Páteční žaludeční neuróza v plném palbě, hlavou se hrnou všechny fragmenty sobotní řežby. Ani se nechce přidělávat čip, foukat kola, kontrolovat každý komponent na kole, vždyť kolik nepříjemností se může stát, aby ten týmový plán s Lukem a Kaprem nevyšel…
Sobota ráno, obětavá manželka mě veze autem na okraj Přerova, abych roztočil nohy cestou na start. I jsem si pohrával s myšlenkou, že bych těch 25 kilometrů z ubytování (skvělý Penzion Skalka - v lázních Skalka) dal ráno na kole, ale nakonec jsem to zavrhl. V Přerově mě dojíždí místní borec, ze kterého se pak nakonec vyklube Michal Smolka, letošní vítěz série Road marathon. V příjemném pokecu mě protáhne Přerovem a u výstaviště mě již nabírá oranžová letka ve složení Kapr, Luke a Strejda. Tradiční odlehčení si u Prosenice a osahat si cílový asfalt a kostky s přáním, ať se tu odpoledne v euforii sejdeme. Plánujeme to domydlit nějak na 2.bufet na 92.km, který je před rozdělením tratí a odtud rozjet týmový koncert. Já ale defétisticky hlásím, že nedojedu s nimi ani pod Tesák, a vůbec netuším, jakou kletbu jsem na sebe přivolal.
Vypít energeťák, zkontrolovat těch 32 stupňů na rozpáleném budíku, prásknout o sebe pěstmi, vyrážíme na lov Mamuta, chceme pro Kapra a pro tým podium! Nějak mi nefunguje bojovnost v hlavě, věřím si, že mi Kapr do kopce neujede, tak proč se cpát úplně dopředu, vždyť až přijdou první brdky, já si najedu bez problémů před bráchu a zkusím mu trochu pomoci. Ale realita je úplně jiná, první točka v Prosenici, zezadu přilítne, jak neřízená střela borec, který nedrží stopu a já musím na brzdy s klením na všechny strany. Tak to bylo o fous. Teď tu máme vyfrézovaný úsek se šotolinou, tak si najedu na chodník, který ale končí asi půlmetrovým obrubníkem a jsem nucen si hezky skočit. Zase ztráta pozice, tak si gumovat tlamu v lajně, která se rozjela směr kostky Radslavice. Teď se dostat dopředu už není vůbec jednoduché, je to natažené, ale pod Šišmu na 15.km se to ještě vcelku spojí, vidím orange přilbu Kapra…
Vyletět Šišmák a nahoře zjistit, že to zase prasklo. Koukat okolo sebe, kdo si to vezme na starost a sjede to. Hmm nikdo! No ty wado, balík na dohled, ale nepříjemné vlnky berou síly a zahlcují slušně naše motory. Je tu Michal Běhounek i Šárka Macháčková, ale ty to asi sjíždět nebudou. Už nás předjíždí i kolona doprovodných aut, aspoň za ně se dostat a doskákat si zpět. Ale nejde to! Nikdo se tady nechce totálně zgumovat, když víme, co nás ještě čeká. Takže v Bystřici pod Hostýnem už jen asi ve 10 lidech, podle fotek ztráta 2 minuty na čelní balík. Čumět jak vypelichaná vrána na wattmetr a přát si, ať to začíná 3 a věřit, že si kluky sjedu. Za každou zatáčkou marně vyhlížet orange zadky. Strašné to stavy, v hlavě představa cílového prostoru, jak tam čekají holky a ptají se mě, co se stalo, vždyť Luke s Kaprem tu už minimálně 15 minut jsou. Kudla, přeci jsem nejel přes půl republiky, abych to takhle vzdal. Musím bojovat, držet tu trojku na displeji a věřit a věřit v pomerančové opojení.
