Kolíkáč –
Zemský ráj to na pohled!
Blízkost Mamuta vhání do žil tu zdravou nervozitu, ještě se pořádně unavit, ať se tělo začne připravovat na sobotní válečnou vřavu. Luke po vakcíně bez následků, kliká trasu a já bezhlavě souhlasím se zprasit v Českém ráji. Ráno zjistit, že tam ten šílenec naklikal Ještěd, Kozákov a mezi tím spousty bezvýznamných brdků a stojek, které ve výsledku hodí převýšení přes 3 litry. Safra to zase bude něco. Do Svijan hoďka autem, risknout krátký-krátký a začít hákovat repre z Průhonic. Nevím, jaké složení měla ta druhá vakcína, ale čiší z něj jen radost a natěšení na každé procento sklonu, kdežto já si ordinuji wattáž pod číslo 300, chci se nějak rozumně dožít konce tohoto výletu. Ten Český ráj je vám tedy pěkně tvrdý kraj, tady snad není metr roviny, furt nahoru nebo dolů. Ale je tu krásně! Parádní asfalty, cyklostezky, zkratky a stěny, které se blíží k 20 % sklonu. Ještěd zdolán, Luke nucen udělat průběžně pár elips, aby nahoře zbytečně nemrznul, jelikož nadmořská výška snižuje docela razantně teplotu. Jsou prázdniny, takže jsou tu mraky motorkářů a chodců, ale výhledy jsou tu stále pěkné. Padáme dolů, ani ve sjezdu nejsem schopen hákovat, tělo se nějak brání vyšší intenzitě. Na Rašovku pekelnou stojkou, volám vrahu, vrahu, co jsi to vymyslel. Ale vrchařská duše se tetelí štěstím, tohle se v okolí Prahy najít nedá. Máme 60 km, nastoupáno přes 1000 metrů a hlad jako vlci. Je to dovolená, tak proč se trápit tyčinkami, když tu servírují kuřecí nadívané kapsy s Krakonošem. A zase do sedel, užívat si alpské sjezdy a vrchařské bomby. Kilometry vůbec neubývají, za to metry do výšky zvesela přiskakují. Luke je opravdu místní znalec a na téhle trase se ani chvilku nenudíte. Romantické chaloupky zasazené v zelených kopcích a do toho se vinoucí úzké asfaltové silničky. Prostě zemský ráj to na pohled. V Semilech znovu pauza, mrkvový dort a capuccino, tohle je Itálie hodinu od baráku. A hned poté další vrchařské peklo směr Kozákov. Tohle je snad horší než Pražská! Na Kozákově si dat Fantu a pozorovat tu nádheru vůkol. Tohle je fakt výletní cyklistika nejvyšších parametrů. Luke stále při chuti, takže na špic vůbec nemusím, on mi to odtáhne už v mírném šeru a začínající zimě až k autu. Safra tohle tedy stálo za to, topení v autě naplno a vznášet se nad tím okolním světem na euforickém cyklistickém obláčku. A snít o sobotě, aby to klaplo, snad je toto úterý tím správným základem k Mamutí euforii! Bejku díky!
Luke –
Tvrdej kraj, ale krásnej
Tělo načipováno a neprotestuje, Mamut za dveřmi a s nostalgií pročítám dojmy z poúterků (osmý den v týdnu, když se v úterý odpoledne jede na Jičínskou ligu). Sakra v úterý by to něco chtělo. Kolíkáč je pro a já vzpomínám, že jsem v dubnu něco klikal jako opáčko povedeného výletu ze Svijan. Autem je to nejblíž a většinu silnic znám, tak to není na dlouhou analýzu povrchů. Upravit to na vyhovujících 150 km a poslat Kolíkáčovi, že když se nebudeme cítit, tak Ještěd vynecháme a bude to mít jen 2500m převýšení.
