Akce Pekelnými lesy 2022

Akce Pekelnými lesy patří do kategorie Vyjížďka. Datum: 2022-04-17.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Diskuze :: Strava :: Mapa :: Celkové výsledky :: Flyby :: Foto

Historie: 2018 :: 2019

• Hulis – s týmovejma parťákama to jde...
  
  I když to vzhledem k počasí nevypadá, jaro je v plném proudu a závody se nezadržitelně blíží. Cca týden před plánovaným termínem mi T. Fanderlik v práci říká, že po pauze opět plánují uspořádat Pekelné lesy… Hned mu říkám, že je to na mě brzo a že to asi vzdám. Měl jsem v plánu jít si zmatlat hubu ve dvojici s Lukášem (kamarád / přítel ségry) a ne se někde trápit poslintanej a odpáranej v hloubi startovního pole. Další pochybnosti a nechuť, to ve mně vzbuzuje trasa, kterou jsme v týdnu s Davidem projeli… Jetřišky rozkopaný a uzavřený, na Tokáni v lese bordel a mega díry… Trasa se nakonec lehce upravila, i když nevim jestli k lepšímu (budou kopce navíc)... Den před závodem mi Lukáš píše, že stále nemá auto na který celý týden čekal a doufal, že se mu ze servisu ozvou – nemají se k nám jak dostat. Švih ve dvou v kopcích tedy padá. Začínám účast zvažovat, navíc koukám na web šlapek, kde je k akci kliknutý Kolíkáč, tak mu píšu, jestli má v plánu opravdu přijet. Píše, že ano a že chce jet i Luke. Hmmm, ok, v tom případě se asi přijedu sklouznout pod první kopec, než mě to vyklepe…
  
