Akce Hurá v říjnu na Ještěd 2020

Akce Hurá v říjnu na Ještěd patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2020-10-17.

:: Mapa a profil :: Diskuze :: Foto :: Strava Flyby

Sraz v plné cyklistické zbroji v sobotu 17.10.2020 v 8:25h. - Sojovice
Kdo se přiblíží autem, je možnost zaparkovat v Sojovicích u Kapra od 8:00h. Odjezd na kole od Kapra v 8:30h. směr Lysá nad Labem.
"Hurá v říjnu na Ještěd" je posezónní výlet, žádný závod, minulý rok byl průměr 27km/h. Kdo si netroufá na celých 180km je možnost trasu zkrátit a vynechat stoupání na Ještěd. Přijeďte si to užít všichni bez rozdílu výkonnosti!

Historie: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2017 :: 2019

• Čespa – Říjen - Ještěd - Jedu
  
  
  
  V té naší e-době je dobré očistit e-vzpomínky a přepnout se do realu s pocitem unavy,smradu i vůně linoucího se pachu smažené cibulky, či sladkého guláše přez horní náves spodní středočeské vesničky.
  V tom píííp,pííííp a ještě jednou pííííp, cítíte to, já jo...je tu říjen a sním tradice wobjížděčů sólistů, ale i těch přítulnějších grupařů, ano jsem grupař a to píííp byla poznámka v kalendáři s odkazem na legendární Ještěd.
  Prohodit pár e-chatů a zajistit si tak místenku v Prymulově omezeném kupé, kupuji tedy poslední flek, uff vešel jsem se a ted už jen poladit, co na sebe a co do sebe. Noty se prý dozvím ráno, tak neváhám a snažím se nabastlit blatníky na to wobjížděcí kolo, totalně se mi nedaří a vzdávám to s pocitem prohry smířený s exodusem na konci grupy.
  Ráno budík na 6:30AM, ještě tradiční kolečko s kaKájou a přečíst si tu slavnostní zprávu "berem jednice", neváhám ani vteřinu a už se zahaluji do BMC od hlavy až po ponožky, ještě v rychlosti prohledat skříň a vyštrachat ty krásné oranžové návleky, neb tak krev tam je a jen si odskočila do světa na vyučenou.
  Slyšíšto.... Cvak a ještě jednou Cvak a první otočka pedálů je zdárně za námi, budík se roztočil, nohy neodmlouvaj, zadek sedí, jen jsem v drobném desetiminutovém záseku, no nic, opouštím komfortní srdeční tlukot a nahrazuji jej burácením vysokoobrácejícího CNC stroje se Švajcarskou přesností. A je to tu, 8:27AM, otevřené vrata v Sojovicích značí ten správný den a Kapr s úsměvem už naznačuje dnešní náladu.
  Za chvilku po panelech doráčí zbytek grupy, slavnostně ukazuji Kaprovi místenku do kupé a velí se nasedat, jen Ryba naskakuje už do rozjetého vlaku někde z rybníku..., sestavíme dvojičky a já s pocitem tepla s Rybou lezu na špic, skláním hlavu k digitálnímu světu a čtu 5st, stáčím hlavu na Rybu a ptám se, zda-li nezapomněl rukavice, od té doby mi začala být zima....
  V jednu dobu se dostanu vedle Míry a ten mi zděluje,..."mám radost, když to bolí, ale ještě větší radost mám, když to bolí ty za ním" Míro, slíbil jsem ti, že to nezapomenu a taky, že to dám do hlášení.....kolem nás propluje pár vesniček, městeček,městysů či měst a už se zvěčnují selfíčka na vrcholku pod anténí střechou.
  
  Sem to byl ten krásnej výlet s průměrkou 27,5 a ikonickým názvem "v říjnu na Ještěd"
  
  Od tohoto bodu začal tempo navyšovat Míra a z cesty od antény se stal regulérní závod za který by měli členové šlapek obdržet pořádnou porci bodů, o tom žádná.....Gastrozářitek od Kaprovic zachranuje náš rod před záhubou po meči.....slyšíte to....Cvak,Cvak,,,tak to jsem přistál před domem, vypínám digitální svět i sebe....a co bude dál.......
  
