Akce Praha-Doksy 2025

Akce Praha-Doksy patří do kategorie UAC. Datum: 2025-05-29.

Nejdelší varianta má délku 0 km.

:: Propozice :: Mapa a profil :: Garmin :: Diskuze :: Celkové výsledky :: Foto Rajče :: Foto zonerama :: Flyby :: Plakát :: Poděkování

Historie: 2005 :: 2006 :: 2007 :: 2008 :: 2009 :: 2010 :: 2011 :: 2012 :: 2013 :: 2014 :: 2015 :: 2016 :: 2018 :: 2019 :: 2020 :: 2021 :: 2022 :: 2023 :: 2024

• Barbánek – S radostí se obětovat ☺️
  
  S radostí se obětovat ☺️
  PRAHA - DOKSY 43 ročník 👏
  
  Obrovské poděkování všem co připravili pro nás úžasný den!!!! Jste HRDINOVÉ 👏👏👏
  
  Snad v březnu, když jsem Káje pomáhal zprovoznit trenažér jsem ji řekl, že si společně můžeme dát Praha - Doksy. Myslím si, že tomu vůbec nevěnovala dlouho poroznost. Když o další týdny později vyjela ven s kolem, vypadlo to nadějně 👌 Zhruba 14 dní dohady,Kája tvrdohlavá já paličatý 😅 poslední rozhodnutí bylo, že nikam nepojede,ale , že mě odveze na start. Jenže psychologicky se dostaneme k tomu, že když mě přiveze na start a uvidí tu šou kolem,tak jí to akorát bude líto, takže se objevila na startovní listině a já byl šťastný! Opět jsem psychologicky vysvětlil jak to tady mám a jak to chci zažít. No prostě se obětovat a dovést ji k cíli 🤗
  Počasí a nálada ve Všetatech úžasná a vesnice se plní cyklisty. Žádný starťák nemám,ale nervy mi pocuchal Smolda,za jeho nedochvilnost 😅 malém jsem jel i s jeho číslem 😅 nakonec měl Smolík štěstí 😅
  Pár organizačních slov od Prezidenta a jde se na to. Balík se dal do pohybu a já moc dobře vím, jaké limity Kája má,můj úkol byl dobře ji chránit před 💨💨 který teda zlobil. V Řepíně povzbuzování od Standa Liska, který si tu jistě sušil vyprané hadry po středečním průplachu z práce 😅ale vidět ho móóóóc potěšilo! Užít si Kokořínské údolí a už stoupat na Románov,kde příval energie přichází od holek Kaprovic na vrchařské prémii 👌👌Pave ve Mšenu nebaví,ale patří to k této krásné trase. Před Lobčí zastávuji a půjčuji nýtovačku cyklistovi s přetrženým řetězem, Kája jela dál. Začínám stíhací jízdu a Káju dojíždím těsně před pivovarem v Lobči, dobře, že ráno Kolikac vinohradskeslapky·com zatloukl dřevěné dveře 43 hřebíky což nás donutilo jet dál do pěkného stoupání 👌 Naučený ze společných jízd nechávám Káju jet svým tempem a hned za horizontem to rozjíždím, vše jde krásně. Na Garminu už vidím posledních 5km což vypadá lépe než 50😅ale cesta do křoví je pěkně trnitá a stále lehce stoupá. Smolda na nás ještě počká, podpoří a pak už jede pryč. S posledními metry se Kája pere pěkně 👌 cíl 👏 Odevzdat číslo, poděkovat si a odjet na terasu za odměnu. Jídlo, pití, úžasné zákusky 😋famózní vyhlášení s nej moderátorem Filip Mikeš 🧡
  Kája v top 5👏👏
  Kapr 3💪💪
  Úžasné pozorovat nadšení kamarádů jak se jim to povedlo a věřím, že všem kdo se zúčastnil se také líbilo 👌👌
  Jediný negativní okamžik byl, když pořádající tým s velkým zastoupením zůstal jen v pár lidech na vyhlášení, protože velká část si neumí a nebo spíš nechce kompilovat život udělat něco jinak......ale to je můj pohled na věc!!!!
  Já si terasu užil moc škoda jen, že to nešlo s noclehem😢Ale jinak se mi splnilo to co jsem si přál.....🤗
  Krásný okamžik byl,když se otevřou dveře Forda ještě před odjezdem a Oťas nás zásobuje řízky 😋😋 Děkujeme i tobě 👌👌
  
  
• Kolíkáč – Zase to klaplo!
  