  Neděle ráno – za oknem to vypadá hezky, ale teplotně žádná hitparáda. Dávám dřívější lehčí oběd, ať nejedu úplně plnej. Pod dres beru jen termotriko s dlouhym, na uši nic, bez rukavic. Hned po prvních 10km na start si říkám, že ty rukavice asi budou chybět, vážně není moc teplo. Pozdrav s Lukem a Kolíkem, kterým nastíním profil a náročnost trasy. Na rozjetí sjedeme pod závěrečný kopec, aby kuci věděli, kde nastupovat… Po návratu na parkoviště se Kolíkáč ještě převlíká do dlouhých kalhot, Luke mi nabízí, že má druhé rukavice jestli nechci, takže moc neváhám a beru je. Krátká rozprava od Tomáše ohledně trasy a můžeme se přesouvat na start. Sice to není oficiální závod, ale eliťáků je tu dost, takže se asi moc brzdit nebude… Krátce po startu jedou šlapky dopředu, tak si říkám, že i když tady zatím nic nehrozí, pojedu je tam podpořit. Po úvodním km leze na špici Kolíkáč a hned rozjíždí slušný tempo. Po chvilce ho míjím a ptám se ho, jestli mu není zima?? Jestli se šel jen rozehřát.  Krátký sjezdík na kraj Lípy, točíme pravou do údolíčka přes Kyjov. První prudkej dloubák (kolem Fakulty) – Tomáš Podrazil za to bere hned odspoda a spurtuje, zvedám se a jdu za ním. Tom ještě chvilku pokračuje, ale já když zjišťuju, že máme pár metrů náskoku před balikem, tak svěšuju a nechávám se dojet. Loknout pití, vydejchat a připravit se na první selekci, která bude následovat za pár km v prvním kopci na Studený. První metry začínají prudkou stojkou – přesně ty pasáže, který nesnášim a trápim se v nich. Při výjezdu vlaju na konci skupiny, Luke kolem mě prolítne ve stoje a ještě mě hecuje, abych to zkusil… Když ho vidím s jakou "lehkostí" (realita bude asi jiná a budíky budou hlásit červený čísla ) se do skupiny vrací, se taky ještě zmáčknu a zkusím to. Na krátkou chvilku jsem tu taky, ale ta stojka byl jen úvod. Stoupání pak dál pokračuje, a to už je nad moje síly… Zlomeně se ohlížím, kdo že za mnou zůstal, jestli vůbec někdo a vidím tam Kolíka. Morál hned o něco stoupl i když mě sere, že je to zas všechno wodjetý, ale přeci přesně tohle jsem po zimě bez intenzit nerozježděnej čekal… Před horizontem mě Kolíkáč dojíždí a říká, že jsem hodnej, ale prý jsem nemusel čekat… Vtipálek… Je tu i Honza Kulhánek a Petr Pavlík z Unlimited. Jedeme dál ve čtyřech. Furt se nějak nemůžu rozjet, tepy nízko a i tak mi připadá, jak kdyby se o mě pokoušela zástava srdce… Hned v následujícím kopci před Kunraticema dojíždíme Luka, kterýho ho taky vyklepalo. V Kamenici ještě nabíráme J. Svobodu, který nezná trasu a bloudí. Taky je prý zatím nerozježděný a kopce nedává, ale i tak je v naší skupince jasně nejsilnější. Je tu chvilka klidu přes Janskou do Srbský, kde jedeme rovně na Růžovou. Pod kopec jsem jel špici, jen se to zvedne, vleze tam Kolíkáč, který to drtí na velkou. Když vidím, jak jede hned ho upozorňuju, že je to dlouhý – ne, že bych snad o něj měl strach, mám ale strach o sebe… Odvětí jen krátce ‚jojo‘ asi abych věděl, že bere na vědomí a pokračuje dál, načež Luke říká, že to si nedává na prdel, ale má z toho radost… Já opět funim jak parní lokomotiva a Honza Kulhánek si vedle mě začne povídat s Petrem Pavlíkem…?????? Co to k*rva?? Mám chuť se na to vysrat, otočit se a jet v klidu zpátky. Seber se sakra, nebuď taková s*ačka, seš snad závoďák a tohle je přesně to, co potřebuješ, aby ses po zimě rozhejbal… Ve skupině se pravidelně střídá, když to výjde na mě, vůbec se mi nechce, ale musim i když vim, že to asi budu brzdit, ale nechci, aby na mě ostatní koukali skrz prsty, že se jen vezu. Při každý špici jen čekám, kdo bude první, co to nevydrží a převalí se přezemě, aby se zas začlo konečně jet… V Růžový točíme ještě levou na Bynovec a Arnoltice, aby těch kopců nebylo málo. V Janově opět dojíždíme J. Svobodu, který jel celou dobu před námi a opět neví, kam má jet… Padák do Hřenska a pak dlouhé táhlé stoupání na Mezní Louku, kde Jarda jede špici, aby nám názorně ukázal, jak mu to po zimě nejezdí. První 3km mlčky hákuju, kluci vzadu tam cosi mumlaj, ale to už moc nevnímám. Začínám toho mít dost a začíná se mi v hlavě honit myšlenka, že bych si mohl vystoupit a konečně si trošku odpočinout, což hned zavrhuju. Do cíle by to bylo na samotku ještě sakra dlouhý… Ve Vysoký Lípě točíme levou do lesa na úsek, kterýho se nejvíc bojím. Naštěstí nás ve skupině jede málo a je relativně vidět na cestu. Předposlední kopec na Tokáň a vidíme před náma nadělenou skupinku – Tomáš Podrazil, David Fanderlik a další. To dodá sil, ale bohužel nejen mě, ale i ostatním, který jsou podstatně čerstvější. Přikládá se pod kotel, chvilku to zkouším, ale už je to přes závit a vím, že tohle už nedoskočim. Zůstal jsem tu s Honzou Kulhánkem, který to ve sjezdu drtí tak, že sotva visim. Po chvilce dojíždí Petra Pavlíka, jsme tedy 3… Skupinka se šlapkama je na kousek, vidíme je, ale já už jsem popravenej a jen za dvojicí z unlimited vlaju a nestřídám… Pod cílovej kopec jsme v údolíčku přelítli pár dloubáků a začínáme stoupat do finiše. V očekávání, že se mi úplně zastavý nohy děkuju dvojici, že mě dovezli až sem a čekám, kdy mi zamávají. Petr Pavlík ještě našel pár zbytků sil a zkouší to sám. Já s Honzou už se více méně vyjíždíme. V druhý půlce kopce jsem Honzovi lehce odjel, asi mu taky kvalitně seklo. Hned jak to zjišťuju, tak čekám – posledních cca 8km jsem nevylezl z háku, takže ani nepřemejšlim nad tím mu ujíždět… Závěr kopce jedeme vedle sebe a před páskou ho postrčim za zadek před sebe! Ještě jedou díky, jel si ten závěr fakt famózně.
  
