Akce Kitzbüheler Radmarathon 2021

Akce Kitzbüheler Radmarathon patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2021-07-11.

Nejdelší varianta má délku 216 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto

• Luke – Sauwetter erleben
  
  Při plánování dovolený jsem si všiml akce s 216 km, 4600 m převýšením a cílem na kopci. To jsem ještě nejel, žádnej závod v Alpách. Láká to a přihlášení končí za dva dny. Moc času na přemýšlení není, tak čtu propozice a přihlašuju se. Závod končí na Kitzbüheler Horn, což je kopec s parametry jako Monte Zoncolan. To mě trochu vyděsí, tak beru ze zimáku 32ku kazetu, trochu víc oblečení a další cykloserepetičky, i když jsem původně na dovče chtěl jezdit max pro rohlíky nebo vytočit nohy po túře...
  Jinak závod ale moc neřeším, užívám si dovču a starťák přichází až v sobotu, zvláště když vidím tu cílovou horu naživo. Au... Prezence v pohodě, sice splňuju požadavky na očkování, ale česká appka zčervenala a vypadá nedůvěryhodně, takže ještě řeším rakouskou. Tam vše svítí zeleně a není problém.
  Neděle a ranní vstávání docela zabolí, přeci jen start v 6 není nic pro mě. Asi čekají, že to bude na celej den. Pro jistotu mám vypsaný časový limity průjezdů, protože jinak jsem totálně nepřipravenej. Znám jen jeden sjezd, co jsem jel před pár dny autem, a to je tak vše. Ani netuším, jak dlouho můžu kterou část jet, tohle je prostě velká neznámá. Neznámé je i počasí, předpověď říkala cosi o ranní přeháňce a od 8 snad sucho...
  Na startu ale prší dost víc než přeháňka, tak vyrážím v návlekách na tretry, kolena i pláštěnkou přes dres. Jsou tu i borci v krátkým, úplně zima není, tak možná to šlo i tak? Nevím, ve sjezdech mi bylo docela chladno… Startovní blok plnej, ale nějak se zmáčknu, ale trochu mě mrzí, že se s tím člověk vypisuje a lidi tu jsou stejně jak se jim zachce. Nikdo to neřeší.
  Vyrážíme a na konci města bez extra snahy visím na chvostu prvního balíku. Za námi je to dost rozsekaný, ale to vidím až z fotek po závodě. Tohle se mi povedlo, bohužel tím asi pozitiva končí. Je docela šero a dost to nahazuje, takže moc nevidím. Ono aby ne, jedeme prostě ve vodě. Po chvíli mám mokro i pod bundou a v tretrách. Říkám si, že víc mokro asi být nemůže, protože prochcaný Velotoze sem ještě neměl, ani o tom neslyšel.
  Silnice se začíná nenápadně zvedat stejně jako tempo. Za chvíli už se jede regulérně do kopce a regulérně přes 300 W. Já ale na budík nekoukám, jen si přijdu děsně marnej, místo bot cítím měchy plný vody a přijde mi, že každá má o 2 kila víc než normálně. Vůbec to nejede, takže s díky přivítám, když to někdo přede mnou odpojí. Překvapivě mu ani nikdo nenadává a zbytek tvoří skupinku, která soustavným tempem pokračuje dál. Hm, tak to taky asi není úplně pro mě. Nohy mě dost bolí, ale po týdnu alpské turistiky jsem ani nic jinýho nečekal. V hlavě mám akorát první sjezd a jak mi tam v lepším případě odjedou, v horším se tam někde rozplácnu. Logický vyústění je, že je taky nechávám jet. Záchrana přichází až ve chvíli, když mě míjí další skupinka, kde se ozve "pojď, pojď". Hm, na to že jsem tu jedinej s CZE ve startovce... Ještě se dozvím, že bude líp. Doufám, že to byla narážka na počasí a ne politickou situaci v ČR, ale hákuju a se skupinkou dorážím až na vrchol. Pass Thurn (9 km 4 %) tedy pokořen a jde se na sjezd. Ten má být naštěstí pozvolný a bez prudkých zatáček. Je deset stupňů a jsem rád za všechno oblečení co mám.