Teď když analyzuji Stravu, tak stejně vidím, že síla týmových kumpánů je pro mě mnohem více než nějaká čísla na budíku. Tesák jsem dal průměrně jen 287 w a jel o 30 sekund pomaleji než Kapr + Luke. Ale to jsem samozřejmě v tu chvíli nevěděl. Vytvořila se grupa, na prvním bufetu chytnout banán a hnát se na Kašavu alias Rablina climb. Tam to ale zase není žádná hitparáda: 279 w a další ztráta 10 sekund na kluky. Skupina vcelku točí a jede, ale cítím, že to není ono, když vím, jak se tady dá letět v balíku. Pravidelně aspoň jím a piju a věřím v Hadovnu, že někoho vysype. Hadovna je tu nějak moc rychle a mně se jede dobře na špici a tomu i odpovídají čísla, 297 w a o 45 sekund rychleji než Luke s Kaprem. Ale nikoho jsme nesjeli! Propadám pomalu beznaději, z první pozice sletět dolů a připravit se na Grapy.
Zabzučet si na 36x32 a absorbovat ty mega procenta sklonu. A když se zjeví výhled na tu stěnu, tak dostat do žil injekci adrenalinu. Tam nahoře, ano, je tam, orange přilba! V rytmu megahitu Heleny „Vzhůru k výškám“ drtit tuto ikonickou stojku. Začíná fungovat šlapkovský magnetismus, musím si je sjet! Teď anebo nikdy. Jóóó 294 w průměrem a o 3 minuty rychleji než oni! Zařvat jako na lesy Kapřéééé, a letět tu horní část na hranici rizika, chvílemi bordel od lesáků anebo nakladač na klády, který nám tu nechal na průjezd jen úzkou uličku. A nájezd na hlavní od Hostýna je mám tak na 50 metrů! Lukůůůůů, Kapřééééé, neslyší … Tak to poslat do potemnělého sjezdu, to není zrovna moje doména, ale dole to přeci končí ostrou levou a pak magnet nahoru. Tam si je musím doletět!
Tohle umí jen maratóny a já
Z pekla samotky rovnou do týmového nebe. Plácnout si s kumpánama a vletět na špic, jak smyslů zbavený. Roztáčíme kolotoč ve 3 orange zadcích, nikdo se nám do toho neplete, ani nemá moc nárok
No tak to by stačilo hoši, vždyť nás čeká ještě 120 km! Pomalu se zklidňovat a zapojovat do tempa celou grupu. Těšit se na bufet, jelikož nádrže jsou vyprázděny. Většina grupy též staví, zezadu nás dojíždí pozdější vítězka žen Šárka Macháčková. Od této chvíle to nemá chybu, tvoříme základ grupy, na dlouhou odbočujeme snad v 11 lidech, tohle je na Mamutu snové! Kapr po zimních problémech jede jako znovuzrozený, Luke jede dlouhé a bolavé špice bez známky únavy.
Přeskákat ty brdky před Foncky, tohle je možná na Mamutu to nejtěžší, hrbatý asfalt a stále nahoru a dolů. Ale skupina drží po kupě, tohle motivuje, tohle lepí, aby člověk někde zbytečně neodpadl. Dávám magnesium, teplota znovu atakuje 30 stupňů, začíná mi už chvílemi pocukávat ve svalech. Najíždíme do stínu lesa na Foncky, vzpomínky se jen sypou, povede se ještě někdy tady vidět světla zaváděcího vozu jako při spanilé jízdě v roce 2016? Letos si vlézt s Lukem na špic a určovat si tempo, aby nám Kapr neodplul do hlubin. Ale jede skvěle, vidět jeho přední kolo mezi svýma nohama, to je sen, takhle jsme si to vysnili a ono nám to plní. Sváťa Božák nastupuje, ale předem hlásí, že si jede do studánky pro vodu. To my obdivujeme excelentní vrchařku Šárku, která doslova kopce letí.
