Kolíkáč –
Řízková párty okořeněná čokoládou!
Až teď zbyla chvilka na resty (rozuměj (R) ve výpisu akcí) k letošním Doksům. Znovu si přehrávám poslední květnový čtvrtek a kopíruji z diskuze, kdy to tam ze mě vypadlo hned v pátek:
Letošní nezávod pořádně opepřil svojí účastí excelentní vrchař Pepa Vejvoda. Takže neponechat nic náhodě, Luke odtáhne balík před Všetaty a Čečelice se již jedou v tempu, ze kterého se odpadá. Vše ale řeší spadlé závory v Byšicích. Takže znovu po kupě, najíždíme na hlavní Boleslavskou a znovu se to drobí. Na čele zůstává Luke, Kapr, Kolikac, Igor, Profesor a Mr.Tired s Pepou. Prémii na Řepíně chci pro sebe, aspoň něco, protože tuším, že na Romanově budu hrát druhé housle. Po Řepíně zatáhneme za brzdu a docvakne si nás Igor, Kapr a Mr.Tired. Takže pod Romanov v 6 kusech, trochu to nahazuje, ale seshora ani kapka. Romanov chci tempově, ale proti je zabiják Pepa, který hned od paty kopce jede řemeslo. A za jeho zadní kolo se nalepí Luke. Ještě do půlky žije moje naděje, nástupy Pepy a Luka eliminuji tempem, ale pak je konečná vystupovat. Nakloněnou rovinu k prémii si frajersky hned hážu velkou, abych zjistil, že to málem neutočím. Ve velké dáli tak vidím souboj Luka s Pepou o prémii. Rozhoduji se co dál, ale v hlavě bleskne, kostky rozhodují! Tak se ještě mačkám, abych na kostkách zažil dosud nepoznané pocity, že to na nich docela jede! A Luke Pepovi přestal střídat! A tak mohu znovu před Lobčí očuchávat zadky těchhle dvou extra vrchařů! Luke díky moc za teamwork! Teď to jen vykutálet s Pepou v tom cílovém křoví! Ale Lukovi věřím, a on nezklame, i když mi připravil pěkný nervák se na to dívat zezadu. Jak se cílová lajna blíží a on stále zkušeně visí za zadním kolem Pepy, a ne, a ne se přes něj převalit. Ale posledních 20 metrů je rozhodujících a dech beroucích! Šlapka je znovu vítězem Doks! Na terase nám prší štěstí, jelikož bereme zlato málem ve všech kategoriích. A tak mejdan nekončí, Oťasova tradiční řízková párty okořeněná čokoládou, to se prostě musí zažít! Děkuji kamarádi, tohle umí jen tolik milované Doksy!
Co dodat? To se muselo prostě znovu zažít, třeba to, jak Kapr v úterý hlásí, že v tom počasí tam spát nechce a pak ráno ve čtvrtek sděluje, že spí … Když šlapu, tak žiju! ho přesvědčilo. Tradice nesmíme nechat padnout… jsem rád, že jsem mohl být zase při tom!
Luke –
Zlaté Doksy
Všechno připravit už ve středu, aby bylo ve čtvrtek dost prostoru pro starťák. Plán bez trhlinky. Od rána kontroluji, že všechno jde, jak má jít. Jo dokonalý plán od rána až po cílovou čáru v Tachově. Dál moje mysl nesahá, takže peněženka chybí, ručník se najde starý v autě a kartička pojištěnce, tu mi snad v pátek odpustí. Ale jinak vše klape, jak má. Do Doks je to z chalupy autem kousek, nechat auto jako loni, neboť zítra ráno se jdu vyšetřit. Naštěstí ne na hlavu, ta je totiž kdesi mimo. Jo, nervozita jako prase, obzvlášť když sem tam někdo prohodí, no jo, to vyhraje Luke. Dvě hodinky na kole utečou, jen se vezu a znovu zpracovávám tohle všechno. V rozpacích z přesvědčení, že jako tým budeme tak silní, že si můžeme dovolit závodit až od Romanova... Tomuhle prostě nevěřím.
Třeboradice, klubko CKKV a na kraji parkoviště se z auta vykládá Pepa Vejvoda. Mám radost, ten divnej plán na vyjížďku pod Romanov dostal zásadní trhlinu. Na parkovišti to sice ještě někdo zopakuje, všichni nějak souhlasí, ale já si poznámku, že závodím od přejezdu neodpustím. V hlavě pořád, že čím těžší závod, tím líp.
Je odstartováno, fučí do zad a je to skoro pořád z kopce, takže jedu na špici a nevadí mi, že až za Kostelec. Vidět před sebe je fajn. Jak přejedeme přejezd, koukám, jestli někdo nezopakuje loňský Kaprův první šťouch, který to rozdělil do zbytku závodu. Nechci to úplně kopírovat, ale ani by mi to nevadilo. Nic se ale neděje, tak to respektuju a říkám si, že první test bude v Čečelicích. Tady ale nikoho testovat nemusím, Pepa jede dostatečně nevýletně, takže si jen držím dobrou pozici s výhledem. Po prvním zahřátí nás zastaví světla na přejezdu, a tak jsme stejně po kupě. Pak průjezd Byšicemi, nestydím se jít znovu na špic. Jedu i hlavní a využívám profilu a větru kdy jedeme každý za své ke svému plánu "těžký závod". Nakonec jsem to prý očesal, což úplně záměr nebyl, ale zbylo nás 7. Tak nějak točíme, nemá smysl to řešit, Řepín se blíží. Kolíkáč ho rozjel pěkným tempem. Líbí se mi za ním, až si říkám, že je to nějaký snadný, na to, jak rychle jedeme. Rychlý pohled na Garmina hlásí hodně přes 300W, za poslední točkou 400. Kolíkáč přitápí, Pepa si nechává trochu díru, já to taky nechci přehánět, tak se nezvedám. Kolíkáč si to na "prémii" rozdá s Igorem, který se přihnal zezadu. No pěkný, ale já tu nejsem od blbnutí, takže jen podržím watty, aby mi to někde neujelo.