  Sjezd naštěstí ujde, sice vody tolik, že cítím jak protejká vším, co mám na sobě, ale netřeba moc zatáčet a přibržďují skoro všichni, takže až na pár lidí mi nikdo neodjíždí. Špatná zpráva je, že je to dnes suverénně nejlehčí sjezd. Dobrá zpráva je, že když mě to na konci začne ujíždět, tak se osmělím, taky to pustím a z těch skoro 70 km/h to před poslední zatáčkou v pohodě ubrzdím. Pak přesun pod další pas. Tvoříme grupu a já zapomínám na svoje předsevzetí až pod poslední kopec nehrábnout, pokud to nebude nezbytně nutné. V pár lidech točíme, zbytek se veze. Máme docela obstojnou rychlost, překonáme pár brdků, který na profilu vůbec vidět nejsou a jde se na další kopec. Ještě mě pochválí další borec, jak pěkně jedu. Prostě orange dres má zvuk i zahraničí, protože jinak nechápu, že chválil mě a nikoho dalšího.
  Gerlos Pass (7 km, 8 %) jsou spíš takový schody, kde jeden schod má něco přes kilák a 12 %, pak chvíle po rovince a znova. Furt to lámat, nebo se snažit to roztočit po rovince, do toho se pouští ještě větší chcanec. Vážně uvažuju nad zabalením, ale překvapí mě, kolik lidí v tom "Sauwetter", jak to nazvaly místní noviny, nebo "Scheisswetter", jak prohlásila zdejší číšnice, stojí u silnice a fandí. Oni si myslí, jací jsme všichni tvrďáci a já tu přemýšlím, že jen sjedu další sjezd a zajedu rovnou do sprchy... Tak to ne. Nevím jak ze zbytku, ale tohle ze mě komplet vymlátilo všechny síly. Nahoře jsem mrtvej a nejspíš ke konci naší skupiny. První občerstvovačka, obsypaná lidma, ale ve mě převážila bojovná nálada. Navíc v dešti a devíti stupních se zastavovat moc nechce. Ke sjezdu ale ještě kus chybí, ještě chvíli se stoupá, ale pak se to rozjíždí. Zatím dost šlapavě, navíc krávy vyrazily na pastvu, tak se musí opatrně, protože prostě nepoznám, jestli budou dál stát uprostřed silnice, nebo se rozejdou, nebo jedna tak a druhá jinak... No prostě krávy. Dojíždím borce, začínáme točit. Před námi další cíle, které postupně dojíždíme. Tenhle sjezd jsem jel aspoň autem a hodně to pomáhá. První půlka šlapavá a bez brzd. Druhá půlka prudší a samá serpentina. Vytvoří se skupina možná až 15 lidí, pár jich včetně nejspíš nejlepší ženy odjíždí. Já se propracuju na čelo skupinky zbabělců. Teda zbabělců... já mám pocit, že jedu totál hranu, nemám daleko k tomu, aby mě z urputného soustředění nezačala bolet hlava, ale prostě mezera tam naskočila během sjezdu až neskutečná. Ke konci mě ještě předjede nějakej zdejší Nibali v dresu Trek-Segafredo a ukáže docela dobrou stopu. Jsme dole, přežil jsem a začínáme točit. Ještě přivalí jeden tahoun a nastavuje tempomat kolem 43 km/h. Na špici docela šrot, v závětří příjemná sprcha, k napití se stačí polknout. Rukavice se dají ždímat, najíst se nedá. Přesto to rychle utíká, v možná 5 lidech držíme solidní tempo, zbytek možná 10 se veze. Vidíme ty, co nám odjeli ze sjezdu, a blížíme se. Projíždíme pár tunelů, kde je neskutečný vedro, jak nefouká a neprší...
  Míjíme sanitku, bohužel typický, na rovině po stoupání a sjezdu... pak se dozvídám, že dva hoši se proletěli vrtulníkem, tak snad jsou v pohodě. Pak mineme naši vesničku, kde fandí Kája a míříme dál. Dojíždíme před další stoupání a akorát se spojujeme s předchozí skupinkou. Kerschbaumsattel (5 km, 11 %), mimochodem po brdku, kterej by se u nás asi počítal jako samostatnej kopec, začíná ve vesnici, kde je opět kolem silnice spousta lidí. Za vesnicí dost lidí staví a sundává bundy, nebo jde na wc... trochu se divím, ale po chvíli stavím taky. Do kopce se dost pařím, navíc už jen krápe. Ono je fakt, že od startu nebyla chvilka se najíst, takže i sundám rukavice a konečně se dá sáhnout do zadní kapsy. Trochu se teda najím, ale stojí mě to dost míst. Navíc i pomalu ten kopec děsně bolí, takže jsem ani moc nepošetřil. To chce určitě příště promyslet líp. Nějak se ale nahoru doplácám a po 113 km víc jak 4 hodinách stavím nahoře pro pití a nějakej koláč. Koláč nic moc, ani nic co by mě lákalo, ale donutím se to sníst. K tomu banán, vlastní gel. Jsem zabitej, utěšuju se, že to není o moc horší jak před 50 km, takže vlastně pohoda. Přichází prudký sjezd, beru zase pláštěnku a vyždímaný rukavice. Ale za chvíli můžu ždímat znovu. Úzká silnice a hodně vody, jedu opatrně, kontroluju borce, co se sbírá, ale hlásí že je ok, jen kokot... Hm, taky si tak připadám. Pak mě předjedou dva, na širší a přehlednější silnici je zase docvaknu. Propočítávám vše na milimetry a pekelně se soustředím. Už si troufnu i lehnout na rámovku a připadám si jako profík - protože tohle přece nikdo rozumnej zadarmo nedělá...