  3.ledna 2025 edituji první dokument Doksy_2025 a podle VLKova manuálu zasílám datovkou na policejní prezidium. Roztáčím tak kola, která se snad úspěšně zastaví v pátek 30.května až otevřu dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a zaleje mě hřejivý pocit, že to zase všechno klaplo. Že to naše dítě, které jsme s Kaprem společně převzali od VLKa stále žije a má se čile k světu!
  Poslední květnový čtvrtek, nervozitou nemohu dospat, v 6 hodin naložit auto šipkami, cedulkami a sekerkou a vyrazit do Všetat na lajnovaní trasy. Je mokro, před chvíli přestal pršet, na zábradlí můstku u památníku připevňuji první startovací šipku. A hurá projet trasu, na Řepíně a Romanově zatlouct prémie, auta zastavují a zvědavě pokukují, co se tady chystá. Odpoledne tady profrčí legenda! Za Nosálovem se pořádně opotit, když skáču před vyfrézované úseky a kolem mě projíždí nakladač, co sbírá krajnice a hází na náklaďák. No tak tady to bude pěkný… Volat Kaprovi, ať ještě vytiskne info na prezenci o nebezpečných úsecích. L'Ultimo Chilometro a Cíl 100 m, poslední cedule a přát si, ať tu k večeru zažijí všichni opojné cílové endorfiny.
  Odpolední Sokolovna klape jak švýcarské hodinky, máme to již nacvičené, RFC se svým kouzelným kufrem a naše holky jedou na plný výkon. Do toho mraky známých tváří, start VIP a před 16 h. dávat instrukce zaváděcím vozům a Policii. Už se to blíží, otec zakladatel VLK nám to odmávne, Lucka klepne na mobilu do tlačítka Start a Kolbaba poposedne v Tachově ve svém cílovém stánku.
  Studenou nervózní organizátorskou nohou roztočit první metry 43. ročníku. Čečelice shodit srabácky na malou a točit a točit. Přejezd přelítnout a na kostkách trpět. Furt to začíná 3 a vůbec mi to nechutná. Hlavní Boleslavská v bočáku, jede se škarpa a lítá to kolem mě dozadu, jak na střelnici. Nechci to taky chytnout a zůstat sám. Furt full gas, tohle nesmím pustit. Konečně doleva a proti větru. Chvíle oddechu a bidon plný krystalu. Řepín marnost nad marnost. Odjíždí to stejně jako před rokem pod bedlivým dohledem mé manželky. To nechceš! Nahoře zoufale řvát točíme. Balík na dohled a chvílemi se i přibližujeme. Před Nebužely nabíráme další odpadlíky a letíme rozmláceným sjezdem do údolí. Chytil jsem ďouru a v údolí to zase sjíždíme do mini grupy, a zase balík na dohled. To je motivace. Úplně poblitý, NP přes 300w, ale jsme s nimi. Trochu si odfrknout a ucítit vůni ráje. Vzpomenout na Souseda s praporkem na křižovatce. Zkusím se mu předvést . Před Vojtěchovem odjíždím, Žába s Lukem to doufám kotví. Jó, do Ráje v úniku a po 200 metrech stoupání na Romanov zase na ocase čela. Kde jsou ty časy, když jsme to s bráchou podrželi až k prémii.
  Teď se zoufale motám. Ale s přibývajícími metry se mi jede lépe a lépe, navíc, když týmový kumpán Luke mává ručičkou a hlasitě povzbuzuje. K prémii na velkou a šeptat Lukovi do ouška, jeď, co to dá! Huba plná slin a za Skramouší jsme s Pepou Vejvodou v grupě! Luku díky! Lýtka cukají, valím do sebe jeden bidon za druhým. Cíl se blíží, Luke hlásí, že jedu o prodloužené podium. Chytnout to dole, a poslat zbytek do cílového křoví. Bohužel tam toho už bylo hodně málo, a to pódium neklaplo.
  Ale tohle mi už radost nemůže zkazit, skutálet se za Katkou do její zatáčky a dlouze se obejmout. Vyhlášení, terasa a všeobecná spokojenost. Navíc v záři slunce, což je malý zázrak při letošním počasí. Oranžový hlouček pulzuje radostí, škoda, že někteří chybí, tak snad za rok. S Kaprem do chatky a probírat každé vteřiny dnešního velkofilmu. Není mi vůbec zima, hřeje ten pocit, že ten náš slib z roku 2014 stále platí. Ráno si dát studenou sprchu na snídaňovou pumpu v Dubé, kde s motorkářem Oťasem dojídáme jeho zbytky řízků. Pak už se prohřívat až na Jižák, kde otevírám dveře bytu, s baťůžkem na zádech, kolo opřu v předsíni a …
  Jo, na tohle jsem se těšil nejvíce, zase to klaplo, děkuji všem, co nám pomohli a těm, co si přijeli zazávodit!
  