  To, že mě to někde vyklepe, mi bylo jasný hned od startu, takže mě to zas až tak ne*ralo. To, že to bude tak brzo už ano. Díky Luku a Kolíku, že jste dorazili a sešli se v jedný grupě. Bez vás by tam nebyl ani náznak motivace a dost možná bych to ani nedojel… Pocitově se mi fakt nejelo hezky a od příjemnýho zážitku to z mojí strany mělo daleko. Ale jak se říká, zážitek nemusí být vždy pozitivní, hlavně že je silný… a to opravdu byl. Bolelo to celejch 71km, ale díky vám mě i tyhle stavy bavily a mělo to cenu bejt zakouslej a držet… Nechám se překvapit, jestli to na Sázaváku bude lepší nebo pojedu stejnou mizérii jako teď…
  
  
  
  
  
• Kolíkáč – Hromaďák ve Švajcu
  
  Vypadnout z toho cyklistického stereotypu v okolí Prahy a z ložnice u virtuálního monitoru, obětovat i 2 hodiny jízdy autem, vždyť hromaďák ve Švajcu je velkým lákadlem. Co na tom, že to je v Českém Švajcu, ta trasa Pekelnými lesy slibuje všeobjímající zážitek. Luke hlásí, že mě v tom nenechá a Hulis si přeci domácí půdu nemůže nechat ujít, navíc, když ho chceme podpořit v tom jeho hrdinném osamoceném boji, který svádí stále tak věrně za Šlapky na severu Čech. Hulis, ani nevíš, jak si toho ceníme! Zdravotní problémy s mojí chatrnou stařeckou tělesnou schránkou mě bombardují ze všech stran. Asi jsem hypochondr, nebo mám práh bolesti divně posazen, ale furt mě vlastně něco bolí… a prý to lepší nebude, jak slýchávám od starších a zkušenějších…
  Lukeho nabrat u Bolky a už v tom lítat. V tom opojném cyklistickém prostoru, kde se na všechno zapomíná. Bláhově si plánovat, jak do Hřenska nesmíme ani šlápnout a pak to v závěru rozbalit. Na prezenci u Vlčí hory mladá cyklistická krev kam se podíváš, moc soli ve vousech nevidím. Jdeme se rozjet a vyjet si cílovou stojku. Hrdinně oblékám 3/4 kalhoty, ale pak těsně před startem ještě ve stresu nakonec dlouhé čapáky. Ta teplota moc závodně nevypadá. Hulis nás letmo seznamuje s tratí, prý se to docela houpe.
  Prásk, balík se dává do pohybu a do sjezdu chci být vepředu. Dokonale mě to pohltilo, registruji týmové parťáky, je to tak úchvatné vidět 3 orange dresy v té záplavě Unlimited. Rozjelo se zběsilé tempo, úzké silničky, kde není vidět do zatáček a natažený balík. Jó na Rouvy se nemuselo zatáčet, ale tady se Kolíkáči pěkně soustřeď, ať neskončíš mimo trať. Jen se držet dole za oblouky a kroutit jednu točku za druhou a pokaždé pořádně přiložit pod kotel, aby ten vláček neujel. První houpáky jsou tady, ale zatím u mě všechno funguje podle představ. Dokonce na chvilku odskakuji od balíku a užívám si prázdného asfaltu. Dnes vás všechny rozemelu!
  Jó jak bláhové, 50kg junioři a vítěz 53x11 Jára Hradecký mě rychle vracejí zpátky na zem. 15 kilometr a další megašrot do stojky na Studené. Poslat tam všechno, co je v nohách, ale na panáčky to nestačí. Mezi skálami to ujíždí pekelně. A navíc to nekončí! Silnička se ještě krásně vine nahoru. Motám se bez síly a ohlížím se, co je za mnou. Něco tam je, a hlavně přede mnou je Hulis. Buď čeká anebo ho taky vysypali. Dojet si k němu, zezadu přijede Honza Kulhánek a další 2 lidi. Tak to by mělo jít, teď už si to dojedeme v poklidu. Ale kdepak! Za chvíli před námi další orange bod. Luke! A mává ručičkou, ať točíme! Kudla hoši, vždyť jsem vám říkal, nečekejte na mě! Ale jak jsem vnitřně šťastný. Tohle dodává neskutečné chuti a energie poprat se o co nejlepší výsledek. Točíme! Točíme!