  Ve vesnici po konci sjezdu to přehledný není a ti dva mi zase mizí, ale na rovince si trošku zgumuju tlamu a už zase nasávám tyrolskou minerálku v háku borce co jede štafety a za chvíli má cíl. To je příjemný svezení, ale netrvá dlouho, pak zas chvíli sám, protože druhýho štafetář vyklepal... Zas někoho sjedu a dohromady ve třech dáme i docela velkou skupinu. Bohužel těsně před kopcem.
  Teda takovej dvojkopec přes Brandenberg, 5 a 2,5 km. Skupinka se drží pohromadě a jede přijatelný tempo. Říkám si, že konečně začnu naplňovat tu taktiku ani nešlápnout, jinak ten poslední kopec ani nevyjedu. Držím se staršího borce, který k sobě má dva mladší kamarády, do kopce rozumně, z kopce svižně, zbytek skupiny je tak nějak respektuje a nesnaží se ujet. Dokonce mám čas si trochu zapřemýšlet co to vlastně dělám a proč, že už stejně asi nezávodím a holt to chce jen nějak dopatlat. Taky mě napadne, že je škoda, že si člověk nemůže říct, že tenhle závod se nepovedl, tak že by si třeba vybral nějaký defekt nebo tak, aby ho to nepotkalo, až o něco půjde...
  Dvojkopec zdolán a následuje další sjezd. Dle pořadatelů nejtěžší. Držím se zkušeného borce a docela to s ním jde. Tak nějak se těším, jak si teď užiju 60 km v háku, protože žádný velekopce nás nečekají. Dalo by se říct pohoda, akorát budu muset nějak sundat bundu a rukavice, což snad půjde po sjezdu. V mírný točce trochu cukne přední kolo, za chvíli zase. Divný, koukám na to a fakt měkký. No ty ****! Takhle jsem to s tím defektem nemyslel!!! Naštěstí i z 60 km/h stíhám zastavit, nebyla tu žádná extra točka... Latexová duše odvedla svoje, krásně se prolnula s pláštěm a ucházela dost pomalu. Bohužel pak nešla moc odlepit z pláště, takže zdržení, navíc všechno zadělaný od prachu ze silnic. Ještě mrknu na mapu, že už sjezd končí, tak sundat bundu, rukavice a rovnou do sebe hodit i jeden gel a jede se dál. Přišlo mi, že mě moc lidí neminulo, ale dobrejch 15 minut jsem tam prostál.
  Pak se rozjíždím a jedu tempo abych se zahřál. V krátkým to jde, navíc i přestalo pršet. Tak konečně, říkám si, teď si to užiju. Dojedu dva, po chvíli zkusím, že by vystřídali, jeden jo, druhý se omlouvá. OK, nenutím. Jeden brdek a už tu stejně není, tak nekecal. Druhý brdek a opouští mě i ten druhý. A to se snažím do kopce zvolnit. Dojíždím dalšího a ten nestřídá. Jo tohle mě začíná bavit.
