Luke –
Let na druhou
18 km parádního povrchu s atraktivním profilem, stoupáním přes Pecku a lahůdkový šlapavý sjezd, to celý na druhou, tedy ve dvojici. Na dvojičku s Kaprem se těším moc, takže starťák z časovky úspěšně narušuje dlouhodobý starťák ze sobotního Krakonoše. Přesun zasekanou Prahou s Kolíkáčem zvládáme díky časové rezervě, a tak jsme v Bělohradě včas. Zaparkovat a v kraťasech na kozách, jak kovbojové obhlídnout okolí a hlavně teda si nepočůrat kombošku.
Pak už tradiční navlékání, v tom vedru obzvlášť vypečené, ale zbroj do bitvy je třeba. Projet si trať a tak nějak samozřejmě probrat jak pojedeme, ono je to vlastně docela jednoduchý. Kopec v Pecce o taktice nebude, jen tam přijet v přiměřeném stavu, ale důležité je si projet sjezd. Jeli jsme ho už letos z Benecka, takže teď pěkně v závodním módu a vyzkoušet, že opravdu nikde není třeba brzdit. Koncová pasáž pak pořád klesá, ale může ještě bolet. Tak a můžeme vyrazit naostro.
Start se povedl, nacvakáváme a já si dle dohody beru na starost první úsek. Za chvíli už člověk leží v nastavcích a může se opájet hučením gald a ložisek. Chvilku nic nebolí, ale postupně se začínám těšit na první brdek v očekávání, že mě za ním Kapr vystřídá. Přesně to se i děje, chvilka oddechu vrací síly, a tak se hned zase sunu vpřed. Domluva byla, že kdo se bude cítit pojede, tak co by ne. Držíme rychlost, kterou bych sám nedržel ani náhodou, takže to rychle utíká. Najednou už stoupáme přes Pecku, tady se nohy zastavují, tak honem malou a točit a točit... Naštěstí náměstí už je tu, nejprudší část před odbočkou k hradu máme taky za sebou, teď to jen rozjet zpět na obstojnou rychlost. Cesta k horizontu se nějak prodlužuje, ale Kapr pomůže a rozjede svůj časostroj. Z kopce to letí, na špici fučí, v háku se skoro nešlape a rychle regeneruje. Kilometry utíkají po minutě, tak to je hukot. 66 km/h v zatáčce a pak brzda před křižovatkou. Odpočítat poslední brdky, ostrá pravá a zvednout se do finiše. V cíli super pocit, jak to letělo, jak to klapalo. Krásnej zážitek, díky!