  
• Luke – Doksy na autopilota
  
  Někdo mi drcnul do časoprostoru a je mi nějak těsno. Rozumněj, stíhám všechno a nic, letí to a přitom se nic neděje a všechno je stejný a úplně jinak. A do toho krásně zapadly Doksy. Nemám plán, nemám cíl, jedu protože Doksy, protože KaKo a protože abych žil, tak beztak musím šlapat.
  Předstartem se ještě postarat o Žábu, kterej mě chce dnes trumfnout v timemanagementu, lípnout mu čip na helmu a šup do první lajny na start. 3, 2, 1. Jo to bylo rychlý. Čečelice z čela, pohodá. Byšice ne tak z čela, míň pohodá. Hlavní terezínky, rychle na čelo, nebo nebude pohodá ani náhodou. Na čele se to ještě spatlá, peklo nastává vždy jen na pár vteřin, kdo točí ani moc nestrádá.
  Konečně odbočka na Řepín, Viky s Čespou si natahujou držku o to, kdo bude první ve sjezdu. OK, stačí mi bejt druhej, stejně jako většinu kopce. Pak mě to trochu zavře, až si řikám, že ten starší balík vůbec nejede a asi se budu muset vyloktovat ven a jet si pro prémii. No nakonec k tomu bylo dál než jen ostrý lokty, ale aspoň sem nahoře.
  Za námi díra a v ní oranže helma. Takže čelo už jen já a Žába. No, tak ještě do Romanova mu můžu pomoct, tak se aspoň motám u čela, ale až pod Romanov je to přesun, že i Kolíkáč dojede a jde si hned uříznout nohy pod kopcem.
  Já do půlky vcelku úspěšně hákuju a když to praskne tak si 5 lidí obhodím a dolepím se. To sem asi neměl dělat, protože v zápětí prostě shořím. OK, kolem jednotlivci, nohy zas pomalu bootujou po výpadku proudu. Do teď se mi jelo fakt dobře, tak je škoda to balit ne? Ale co s načatým odpolednem? Naštěstí viditelnost je dnes na Romanově obvzláště dobrá, tak vidím, že Kolíkáč neshořel a něco jede.
  Na to, že mi to vcelku přísně odjelo dostávám geniální plán, všechny kolem nechám odjet, počkám na Roberta, a pak si je všechny sjedeme a uděláme pěknou grupu. A tak čekám, čekám.
  Kolíkáč hned řve "pij co to jde" (viz foto), ale ne, asi řikal jeď. No prostě jedu, pár lidí poberu už ve sjezdu, kostky asi nikdo moc neuvisel, ale Kolíkáč se rád mučí, takže tam je. Pak si trochu zvolním do Žábovy zatáčky a hned zase do plných, protože se před námi zjevuje dres Sparty a Kolíkáč začal euforicky halekat. No co víc si přát při 400W na budíku. Nabereme Pepička a další boys a tím mám skoro splněno. Ještě sjedu asi dva lidi a pak už tam nejspíš fakt nikdo vypadlý není. Navíc mi nohy trošku připomněly, že to bylo tempo spíš na pár minut, než až do cíle. Každopádně grupu máme pěknou a tak se i chvíli svezeme. Nikdo ani nezlobí a tak mě překvapí, jak rychle se blíží cíl. Zkusím to párkrát natáhnout, ale krom explozí obou Čespových zapletenců to nic nepřineslo. A leadout do křoví s pokusem zavřít půlku lidí a umést Kolíkáčovi cestičku na terasu taky úplně nevyšel, ale i tak to byl fajny závod.
  Pak v oranž grupě zpět na start, zastávka ve Mšenu, vím, že to nebyla terasa, ale i tak to bylo fajn. Holt někdy člověk frčí jen na toho autopilota a je rád, že je rád. A vlastně ještě že toho autopilota mám, dyť to bylo moc fajn. Tak zase za rok!
  