Bufet Troják zastavit a poručit si po vzoru Kapra pivko, trochu zklidnit ten přeslazený žaludek. Obsluha bufetů je příkladná, jen Luke se tam pere s nějakým šátečkem delší dobu, a tak nám dává fóra do sjezdu. Většina grupy odjela, tak rychle za nimi. Do Ratiboře znovu týmová práce, především Luka, který zde ukazuje svoji časovkářskou formu. Jsme po kupě, druhé magnézko, banán z kapsy a řádně zapít. Lázy budou bolavé a dlouhé!
A opakuje se snová situace z Foncky, Kapr znovu skvěle hákuje a ty rampy dává s přehledem. Já si znovu užívám stařecký převod 36x32 a s hrůzou koukám na borce vedle, který má vepředu jen jedno-převodník. Les nám tady trochu zmizel, tak jsou ty stojky více čitelné, ale zato nám zase slunce více zatápí. HP zdolána, letíme nebezpečným sjezdem dolů, znovu to pospojovat a v té euforii si zařvat točíme všichni, ať ještě někoho sjedeme! Vždyť je nás stále určitě kolem 7 lidí, to by se dalo využít. No jo, ale jsme na 160 kilometru, teplota se zvyšuje a síly ubývají.
Teď už si žije každý svůj příběh, vyrovnat se s únavou, vedrem a nechutnými brdky, o kterých ani nevíte. A přitom těch 36x32 se zase hodně krát hodí! Vedro se stupňuje a je potřeba se chladit zevnitř i zvenčí. (Kapr jen zevnitř, tomu vedro nevadí ba naopak). Snažíme se grupu hnát jako stádo splašených koní, věřím, že do cíle ještě můžeme někoho sjet. Pálí mě chodidla a svaly jsou na hranici křečí, ale neskutečně si to užívám. Takže i poslední bufet ztrestáme, já už do jednoho bidonu jen čistou vodu, ať mám, čím zalévat hlavu a krk. Kapr hlásí, že už je v řiti, mně cukají nohy, jen Luke se zdá v pohodě. Před Lipníkem si ordinuji gel, vypadl jsem z grupy a s hrůzou poznávám, co by to bylo za neštěstí, tady jet sám. O to větší respekt má u mě Strejda, který si to takto práskl! Já tu mám naštěstí starostlivého Lukeho, který mě docvakává zpět do skupiny a můžeme si tak zase společně zanadávat v rozbitém sjezdu do Lipníku.
Luke mi připomíná kapesník z minulého roku, letos naštěstí z nosu nic neteče a brdek na Hlinsko tak můžeme dát v plné parádě. Anebo ne? Kapr si vystupuje, a my poctivě s ním, ale já vůbec nepochybuji, že nám to Luke v závěru stejně sjede. Takže grupa pomalu mizí, my jedeme tempo pro Kapra, kterého točím svým neustálým hecovaním, abychom točili
Luke tam vkládá famózní špic, tohle se nedá prostě nikde jinde zažít, jedině na milovaných maratonech, na 195. kilometru jedeme neskutečnou podlahu, řemeslo, mačkáme ze sebe poslední zbytky sil a do Přerova sjedeme celou naši grupu a ještě další 2 lidi. Kapr se probral a na kostkách v Radslavicích tam přiloží takovým způsobem, že se stěží háknu, roztrhali jsme trochu grupu, ale po technickém průjezdu Prosenicí jsme zase po kupě. Chtěl jsem za ramena cílem, ale už nějak nebylo času se domluvit v tom kalupu, takže se jde do spurtu na kostkách. Je to za námi, užívat si ty vzácné cílové chvíle, které jsou nesdělitelné.
Od založení Šlapek jsem vždy snil o maratonské týmové skupině, a již se to tolikrát i podařilo, ale letošního Mamuta s Lukem a Kaprem řadím možná úplně nejvýše. Byla to fakt paráda, díky kluci! Podium tak zaslouženě patří stříbrnému Kaprovi a zlatému orange týmu! Poklona legendě Strejdovi, který si to práskl na samotku, věčná škoda, že se k němu někdo ze Šlapek nenajde, aby mu pomohl... Ještě trochu anonymně jel dlouhou taky Trungy, který si to též odmakal celé na špici...