  Motorem se stává především Jarda Svoboda z Kuchyně Lípa. Mastíme to parádní krajinou, ale není moc čas na kochání se. Ale silničky vymazlené, bez děr, furt nahoru a dolů, samá zatáčka, do toho letět v závodní lajně, tohle proste chceš! Luke navíc hlásí, že vepředu se to ještě rozdělilo a 3 borci by měli být nedaleko. Stoupáni k Růžové si neskutečně užívám a baví mě to! Jarda nám i odskočil, ale naštěstí neví kudy vede přesně trasa, a tak na křižovatkách na nás čeká. A já hlavně pak už velím, ten nám nesmí odjet, s ním máme šanci, ještě někoho sjet. Luke jede parádní špice, Hulis na to, že hlásil, že je marnej a nerozježděnej, tak taky spolehlivě visí, do toho Honza Kulhánek, líp to nemohlo dopadnout anebo nás ještě něco lepšího čeká?
  Padáme do Hřenska, lehnout na rámovky a sletět na nejnižší bod trati. Poprvé zkouknout budík a zjistit, že těch 40 kilometrů uběhlo neskutečně rychle. A NP 301? Uááá. Ale není času na oddych, znovu nahoru, romantickým pozvolným stoupáním, Jarda drtí špic a mně se jed tak bezbolestně! 11 minut euforie na číslech začínají 3, to je přeci ve virtualu jako nic, tak to tady musíme prodat Luke s Hulisem se vykecávají s Honzou Kulhánkem, tak ještě horizont trochu přitlačit, ať tu trojku soupeřů před sebou sjedeme! Párkrát už se srdíčko zatetelí blahem, že je máme, ale jsou to zatím turisti na elektrokolech
  Ale před Tokání už je to pravda! Ty dvě postavičky před námi jsou silničáři a moc rychle se nepřibližují, a navíc před nimi je dres Unlimited. Jarda s Lukem roztočili peklo a já musím s nimi! Jde to! Na 60 kilometru dnešní dřiny si znovu chrochtáme na číslech začínající 4! Tohle budu mít navždy v hlavě, když tam posíláte všechno, co tam zbylo, před vámi orange zadek a ruka ukazující jedničku. Teď se nesmí svěsit, ba naopak! Luku díky za ty chvilky, o kterých už jsem měl pochybnosti doma na gauči, že je ještě zažiji! Taková blbost, a přitom taková pecka!
  Letíme jako howada úzkou roklí mezi pekelnými lesy. Sliny na bradě a v hlavě cyklistický ráj! Dva borečci jsou naši a k tomu David Fanderlík! Hulise s Honzou + 1 jsme nechali na Tokáni. Konečně trochu svěsit a odfrknout. Ale cíl se hodně rychle přibližuje. Znovu začíná peklo na zemi. Nástup střídá nástup, totální cyklistika! Moje zateplené čapáky hřejí, po nohou mi stékají potůčky potu. Levá a cílový brdek. Zařvat na Luka, ať to tam pošle. Mně škubne v levém lýtku. Tohle nechci, chci být silný jako býk, vlézt na špici a neohlížet se! David s Lukem a Martinem Loutem si to rozdávají na plný céres. Já to domotávám s Jardou Svobodou, který mě pak zaslouženě obkládá v cílové stojce.
  Sakra dobrý to bylo! Plácnout si s týmovými kamarády a se soupeři a pochválit si ten dnešní match. Vyjet se s kluky a zjistit, že je docela pěkná zima. S Lukem pak v autě probrat každý kilometr trati, těmhle pozávodním tiskovkám se nemůže vyrovnat žádný opiát. Díky Luke a Hulisi za společnost! Sezóna se rozjela podle svých nejlepších tradic, tak teď si jen s pokorou přát, ať to vydrží co nejdéle!
  