  
  
• Nemi – Za rok budu Veterán
  
  Loni jsem se tohoto závodu na poslední chvíli nemohl zúčastnit. Ani letos to nebylo vůbec jednoduché. Ačkoli nebo možná právě proto, že závod začíná až pozdě odpoledne. A ne v Praze, ale až ve Všetatech. Nafouknu pláště a za chvilku slyším, jak mi bezduše povolila. Tmel je po třech měsících vyschlý. Není čas zkoušet vlastní nešikovnost, a tak emergentně sprintuji ke klukům z Bike emergency. Díky nim nakonec prakticky bez rozjetí po dlouhé cestě nekonečnými kolonami na Štěrboholské spojce a v Brandýse hledám pár minut před začátkem startovní pole před všetatskou sokolovnou. Nikdo nikde. Na náměstí potkávám Luka s Žábou, kteří se diví, kde jsem, když můj balík už vyjíždí. Ano, jsem tu poprvé a naposledy v prvním balíku, tedy mezi mladšími. Příští rok už budu v kategorii „Veteráni“. Ze Šlapek jsme v prvním balíku jen Hulis a já. Za minutu před výstřelem se řadím do první lajny. Trasa má pouhých 56 kilometrů, tak je jasné, že se pojede. Sice tu nejsou žádné dlouhé kopce, ale v tom bezodpočinkovém tempu to může odjet kdekoli, zvlášť když na otevřené silnici fouká takový bočák, že tvrdá lajna jede škarpou. Tajné přání vydržet s čelem na největší stoupání k Romanovu bere za své v brdku na Řepín. Chybělo jen pár desítek metrů, ale na to se historie ptát nebude. Nechávám se absorbovat druhou početnější skupinou. Chvíli se pěkně točíme, ale pak se střídání rozpadá. Mám podezření, že za to může taktika borců z Unlimited, kteří si nepřáli sjetí první skupiny, kde mají svého favorita. Než se zase nějak zformujeme, je první skupina z dohledu. Já tomu taky moc nepomůžu, když při své špici v Nebušelích špatně zahnu. Asfalt skoro celou cestu drncá (ke konci je na řadě míst úplně vyfrézovaný), tak to na nějaké pohodové svačení není, přestože jedeme celkem v poklidu. Ve stoupání na Romanov se mi zdá, že se nikomu nechce. Tak držím tempo a nahoře zůstáváme jen čtyři. Hulis bohužel mezi námi není. Hákuji mě dobře známého červeného Williera Davida Fanderlika, když to nekompromisně valí přes mšenské kostky, které mi vůbec nechutnají. Někdo odpadá, někoho naopak dojíždíme, ve výsledku jsme zase čtyři, z toho dva Unlimited. Čekám, jakou taktickou kulišárnu předvedou. David Fanderlik se nás chvilkami snaží setřást, ale neúspěšně. Nic týmového se kupodivu nakonec nekonalo. David Januška byl zřejmě rád, že se vůbec držel. Kdybych to věděl, tak bych asi něco také zkusil. Dopředu jdu, až když na Garminu vidím 300 metrů do konce a David Fanderlik prakticky zastavuje. Jenže ouha, trasa skončila a cíl je až za dalších 300 metrů v mírném stoupání. Kolem mě se proženou David Fanderlik s odpočatým Janem Knapkem. Na jejich spurtový souboj á la Hulis nemám nárok. Přesto jsem spokojený, že to dopadlo, jak to dopadlo. Bohužel nemám žádné rezervní oblečení, a tak jsem s ubývajícím sluníčkem vděčný Žábovi s Lukem, že nás s Hulisem transportují zpět k autu. Bylo to krásné a příště věřím, že budu mít čas na to si naplánovat také účast na vyhlášení a nejlépe i nocování, protože opravdovým vítězem závodu je Kolíkáč a všichni, kdo mu s organizací pomáhali
  
  
• Pekusák – MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD
  
  MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD
  
  Kolíkač do mě před časem šťouchnul, jestli si to nechci zkusit…
  
  No, jezdím teprve sotva třetím rokem, začal jsem s Cyklistikou až po padesátce, navíc jsem absolutní samouk a jezdím jen a pouze s mou statečnou ženou.
  