  Občerstvovačka, pití mám, ale všichni tam staví, tak to taky zkusím. Dal bych něco slanýho a hurá, mají chleba s tvarohem. Navíc ideál do ruky a můžu valit. Vidím dva, co odjeli před chvíli a za soustavnýho cpaní se chlebem mi neodjíždí, takže vím, že si je sjedu. Začíná se klesat a je skoro sucho. Konečně něco, co si můžu užít. Ti dva se ani nehákli, ale na konci sjezdu dojedu borce, který se hákne a ochotně střídá. Valíme pak dlouhým údolím a míjíme jednu zombie za druhou. Přijde mi, že od 50.km se cítím pořád stejně v háji a docela mi to lichotí. Po pár minutách na špici už koukám, že jedu sám. Hmmm. Pak ovšem lahůdka. Minout ceduli s 15 % a krátkej brdek, kterej kdyby byl mezi Mělníkem a Prahou, tak by tam v zimě v sobotu večer mohlo být stanoviště taxi. Totální zabijárna a jestli jsem do teď jel takové to Turistické "málo, ale pořád", tak tady jsem dojel. Dojel jsem dva, kteří taky dojeli. Nějak jsme to vylámaly, ale horší bylo pak to rozjet. Zkusil jsem se vrátit k předchozímu tempu, ale ne-e, musel jsem do háku a borci se sunuli kolem 25 km/h, já do teď valil přes 32 a s tímhle se srovnat nehodlám. Lezu si zase na špic a po prvním zhoupnutí jsem zase sám. Už fakt melu z posledního, ale pomalejc jet prostě odmítám. Zase prší, ale to je už fakt jedno. Čekám na sjezd jako na smilování, ale žádný tu není. Od dvojkopce byl jeden krátkej sjezd, teď už 30 km nic. Buď magnet, nebo rovina, nebo šlapavej sjezd, kde to bez šlapání nejede. Děs běs a fakt to žere poslední zbytky sil. Nakonec mě před posledním brdkem dojede skupina snad 15 lidí. Chjo... Stavím na občerstvovačce pod posledním kopcem, stejně jako všichni. Zbývá 9 km, odhadem přes hodinu roboty. Beru jeden bidon, to by mělo stačit.
  A jde se na věc, Kitzbüheler Horn (závod naštěstí končí u lanovky, kousek pod vrcholem, takže jen 7 km, 12,6 %). Najíždím tam ve stavu jak po zimním Hřensku, zralej na vanu a čeká mě tahle bestie. Vůbec to neubíhá. Veškerou energii spotřebuje snaha nespadnout z kola a nezkolabovat, na závodění není ani pomyšlení. Někdo mě předjede, ale je mi to jedno, pak šněruje a zase si ho dojedu. Furt jedno, nezájem. Já jedu nejkratší cestou k vrcholu. Když se chci napít, tak je to tak krkolomný, že málem spadnu, zaskočí mi, málem se udusím a musím zastavit... Ne že by mi to vadilo. Jedu dál, kolem se prořítí blázen, jak bych jel, kdyby to mělo 500 m, možná ale jede štafety, utěšuju se. A asi mám pravdu, protože jinak tady moc hrdinský výkony nevidím. Občas někdo zafandí, někdo má přímo fanzónu s muzikou a občerstvením. Fakt mě to nebaví. Není tu místo na oddech, nejmíň snad 9 %. Navíc to je vždy vyváženo nějakou 15kou... U jedný chaty má někdo colu, přemýšlím, jak bych mu jí mohl ukrást, ale vyhodnocuju, že fyzickou převahu bych neměl. Odpočítávám třetinu, půlku, dvě třetiny kopce, občas cedule hlásí třeba 15 %, ale to už je jedno. Jen před nájezdem pod lanovku a poslední serepentiny je 22 % a to už je poznat. Pak už je vidět lanovka a stanice i s cílem. Nahoře už vidím Káju. Soupeř o zatáčku přede mnou a na Garminu zpráva od Káji, že ho mám wobložit. Pche, jsem rád, že jsem rád, ale zvedám se aspoň aby to na fotkách nějak vypadalo.
  Cíl. Pocit mám úplně žádnej. Je konec, nejel bych to znova. Teda když to člověk takhle romanticky sepisuje, tak jo, ale v cíli určitě ne. Nic těžšího jsem nezažil. Ale měla to být zkušenost, věřím, že příště by to bylo lepší. A asi by to někdy ještě chtělo. A třeba tenhle report i někoho naláká, i když...
  
  A pár postřehů: 32ka je furt málo. Do kopce točit a točit dokud to jde, protože ono to brzo a často nepůjde. Jak je to přes 10 % tak se nešetří nic, bez ohledu na to jak pomalu se jede. Nápad s oblékáním a svlékáním do sjezdů a kopců je super, ale čas na to není. Do 10 % si nic nesvléknu a z 10 % si nic neobléknu. Nikdo neřešil, že točí 5 lidí a 20 se veze. Chceš se vézt, tak se vez, chceš točit, tak toč - ono je pak v té skupině tak nějak větší pohoda a líp to jede.