  
• Kolíkáč – Správný náboj!
  
  Ještěd. V říjnu. Chci ho z Jižňáku. Zahnat aspoň na chvíli ten životní marast okolo mě. Ucítit bolest celého těla a hnát se za pocitem, který snad zase přijde v ikonické vaně. Počasí se předpovídá nic moc, ale v hlavě to s Kaprem máme, a pojedeme i na zimáku. V pátek se to však vylepšuje, jak počasí, tak i účast. Na oranžovém prášku v mém okolí jede více lidí. Kapr velí bez blatníků. S Lukem a Turistou z Jíža to je jak švihnutím proutkem a jsme v Sojo. Čespa v BMC ohozu, jen nohy má furt ve Šlapkách. Ještě avizovaný Ryba by se nám hodil na špice. Ale sraz nestihl, ani telefon nebere. Zkusíme místo jarního srazu – Podbrahy, ale stále nejede. Startujeme s 20-minutovou sekerou, znovu Sojovice a směr Lysá. V tu chvíli si nás Ryba docvakává. Ten Trenér Staříků to znovu skvěle zařídil.
  Šněrujeme to proti větru na sever. Jo severní vítr je krutý. Pár mých špic a raději šetřit v závětří. Ryba, Turista a Čespa jsou k neutahání. A mě to tedy vůbec nechutná. Loučeň, Jabkenice, vůbec to neutíká, hrozím se té cesty k vysílači. Stehna ještě cítím ze středečního běhu, bolí mě za krkem a kolem ramen. Před Mnichovým Hradištěm se zvedám ze sedla na protažení a úplně plavu ve vzduchu, jak hadrový panáček. To jsou stavy, ani ruce mě snad neudrží. Stav se zhoršuje, zkouším zadní kolo, je v pořádku, ale předek jde k zemi. Defekt. Nadávám, tohle nemám rád, zdržovat skupinu. Ale je tu Čespa a Turista, kteří přidají svoje šikovné ruce k dílu a můžeme po chvíli pokračovat. Děkuji kamarádi!
  Vjeli jsme do údolí před Českým Dubem a únava kulminuje. A teď nás čeká možná 20 kilometrů furt do kopce. Kapr hlásí, že si vzal dozadu 25 zubů, ať na něj nečekáme. Ryba odplouvá k vrcholu, ostatní drží basu s Kaprem a jedeme konstantní tempo. Tady ty serpentiny přes Světlou pod Ještědem to je krása, jak někde v Alpách. Silnice pokropená, tak akorát na hranici, aby nenahazovala. Vrchol Ještědu schovaný v mracích, jo dneska to zase bude nezapomenutelné. Jsme u parkoviště, Čespa mizí za Rybou. Turista s Lukem kousek přede mnou, chci to s nimi vyjet v družné zábavě. Míra je až překvapen, co je okolo silnice za skalní útvary, hold takhle pomalu tady nikdy nejel A u mě se to nějak překvapivě překlopuje do pozitivního stavu. Je tu tunýlek pod vrcholem, Ryba to dokumentuje, Kapr je tu za chvilku. Společné vrcholové foto nesmí chybět a teď se jen schoulit a rychle do Osečné na kafe. Je to balada, z těch 2 stupňů od vysílače se prohánět dole v 8 stupních. Ale ouha potraviny v Osečné zklamaly, jsou zavřené. Vojenským prostorem to tedy mydlíme k nejbližší pumpě. Silnice se změnila v tankodrom, Turista s Rybou si to užívají, na rozdíl od zbytku skupiny. Vítr do zad, pocit, že Ještěd jsme zdolali, to vše ale po chvíli navozuje parádní stav. Jen Luke brblá, že netušil, že po týdnu rekreace se mu pojede takhle blbě. Pumpa nikde, Kapr hlásí, že už je to jen 50 km do Sojo a že tam nás čeká vývar. Tak vysát poslední zbytky z bidonů a termosek a postřídat se na špici, kde povětšinou vládne kralevic Mirek. Potkat vítěze UAC Míru Horvátha, který se s námi taky chvíli sveze. Odpočítávám poslední kilometry do zahradní slavnosti, ještě že tu udělali všude ten parádní asfalt, nějak to po něm lépe jede. Kapr přiznává hlaďák, myslím, že většina byla tak akorát na hraně a ten vývar chutnal jako nikdy! A nejenom vývar, je tu i chmelový mok, kafe a zákusek! Sedělo by se, sedělo, ale tma nepočká. Loučíme se a děkujeme moc sojovické osvěžovně a vydáváme se přes lávku do Mstětic a 1000x obehranou cestou do vany. A tam? Vždyť to znáte, pára stoupá k bodovkám ... jóo zase to nemělo chybu, i po těch letech má Ještěd stále ten správný náboj!
  