Za horizontem jen s Kolíkáčem a Pepou. Ve 3 se nám jet nechce, tak se otáčíme a za chvíli už jsme v šesti i s Igorem, Kaprem a panem Unaveným, který jede moc pěkně a takticky dělá, že tu vůbec není. V údolí se pak dobře spolupracuje a jede se. Naplánovat si špic dostatečně před kopec, napít, najíst a je tu pozvánka do Ráje.
Kolíkáč zkouší taktiku z Řepína, ale Pepa je proti, skáču mu do háku a rozjíždí se docela peklo. Garmin přepnut na pohled na mapu, ty čísla vidět nechci. Teď už to fakt bolí, Pepa občas přišlápne, já mu nechci dát ani metr. Vidím, že Kolíkáč má problém, tak chci najet na špic a držet tempo, ale Pepa stále proti, jen to vede k dalšímu šponování tempa. Házím tam velkou, chci prémii. Jdu vedle Pepy, ale ten je pořád proti. Kolíkáč kdesi za mnou řve vyhraj, ale já mám zrovna docela problém nějak roztočit nohy, a tak se poslušně klidím do háku. Čert vem prémii, chceš vyhrát! Pepa se otáčí, jestli jedem. "No asi jo." A jdu na špic.
Kostky ve Mšeně bolej fest, blbec se zase zvednu, to sem neměl dělat. Sedět, točit! Deprese. Co tady chci předvádět, když už sem mrtvej na kostkách? Na horizontu jsem vlažně vystřídán, moc se nejede. Ani já tomu tedy nechci moc dávat. Něco mi říká, že Kolíkáč to nezabalil a bude kousek za námi.
A taky že jo! Sice děkuje, že čekáme, ale velkou většinu si sjel sám. Paráda. Moje deprese, že co s tím jako sám budu dělat je pryč. Ve dvou to dáme. Teď se jen střídat v nástupech a někdo odjede. Akorát na to někde sehnat nohy, že... No ale co, do Nosálova tempo uvadá, na horizontu si vyjedu k protisměru pohledem zhodnotit situaci, naznačím, že bych odjel a když Pepa nereaguje, tak přišlápnu a jedu. První zatáčku a pustit to ze sjezdu. A díra tam je. Bohužel se mi tam motá auto, takže do zatáček musím brzdit víc, než bych chtěl. I tak si náskok udělám a necelých 5 minut jedu sám. Bolí to, ale říkám si, že nebudu jedinej... Výhoda je, že Kolíkáč snad trochu orazil, ale k útoku se nemá, jen mě vyzývá abych se už uklidil a šetřil na spurt. Jo taky bych si chtěl takhle věřit, ale tady už nic jinýho asi nezbývá.
Projíždím špicí abych se zařadil na konec. 1500m do cíle a nehodlám se odtud hnout, levá na rovinu pod křoví. Pak pravá, Pepa se smířil s tím, že to rozjede. Kouká se přes pravý rameno a v televizi kdysi říkali, že je dobrý se schovat na druhou stranu. Jo to funguje, musí se otočit a já naznačuji, že už vyrazím, tak se zvedá. Kolíkáče ta taktika zaujala na tolik, že jen kouká a boj o vítězství vynechává. Tahle důvěra, to je dobrejch sto wattů k dobru. Naznačení zabralo, já zapadl do háku, opájím se pocitem, jak jsem to lišácky udělal. Přes 400W v háku, jo teď si fakt lebedím. Jeden pastorek down, křoví se blíží. V hlavě mám, že z těch 400W umím udělat 800, jen to trefit, ani brzo, ani pozdě. Kolíkáč něco křičí, ale já se soustředím. Teď! Nohy se úplně samy roztočily. Co normálně děsně bolí, je teď na lusknutí prstu. Co na Romanově nešlo, teď mám zdarma i s bonusem. Neskutečnej pocit! Je to tam. Nesmrtelnost mě prostoupila, to bych přál každýmu zažít, ten pocit: jedem do Třeboradic a znova, klidně. S takovou lehkostí. Pak kouknout na dojezd další grupy, zafandit, přijmout gratulace a poděkovat. Ty jo, to jsou mi novinky. Jedu radši k autu, sám, pustit si v hlavě znova poslední kilometr. Ne ten zapomenout nechci. Zapsat, zarámovat. Odpovědět manželce na její dotaz hlasovou zprávou: "Joooooóóó!"
Dovézt auto do kempu, první z dvaceti večerních přeháněk. Neskutečný, že i počasí vyšlo. Suchý závod v supermokrém týdnu.
Jenže párty teprve začíná. Ze sprch už se line známý ryk, pak vyrazit na večeři do čtyřtuny. Tady bizár nad bizár, kdy lidi mrznou na dešti na zahrádce před prázdnou rozsvícenou hospodou. To vše v rámci ochrany před respiračním onemocněním. Ale náladu to nekalí, ani nemůže. Fajn večer plyne, vyhlášení, focení. Přesun ke švédským stolům do chajdy vítězů Doks 2021 a probrat život, totiž kolo, ze všech stran. Protože když šlapu, tak žiju! A když už jsem v pyžamu, tak s medailí.