V týdnu konečně impuls a rozhoupání se pořídit pořádný časovkářský hardware, tak teď jen vyladit software, aby to všechno do sebe zapadlo. Časovka družstev na 90 kilometrů, to je již předem zajištěná velká dávka emocí, navíc když jedeme ve skvostné orange maratónské sestavě: Kapr, Luke, Dreamer a já. Pořádná zima je v 9h. v Jičíně, tak volím dlouhou variantu hadříků, ani se nemá cenu až tak rozjíždět, dnes to bude dlouhý boj s chronometrem. Kapr s Lukem hned po startu roztočí řemeslo, moc dobře ví, jak se každá vteřina při časovce počítá. Taky se snažím na špici dát tomu plný kotel, ať za mnou ztěžka loví hák
Dreamer jediný nemá kozu, má jen nástavce a trochu se s tím pere. Takže ho tam dlouho vepředu nenechávat, jelikož rychlost padá. Vím, že on uhákuje všechno, tak ho ani nehlídám, jestli tam za námi je a věřím mu
. První brdečky, první sliny na rtech, má to grády, hecujeme se a letíme. Skvělý asfalt bez děr, přepínám si mapku na budíku, kdy bude odbočka z hlavní na Dymokury, ale zatím máme 15 kilometrů za sebou a času dost. Najednou je před námi vidět čtveřice startující 3 minuty před námi a to zvedá emoční hladinu v krvi do vysokých hodnot. Kapr drtí špic, já hned za ním a chystám se na to, až je přefrčíme. Tak jsem se na to soustředil, aby ta moje špic byla zase tvrdá a bolavá, že přišlo nějaké zatemnění mozku. Zrovna, když jsme na úrovni toho druhého týmu, koukám, že oni odbočují doprava. Kapr už se tam taky sune, ale já vím, že tenhle manévr nedám! Zařvu ještě na bráchu: jeď rovně! Ten se zase vrací do přímého směru, ale já jsem si již lízl jeho tretry a koza začne nebezpečně poskakovat. Ta reakce přendat ruce z hrazdy na brzdy prostě nebyla tak blesková, seběhlo se to strašně rychle a já jdu k zemi na levý bok. Jasně cítím, jak hlava s helmou břinkne o asfalt, nohy zůstanou zaklíněny v kole, kluci mi musí vycvaknout pravou tretru. Vnímám, hlava se nemotá, žádný otřes mozku se nekoná, pomalu vstávám a jdu se opřít o svodidla. Do pr*ele! Nadávky létají vzduchem, Boa kolečka na tretře ohoblovaná, ale koza naštěstí v pořádku až na omotávku. Chci jet dál, tohle musím dokončit, i přes tohle fatální zdržení! Sedám na to, zkouším roztočit nohy, zdá se, že to půjde, jen loket je rozbitý a do hrazdy ho nedám. Kluci jsou z toho taky skleslý, na otáčku jedeme nejedeme, furt se o mě starají, jestli jsem v pohodě. Ale jo, jen mě to strašně štve! Po otáčce už je to jen časovka dvojic, je to na Kaprovi s Lukem, točí se vepředu, my s Dreamerem se jen vezeme. Věčná škoda, taková krásná trať, sluníčko svítilo, jen to prohlížení asfaltu jsem si mohl odpustit! Kluci omluva, že jsem vám zkazil den!