  
• Luke – Říjnová bláznivina
  
  Když oddech, tak oddech, hlavně žádný kolo. Dovolená bez kola, letos už druhá, žena mě miluje Předpověď počasí ale vyzívá k návratu už v pátek, tak co dál... hlavně ten oddech, bez kola, že jo... ale na Ještěď bych si zajel, pěkně do Sojovic autem, v klídku, to přece bude sotva 180 km... počítám se zimákem, ale jednice prý vládnou, v euforii zapomínám na Sojovice a hlásím se do bitvy z Jíža. Kontrolní vážení ukazuje 4 kila zásob navíc oproti minulému týdnu, tak to bude ideál...
  Ráno vyjíždím ještě za tmy, docela nabalen, ale nechci riskovat umrznutí někde pod vysílačem. Navíc ráno se to docela hodí, teplo není, mrholí. Na T Turista, za chvíli doráží Kolíkáč. V klidu a převážně z kopce mi to docela jede. V Sojovicích oproti plánu trochu sekera, ale ještě hledáme Rybu. Ani v Podbrahách není, telefon nebere, a tak už vyrážíme, ale na poslední chvíli nás dožene a zabírá tak poslední místo v povoleném počtu šesti lidí.
  Postupně se otepluje a na východě vykukuje sluníčko mezi mraky. Ve skupině dobrá nálada, navíc jsem si nevylosoval do dvojičky Turistu, a tak jsem víc než spokojen. Teda ty nohy jsou pořád zatuhlý, no vlastně mě docela bolí, což nechápu a vzhledem k ujetým 65 km mě to docela znepokojuje. Kdybych věděl, že mi ještě 200 zbývá, tak bych to snad i otočil, ale nějak jsem věřil, že se rozjedu. Převalit se přes Holé vrchy a napojit se na starou silnici na Turnov. V obci Veselá pak neveselá zastávka s Kolíkáčovým defektem. Teda ne, že by byla nějak pochmurná nálada, to spíš já se nezapojuji a přemýšlím kam dojedu a co budu dělat, až fakt dojedu...
  Údolím do Českého Dubu bez radosti, navíc pak na špici s Rybou, který to nefláká, ale moje nohy se asi už dnes neroztočí. V Dubu na kostkách se propadám/odstupuji ze špice a přemýšlím, že bych počkal na pumpě. Ale prý se pojede hodně pomalu. Věřím tomu a překvapivě se pomalu suneme vzhůru. Ještěd je v mraku, silnice mokrá, ale ještě to jde. V sedě nemám žádnou sílu v nohách, a tak nezbývá než to od parkoviště vylámat až nahoru, tempo zoufalé, ale vrchol pokořen. Ryba tu už deset minut mrzne, a tak aspoň pobíhá kolem a fotí. Čespa ještě udělá pár uměleckých snímků a můžeme vyrazit dolů.
  Průlet ledničkou moc příjemný není, člověk neví, jestli radši víc brzdit a tlumit trochu ten vichr, nebo přidat a mít to co nejdřív za sebou. V Osečné pak slibovaná sámoška, ke který to už mám tak tak, hlásí zavřeno. A jé. No na pumpu do Dubu by to byl asi kousek, ale Kapr představuje plán průjezdu přes VP Ralsko směr Mnichovo Hradiště – jo, tam taky něco bude. I když průjezd přes VP je vždy loterie s kvalitou asfaltu, sám tam jezdím jen na biku, takže úplně si netroufnu říct, kde je jaký asfalt, ale šance zažít tam spíš to horší je docela veliká. Nemám ale sílu protestovat a nechávám se vést. Asfaltu tedy vyzkoušíme všechny druhy od hodně hrubého, přes děravý až po žádný. Člověk by si snad ani nevšiml, kdyby se snažil držet Turistou stanovenou rychlost kolem 40 km/h, ale bohužel to zvládá jen Ryba. Zbytek musí pomalu a bolestivě. S postupujícím hladem to je čím dál těžší.
