Kolíkáč –
Palba hned od startu!
Letos palba hned od startu, vůbec mi to nechutná a mám chuť svěsit. Ale Kapr s Lukem mi to nedovolí, a tak se gumuji až hleny lítají vzduchem. Vůbec nestřídám, visím na konci, nechce se mi vůbec nic, je nás kolem 15 kusů. První brdek na 23.km, kde do půlky se cítím silně a nahoře jsem total na limitu. Děs běs. Visím dál, sjezd od Horušic, Honza K. ztrácí radar a vrací se pro něj. Je to poslintané, tak vzadu opatrně a dole díra jako vrata. A vepředu se jede. Luke s Kaprem jsou tu, teď to jen roztočit a doskočit si to. Ale to se bohužel neděje a čelo v 5 lidech mizí, včetně Vladimíra K. a Lukáše Klineckého. Je tu další brdek nad Svobodnou Vsí, Kapr si vystupuje, já hákuji Luka a dolítavá si nás Honza K. Koušu se zase přes hranu s nimi přes horizont, a v dáli čeká Vláďa. Tvoří se snová grupa a čelo na dohled, tohle by se mělo podařit! Točíme, ale bohužel vzdálenost se moc nezmenšuje. Já stále věřím, ale to je málo. Cítím, že tu jsem nejslabší, tak čekám, kdy dostanu padáka. Ale kluci jedou naštěstí ohleduplně a jsem furt s nimi. Čelo zmizlo z dohledu a naděje se pomalu vytrácí. 2 km před cílem za to vezme Luke a odjíždí si pro vítězství v naší miniskupině na celkovém 5. fleku. Já už jak zpráskaný pes se jen domotávám do cíle. Ale jo pěkný to nakonec bylo, i když jsme si to nechali takhle blbě ujet vlastně po sjezdu. Ale seshora bez vody a i ta teplota byla snesitelná ...
Luke –
Bez hlavy...
Ráno kosa, v Praze prší, sice vím, že to na závod bude ok, ale stejně to nějak kazí náladu. Na rozjetí není morál, chci se rozjet pod první kopec a pod ním až sundat vestičku. No plán je to hezkej, ale od startu se pořád nastupuje a moc klidových pasáží není. Ani jsme nedomluvili taktiku a tak vlastně moc nevím co si počít. Nohy se zdají standardní, ale hlava nějak nechce. Na první brdek se rozhodně netěším.
V Týnci si najedu kostky na čele, ať mám klid na mokrý sjezd. Nějak jsem ty sjezdy letos asi podcenil, chtělo to víc trénovat. Pak zas pár nástupů, aktivní je i místní slavný spurtér, takže buď je o dost lepší než vypadá, nebo má dnes jinou roli. Ono to obecně vypadá na nějakou tu skrytou alianci bez týmových dresů. Pak mě ještě odpojí od balíku kluk z Kova, co po startu ambiciózně brousil nárazník zaváděcí auta a když to dotahuju, ještě odpojí Kolíkáče. Ale nemusím jet extra šrot, tak si začínám i docela věřit, jen ten plán furt není úplně jasný. Je nás málo, tak holt asi poslední brdek a doufat, že se najde pár lidí do party.
Konečně jsme na hlavní. Vynese mě to na čelo, tak si trochu přišlápnu, abych v klidu sundal vestu. No asi jsem nemohl čekat, že se to obejde bez nástupu, ale zas to vcelku v pohodě lepím.
První brdek přes Bernardov jede tuším Vláďa Klos, vlastně přemýšlím proč, taky jsou jen ve 3, vlastně už jen 2. Ale tempo je to hezký, nenastupuje se, mě to letos ani neláká. No říkám, hlava špatný. Visím na ocase, pak skočím po nástupu za horizontem. Ale sjíždí se to a jde se na další mokrý sjezd. Většina opatrně, zdá se, tak se nikam necpu, i když bych jel třeba trochu rychleji, ale přeci nebudem závodit na mokru z kopce... Válí se tu Garmin radar, čekám jestli někdo bude stavět. A Honza Kulhánek, no škoda, pro jistotu si ještě taky přibrzdím a už vyjíždíme z vesnice, pěkně potrhaný. Počkám na Kapra a Kolíkáče až se seřadíme a v poho to sjedem.
No ale to, že mi nemáme plán a nejedeme týmové, ještě neznamená, že ho nemá nikdo jinej. Na čele se jede pěknej šrot, po větru každej za svý. A my se neblížíme, nějak mi to prostě nedochází, jaká šance pro čelo to je a jakej průšvih pro nás. Žiju v tom, že to sjedem, v kopci to sjedem a nebo nahoře prostě svěsí. Jo to všechno by byla pravda, kdyby tam v top 5 prostě byl jeden oranžovej dres. Jenže není. Jedeme ostře, ale ne na max. V kopci Kapr hlásí konec, jedu tempo, Kolíkáč nehákuje. Hlavě se nechce trpět, tak radši čekám. Tady byla poslední šance tam dojet, byl to kousek, ale já to tak nepřečetl.
Nahoře formujeme unlimited šlapky grupeto, ale naše šance jsou už hodně limited. Chvíli držíme stejnej odstup, ale místo stupňování tempa spíš prodlužujem špice a jde to do háje. Marně vzpomínám na loňský "Jedeme do prdele! Hooop, další, hooop!". V posledním brdku Kolíkáč odpadá, tak se ptám, jestli už šetříme na Klikáče. Asi jsem ho trochu popudil a probral, protože přidal, ale já fakt chtěl zastavit, počkat na Kapra a dojet to v klidu. Ale to ne, navíc kluci nahoře čekaj.
Točíme, Kolíkáč občas pochválí, ale mě přijde, že nejedem. Prostě ze špice zpět do háku, to se musí člověk kroutit bolestí a to tu není. Mám chuť se na to vykašlat, měl jsem být s čelem, nebo odpadnout na výkonnost, ale ne na vlastní blbost a totální diletantsví. Stejně jsem se necítil extra dobře a mohl to bejt propadák, ale dostat do držky je ok, dát si do ní sám ne.
Dál střídám a snažím se nějak jet jen z respektu ke klukům a stojí to docela přemlouvání. Pak ale mrknu na Garmina a zbývá už jen 12 km. Přemýšlím jak trapný to bude až se ani já ani Kolíkáč nezvedneme do spurtu, fakt se mi nechce. Ani nic zkoušet, nebo se nějak domlouvat. No nakonec si ale řeknu, že když jsem poctivě tahal, tak si to finish zaslouží.
Vybírám až přeberu a beru za to, když zrovna valí na špici Kolíkáč 50... Ale bál jsem se čekat až odstoupí, aby nebylo pozdě nebo by mohl být moc unavenej. No z 50 se nastupuje fakt blbě, naštěstí je to po větru, mírně z kopce, takže přes 60 z toho vytáhnu. Malá díra tam je, tak se do toho opřu co zbylo a užívám si bolest až do cíle. No nejvíc teda bolí nápis na silnici, který odhalí, že cíl je o půl km dál, než jsem počítal a než Garmin ukazoval. Ale mám docela náskok, tak nakonec první z grupy a 5 místo. Asi to není tak hrozný, jak mi to v tu chvili přišlo, ale povedenej závod to nebyl, zvlášť, když si na taktice docela zakládám. No ale že jo, 1000x lepší než sedět doma!