Tuhle informaci úspěšně zazdil, takže když ve 12 vylézáme z auta ve Svijanech, pohledem už fixujeme první cíl. Počasí hraniční, ale krátký-krátký to snese, takže vlastně ideální počasí pro sportovní vyžití. Začínáme v pěkným protivětru a po 2 km hned i do kopce. Následuje kousek vyježděné trasy směr Český Dub, ale hned první odbočka je naše a festival kopečků začíná. Tempovej kopeček do Březové a pak luxus cyklostezka přes Budíkov do Smržova. Kolem Čertovy zdi a užít si luxus asfalt do Osečné. Tady se vyhnout známé trase a vyzkoušet panoramatickou cyklostezku z Kundratic a zkratku na Ještěd z Druzcova. Krásný asfalt s hodně širokými kanálky je vlastě docela náročnej. Pak tedy až k vysílači pobrat potřebné metry, aby to na konci dne bylo spolehlivě přes 3000...
Sjezd si užít a připravit se na další neznámou zkratku na Rašovku. Klasika po silnici už je vyhoblována až až, tak se změna nabízí. Začíná se bohužel po docela rozpadlé asfaltové cestě. Poslední kilometr s průměrem 13% už je naštěstí na pěkném povrchu, jinak by to asi vyjet ani nešlo. Kolíkáč se snaží šetřit watty, já spíš v tempu, protože v Rakousku mě přišlo, že se tím stejně nic neušetří. V Dlouhém mostě dáváme dovolenkový oběd a padáme do Mohelnice, kde začíná asi nejhezčí stoupání na trase. 3 km přes 6 % do Pelíkovic po krásně černé úzké asfaltce se spoustou zatáček a k tomu další 3 km po hřebenové cyklostezce skoro až na vrchol Kopaniny.
My ale míříme rovnou dolů do Malé Skály, pak nahoru na Vrát a zase k řece do Železného Brodu, údolím Jizery, Kamenice a Vošmendy, kde je dnešní snad jediná trochu rovina, jenže když se vesnice jmenuje Podněco (teď Podbozkov) věstí to jen další stoupání. Z dvou výjezdů na Cimbál jsem vybral ten kratší, na Stravě se jmenuje "krutě na Cimbál" a má přes 11%. Tady už začínám přemýšlet, jestli jsem byl při klikání trasy při smyslech, ale co už, na Kozákov už zbývají jen dvě takové rampy. V Semilech proto radši stavíme na další občerstvení.
A jde se na to. Úspěšně ignorujeme ukazatel Kozákov a využíváme "zkratku" přes osadu Kopaniny. 2 km stoupání, které má 9% jen proto, že je v půlce kus rovina. "To chceš po mrkváči!" Jinak to pod 10% neklesá a místy má člověk fakt strach, že se převalí vzad. Od elektrické rozvodny s výhledem na vysílač zase klesáme, abychom si užili ten nej výjezd na Kozákov - z Chuchelny. 2 km a 12 %, poprvé v životě zažívám, jak se kolo samo rozjede, když se sklon srovná na 9 %. Ani jedna zatáčka, jen stěna před vámi a sedlák s kosou na přilehlé louce. Kdo ujede vyhraje... Zbylé 2 km do 5% na vrchol už jsou jen na vytočení nohou. Užít si výhled, doplnit pití a mažeme domů.
Luxus sjezd na Turnov. Auto, co nás nejdřív v úzkém sjezdu brzdilo a pak odjelo, najednou míjím na hlavní jak patník u cesty. To je taky na zápis do deníčku dnešních "poprvé". Líznout Turnov a údolím na Ondříkovice, naposledy nastoupat metry, aby byl konec jednodušší. Znovu Frýdštejn, Kolíkáč se radostí zvedne, že už to má za sebou a mě chytne křeč do levýho stehna. Dělat, že nic a nějak to protáhnout. Ale najednou zas nic, pohoda. Poslední fotka u "Alp de Hý" a odtud jen pozvolně klesat až k autu. S hrůzou zjistit, tak ty rampy sráží průměr a cesta se dost natáhla, a tak ještě na rovinách přišlápnout, ať zbytečně nezatmíme. Nakonec jen tak tak, ale co čekat, když na Ještěd to trvalo 2h a byl na 37 km. A na Kozákově byl ještě průměr 21 km/h...
Je tu krásně, ale zadarmo to není. 6 a půl hodiny v sedle, 2 hodiny jídlo a focení, hrozně rychle to uteklo. Je to ráj, tady to mám rád, můj adoptivní rodnej kraj.