  Konečně civilizace a cedule Mnichovo Hradiště do leva. Kapr velí pravá, ale moje tělo odmítá zahnout, ještě jednou do mě musí Kapr šťouchnout, aby k tělu došel signál pravá, a to se jen neochotně stáčí doprava. Tady mi došlo, že už sem asi hodně v háji. Dopíjím bidon s medem, ale rezervní tyčku si chci ještě nechat, tohle může být na dýl. Dál jedeme mimo civilizaci, nohy bolí čím dál víc, hlava hledá jen železniční stanice v okolí a kde asi budu muset přestoupit, abych se dostal do Prahy. Na špici ale pořád 250W možných, tak že bych přece jen dojel? Podél Jizery projíždíme Mladou Boleslav, dál už asi nic nebude, tak je čas na rezervní tyčku. Napojíme se na 610 směr Praha a skupinou se nese, žedto Sojovic to doklepem. Nesouhlasím, ani neprotestuji, jen se nechám vláčet osudem a v těchto chvílích nejčastěji Čespou a Rybou na špici...
  Kapr hlásí 20 km do Sojovic, Kolíkáč namítá, že to říkal už před 10 minutama. Jinak je ale ve skupině překvapivě ticho. Visím a jsem rád, vlastně už mě ani nevadí, že mě tak divně bolí nohy, jak kdybych jel na kole poprvé po roce, ne po týdnu. Hlavně, že visím. Cílem se stávají Sojovice a dál mě to nezajímá, nějak bude. Poslední dva brdky, Skorkov a konečně...
  Není moc co k pohoštění u Kapra napsat, kdo někdy byl, ví. Kdo nebyl, nevěřil byl. Napadá to do nás rychle, super to bylo a moc děkujem! Probrat zážitky z dneška a zase se zvedat. Popravdě jsem doufal, že k tomu nedojde, vždyť 220 km by stačilo, ale domov je ještě dál. Zpět do sedla! S nacpaným břichem se jede ještě hůř, ale aspoň nemám pocit, že z toho spadnu. Před lávkou ještě Ryba rychle dofukuje zadní kolo a zdá se, že tmel funguje. Pak už se začíná stoupat. Všichni nějak v letargii, tak si dělám srandu, že jsem v pohodě, a klidně budu do kopce Rybu hákovat. Kolíkáč odmítá přijmout upadající tempo a dere se na špic, ze které sleze až v Klánovicích. Nejdřív ho za to nemám moc rád, ale postupně se mi začíná jet docela dobře. Konečně, teda nohy pořád bolí, ale pořád to je asi nejsvětlejší chvilka z celého výletu. Asi vůně domova, a tak nemám problém dojet do Uhříněvsi a sám domů, kde se Garmin zastaví na 265km, v říjnu naprosto zbytečný, ale stejně jsem si to užil... svým způsobem Umejt a spát, vzácný to den, kdy se člověk vrátí z kola najedenej... Ještě jednou díky! A snad zas na jaře.