvilku. Pak mě to znovu přiková do sedla a ztěžka točím. Na břiše rybník, tohle ani finská sauna neumí. Užívám si poslední vlásenky před vrcholem a je to tam! Po 59 minutách dřiny jsem se sem vyškrábal, jo stálo to za to! Monte Zoncolan! Ještě Tě jednou chci, i s oranžovými kamarády a sdílet tu pekelnou krásu!