  Takže jsem vůbec netušíil co mě v reálu čeká, nikdy jsem nejel ve vícehlavé skupině, neznám zvyklosti, žargon ani nejsem žádnej závodník.
  Ráno naložím dvě kola, jedno cestou vyložím v Kokořínském dole, kde máme velmi časté útočiště a tedy i vím co mě bude čekat v Romanově, dorazím autem do Všetat, kde se hemží neuspořádaným pulsujícím pohybem pro mě nevídané množství cyklistů, všichni v mých očích profíci, parádní vybavení, klubové dresy, sebejistota, …. ale nenechám se zaskočit
  Najdu tedy Kolíkáče, zapíšu se, dostanu obálku, netušíc zírám na čip na sedlovku i na helmu (hmmm… asi vážně závod ), oproti všem ostatním jsem v civilu, takže se rychle u auta převléknout (dlouhý rukáv nebyla dobrá volba), osondovat kolo a trochu se proskočit. Pak chvilku hledám start a zcela logicky se s respektem držím úplně vzadu a jen sleduji.
  První balík odjel a za deset minut mě čeká můj první start do závodu. Kupodivu jsem klidný a těším se. Mám totiž pouze jednoho soupeře (sebe) a jediný cíl (prostě dojet).
  A pak se to rozjede, jsem vážně poslední startující, ještě se zdravím s malým klučinou, co se přijel na svém kole podívat na závodníky a vyrážím !!
  Nezahřátý, poslední startující, takže samozřejmě mi hlavní balík ujede a nemám šanci ho dohnat (a jelikož celkem fouká, tak velmi brzo mi dojde, že by to bylo lepší nervat se proti větru sám a občas se za někoho schovat), ale pár borců předjedu a před Byšicema se tak nějak ustálím v trojici (to už zase popadám dech jak jsem se snažil se chvostu pelotonu zcela marně přiblížit). Za chvilku se osmělím, vysvětlím že jedu prvně, nevnímám cyklistické signály a gesta, zjišťuji jak se držet “gumu na gumu”, ale do Řepína už to mám trochu osvojeno
  Většinou ale táhnu já, jen občas se s kolegou prostřídáme, v závěsu trojice velmi statečně šlape holčina (pardon za oslovení, ale až v cíli jsem měl tu čest ).
  Kostky v Byšicích, úsek po hlavní proti větru, odbočit směr Řepín, kupodivu to celkem furt jede a i když se peru s větrem, tak mám furt dost síly. Řepín už celkem prověří a tady už nohy trochu polevujou. Ale furt to jde a nadšení a adrenalin krásně fungují Je to prostě krása a já JEDU !
  Pak drkotající sjezd z Nebužel, na což z vyjížděk s ženou nejsem zvyklý, že se prostě z kopce nebrzdí za žádných okolností Prolétnout Kokořínské údolí, kam se sice musím večer vrátit, ale teď mi hlavou běží, že se musím nachystat na Raječský kopec na Romanov, takže se zapatlám energetickým gelem a hurá na to. Kopec znám, ale jedu rozvážně, protože vím, že do cíle to je ještě kus cesty a nejsem na takové tempo úplně běžně zvyklý. A díky tomu jsem nahoře celkem bez větších problémů. Pomalu ale v klidu. Ale marně se otáčíme, kdeže je holčina, zkoušíme zvolnit a počkat na ní, otáčíme se ale nikde ji nevidíme, tak hurá dolů na Mšenské pavé. To miluju, naštěstí nahoru je to lepší než dolů
  Po sjezdu k odbočce na Skramouš, za prudkou vracečkou vyšlápnu stoupání a až nahoře zjistím, že za sebou nemám kolegu, netuším kde jsem ho ztratil (přetržený řetěz, jak se dodatečně dozvím). A tak až do cíle jedu úplně sám. Lobeč, Nosálov, po sjezdu vyfrézovaná vozovka probudí mou pozornost no a pak už tahám nohy silou vůle (ikdyž mě těší, že mi to vlastně furt tak trochu jede ). A už si v duchu zpívám, v podvečerní krajině jsem sám, krásně ubíhá, rozhlížím se po okolních kopcích (Vrátno, Houska a hle Bezděz) a už ukrajuju poslední metry a jsem vítěz !!! Předjel jsem sám sebe a dojel do cíle
  Krásný spokojený pocit. Sám vím, že jsem jel dobře, že jsem zajel co jsem mohl, nic jsem neošidil.
  
  Vydejchat, vrátit číslo, naskenovat QR kód s online výsledkama, zavolat ženě tou dobou v autobuse směr Kokořín, najít v mapě místo vyhlášení, sklouznout se do Doks, kde si dám jedno zasloužený a navrch řízek, vyhlášení borců a je čas vzít uzlík na záda a vydat se zpět přes kopec do Kokořína.
  
  No a tohle byl “MŮJ ÚPLNĚ PRVNÍ ZÁVOD”, nikdy na něj nezapomenu
  
  
  P.S.: Tak jak byl pro mě tento můj první závod neočekávaný zážitek, stejně neočekávaný obdiv mám k pořadatelům a všem, kteří museli přípravě a realizaci věnovat velké úsilí. Smekám před Vámi všemi organizátory a děkuji za skvělý zážitek, který jste mi umožnili
  Díky a doufám v další ročník i svůj DRUHÝ závod