K: Postel nebo Kruhak?
L: Já se na nic nedíval a vstávám :) Je to moc špatný?
K: Venku jsem nebyl... :P
L: Tak jedem
K: Zkusime to jasan
L: Otočit to můžem dycky
Ale nikdy to neotočíme, protože přesně tímhle se ze špatnejch nápadů stávají osobní výzvy... Vlastně jestli se mi minulej týden nechtělo, tak teď škoda mluvit. Do mrazu jsem se netěšil. Přitom stačilo tak málo, napsat "postel" nebo taky mohlo přijít rovnou, že se nejede. Místo toho konverzace jak z absurdního dramatu. Tradiční snídaně, ale kdybych věděl, co je za oknem, tak bych si vločky nedával. Moc dobře jsem se nevys...pal a vůbec jsem se nevys... no prostě ne úplně ideální start wobjížděcího dne.
No a dál to bylo asi jak se dalo čekat, teda kdybych se byl podíval z okna. Takhle stojím před domem v několika centimetrech čerstvého sněhu. Ulice protažená pluhem, po něm zbyl udusanej sníh. Takže jedu ještě pomaleji než před týdnem. Silnice z Pruho do Prahy je na tom stejně, ani kousek asfaltu není vidět. Zima na ruce je mi v podstatě hned a na nohy o chvíli pozdějc. Tohle nevypadá dobře. Navíc zahřát se rychlou jízdou nepřipadá do úvahy, protože v celém království Středočeského kraje asi došla sůl. Ani Praha situaci nezlepší, až Hornoměcholupská svítí tou krásnou černou barvou mokrého asfaltu. Z pod kol stříkají proudy vody, to je najednou paráda. Na Téčku jsem samozřejmě pozdě, Kolíkáč už čeká. Vyrážíme dál, po hlavních to snad půjde. Neprotestuji, ono před týdnem to pak v Polabí šlo. V Dubči nabíráme Rybu a ten se hned dere na špic. Když vidím, že má na sobě bundu a rukavice, co já bych si vzal tak do plus 7, ani se mu nedivím. Naštěstí je soucitný a tak ví, že i v háku se potřebujeme zahřát a tak to vůbec nešetří. Mě to vyhovuje, jen Kolíkáčovi občas musím zahlásit, že má díru. No díry se musí hlásit...
Za Jenštejnem dokonce začíná vykukovat sluníčko a mě přijde, že by to snad mohlo jít dnes přežít. Radost ale trochu kazí nafoukaný sníh na silnici, s tím si zatím ani sůl neporadila. I tak ale do Brandýsa dorážíme vcelku v pohodě a k mému překvapení i na čas. V Brandýse nikdo, ne překvapivě. Vyrážíme směr Třeboradice, lezu si na špic s cílem se zahřát. To teplo, který generuje jízda proti větru, ale mrazivý vítr hned odvane, takže to je bez efektu. Zkouším co mě napadne, ale ruce a nohy prostě mrznou. Chjo. Přibíráme Ivču a Martina a pokračujeme v arbajtu dál. Přemýšlím co s tou bolestí mrznoucích rukou a nohou... A nenapadá mě ale vůbec nic, leda přežít na pumpu a pak si zavolat odvoz. Pumpa je ale ještě daleko, tak se upínám k mostu v Kralupech. Nejhorší ale je to ticho. Zamlžený brýle umatlaný čímsi, co na nás stříkaj projíždějící auta už jsem zažil. Zmrzlý nohy a ruce, jo to se mi holt stává. Mlžno, hnusně a občas voda nebo vločka padnoucí do oka, jo to už tu taky bylo. Ale všechno naráz... a do toho Kolíkáč mlčí, hrozný chvilky. Konečně Kralupy, Otvovice - tak blbý jméno vesnice jsem dlouho neviděl a najednou se line kolem divnej song o plynu z trouby syčícím. Vůbec nechápu o co jde, ale jsem rád, že už není ticho. Ještě že píšeme ty reporty, člověk pak zpětně pochopí, co mu uniklo
Navíc Kolíkáč hlásí, jak ho to baví (aspoň někdo) a začíná povídat (no konečně). Taky pomalu ale jistě stoupáme, takže jedeme pomaleji a víc makáme. Normálně to není dobrá zpráva, ale teď si toho cením. Začínám věřit aspoň v tu pumpu a z ní už to nebude tak daleko, tak že by přece jen? Ještě víc zpomalujeme, když se opět projeví nedostatek soli v království a asfalt se ztrácí. Nicméně situace je daleko veselejší, protože to co mohlo být hrozným zaprasením kola, které z pod blatníků chrlí směs nechemického posypu a sněhu. To přijde Ivče jak když se vyrábějí těstoviny. Nevím, nikdy sem to nedělal, ale představa, že každým šlápnutím vyrábím cca metr lasagní... A to jste věděli, že v Itálii znají 16 různých druhů těstovin? Spaghetti, spaghettini, macaroni, cannelloni, rigatoni, tortellini, fettuccini, manicotti, gnocchi, linguini, ravioli... Jo, to je bájo, nemyslet na to, že člověk mrzne.
Na pumpě hned paní kouká, že si pokládám rukavice na stoleček a já tuším trable. Prý tam nemůžem sedět. To jsem ani nechtěl a koupil dvě palačinky, což navodilo vpravdě Krušnotonskou náladu a rozhodl se, že už to bude domů paráda. Sníst jsem je sice nemohl ve uvnitř ani na stojáka, ale co... Bohužel se situace poněkud vyhrotila, takže jsem si už netroufl jít si dovnitř aspoň dát do treter nové hřejivé pytlíčky a musel jsem tuhle operaci provést venku, což situaci nohou nepomohlo, ale paní prodavačce to snad zlepšilo už tak dost chmurný den. Nicméně palačinky odvedli svoji práci líp a docela mě zahřáli.
Vyrážíme dál mnohem veseleji. Kolíkáč švitoří, ruce se pomalu zahřáli a nohy definitivně umrzly, takže už mě nic nebolí. Cesta domů je tedy víc než pohodová. Ono je to taky najedou hroznej kousek a ještě občas foukne do zad. Za chvíli už klesáme k Berounce. Martin si sice ještě hraje na
Schachmanna při letošní Lombardii, ale na rozdíl od něj to bravurně ustojí a ještě paní vyleští místo kolem nádrže aby se na pumpě neumazala. Prostě gentleman.
Loučíme se v Radotíně a pak už jen Točná s Kolíkáčem, jak krásně to tu hřeje. Už se vidíme ve vaně a ve Vestci ještě překvapení v podobě neuklizené silnice. To nás vede k myšlence, že už rovnou můžeme po stezce kolem golfu... No trocha adrenalinu na závěr, naštěstí bez pádu, ale místy to neklouzalo jen proto, že nad tím ledem bylo ještě docela dost sněhu. A závěr? Zážitek nemusí být pozitivní, stačí když je silný. Chvílema sem se zaříkával, že už do takovýho mrazu nevylezu a asi to zvážím, ale taky byly chvíle kdy to šlo, nebo to bylo úplně v pohodě a bavilo to. Prostě od všeho něco, jako v životě
Každopádně díky všem nezdolným!