  
  
• Luke – Pekelný začátek sezóny
  
  Kolíkáč nemá chuť závodit, ale prý Pekelný lesy by si dal. No já bych něco dal, ale představa toho závodního stresu a bolesti... Studium trasy podceňuji nebo spíš nestíhám, jen při shlédnutí profilu usoudím, že to chce jet jak Valverde Valonský šíp. Uviset, neukazovat se a na čele se objevit pod posledním kopcem a všechny wobložit. Jednoduchý.
  Úvaha to byla v zásadě správná, ale detaily mi jaksi utekli. Po startu klid než se všichni nenápadně cpou vpřed. Bude sjezd. Je nás asi dvacet, pohoda, ale radši se taky nacpu do čela. Sjezd jde, ale spíš to nikdo nehrotí. Najednou ostrá pravá a stojka jak kráva. Sotva shodím na malou a už se to žene přes. Tak tak zalovím konec balíku, nenajet to z čela, tak už tu nejsem... Uf. Pak zas sjezdík, zatáčky, vesnice, terénní vlny. Nikde se nezavěšuje, sáhneš na brzdy a platíš. Měna tvrdá, wattová. Přesně tohle jsem od toho dnes čekal, ale intenzita zážitku mě ohromuje. Tohle teda není pomalý rozjezd do sezóny, žádné oťukávání, ale pěkně šup a plav.
  Další brdek a all-in spurt, netuším, jestli to bude 15 vteřin nebo minutu, ale nedá se nic dělat, než akceptovat vražedné tempo. Pár lidí se loučí a pár naznačí, že budou následovat. Pořád čekám kdy se to uklidní, zase sjezd a další kopec, naletím tam s odlepem, takže začínám přes 600W. Chvíle zvolnění a spurt na horizont, zas 600W, hecnout Hulise, ale kopec nekončí a ještě si dáme magnet na 350W v háku. Za mnou nikdo a já vlaju přes horizont. Už nás je sotva 10 a slavnej Valverde bez domestiků. Následuje let 60-kou do vesnice, kde bych potřeboval zmizet z posledního místa, ale na to si nevěřím. Ostrá práva a za ní už je to rozpojený, další nástup, ale tohle nepůjde. Jsme ve dvou a zbytek mizí, navíc další brdek, tak tady se svěšovat nebude. Je konec.
  Nebo ne? První brdek projedu sám, v dalším koukám kolem. 3 vysypaný borci přede mnou a za mnou nikdo. Tak asi je musím sjet. Ale ne, za mnou se mihne oranžová helma. A hele oba oranžový dresy a asi i Honza Kulhánek. Rád si zvolnim, ale zároveň věřím, že to je správné rozhodnutí. A je, Kolíkáč je při chuti a hned se dere na špic. Je nás 5, pak 6. Mě to taky zatím jede, tak je to velká paráda. Chvílema se jede solidní kaše, hlavně když je na špici Kolíkáč nebo Jarda z Kuchyně Lípa, co na nás počkal, protože se ztratil. Ten nám často odjíždí a zase se vrací, takže tempo neupadá. Další brdek v Janově a já už mám pomalu dost, pořád čekám, kdy si vyvěsím a nic. Vytouženej sjezd do Hřenska je za 3 minuty hotovej, nohy si odfrkly, ale hlava moc ne. Ale trénink sjezdu jsem chtěl no...
  Pak se zase stoupá, nenápadně, ale rozhodně ne pomalu. Tempo si vzal na starost Jarda a ukazuje, že tu moc konkurenci nemá. Kolíkáčovi se to prý líbilo, já na chvostu dost trpěl. Konečně odbočujeme z hlavní na "Českou silnici" a tam by měl být nějaký pořádný kopec. V prvním už to praská ale nepraskne, v dalším už jo. Jarda zavětřil 3 odpadliky a my s Kolíkáčem šanci. Tohle nesmí odjet, přes horizont v háku, pak jak bezmoci údolím s 10 metrovejma dírama. Jednak to nejde sjet, druhak stejně potřebujeme vidět na silnici kde je jen vyjetá kolej mezi nánosem kůry a občas nějaká ta ďuzna nebo štěrk. A rázem se jede o páté místo (teda teoreticky i první, protože prvni 4 si to trochu zkrátili, ale to samo nevíme). Poprvé hrábnu na Garmina, abych krom mapy viděl i kolik tak zbývá, jinak nebyl na nic čas. Maximálně loknout z bidonu, což, musím se pochválit, se mi dařilo vcelku pravidelně. Chvíle klidu, ale 6 km do cíle se začíná zase pěkně závodit, vlastně to rozjel Kolíkáč, ale pak se to mydlilo až pod poslední kopec. Jako přes vesnice mezi lidma, já byl teda rád, že jsem to přežil. Poslední kopec byla vyčkáváná, já se držel a přiložil až v místě, kde jsem chtěl, ale hned jsem poznal, že to už je strop, David Fanderlík mě v půlce odskočil a pak se už jen otáčel, jako asi ho to bolelo, ale já už to tam jako na Troskách neměl. Jen jsem držel a doufal, že za sebou udržím Martina Louta, ale ten měl ještě pěknej spurt a tak jsem si i do cílový pásky mohl s klidem sednout.
  7. místo, 4 lidi odjeli (a špatně odbočili) a už jsme je neviděli, jinak pěknej boj až do konce. Schválně jsem se snažil do toho nejít s tím, že nic nečekám. To bych asi nic nedostal. Takhle jsem si z toho odnesl dost do sjezdů i krátkých intenzit a hlavně to byl zas po zimě pořádnej let. Parádní trasa a profil jakej se jinak u nás na závodech nevidí, milion brdků a finiš na kopci. Moc se mi to líbilo!