Léňa –
Zpátky na zemi
Cunkov, jediná akce která splňuje můj limit na jízdu bez bolesti. 6km to přece musím ujet i s tisícem transitních kilometrů, které se mi podařilo natočit cestami do a z práce. V seznamu přihlášených vidím Luka, z historie závodu se tajně očekávám Kolíkače, který když píše že nejezdí tak trénuje určitě 2x tolik 😊. Startovní číslo jsem na sobě neměl už ani nevím jak dlouho, tak byl jasné, že se účastnit musím a jen zdravotní nebo pracovní obtíže by tomu zabránily.
Na start jedu vyzbrojen informacemi z reportů od Luka s Kolíkem a cílem nebýt poslední. Ještě před startem mám tu čest potkat naší Šlapku roku Luka, který mě provede posledním kilometrem závodu, plus mi dodá své poznatky ze svých účastí. Jenže už jsem zapoměl za ty roky co jsem vypadl ze závodního kolotoče, že se nedá věřit rakeťákům vše co říkají, takže věty …Ze začátku je klid, pak malý brdek, po něm tak jsou ještě všichni, nechat se vyvézt balíkem po rovině teprve pak přijde kopec… v odbočce z hlavní na Cunkov už ti je vše jedno…. Apod… z pohledu tranzitního 94kg vážícího amatérského nadšence viz níže…
Ještě než začnu, už při sjezdu do prostoru startu tzn v protisměru trati jsem věděl, že bude problém…
Na startu stojím spolu s 51 kolegy (zase mám chvíli pocit, že mezi ně patřím) v dobré náladě, svůj cíl při pohledu kolem sebe upravuji na to být do TOP 50…
Start proběhl hladce, nikam se necpu, vím kam patřím, takže se pohybuju uprostřed balíku, na bocích dost fouká, takže nevylézám, mám zařazeno vepředu velká a vzadu tak abych jel Icemanovou frekvencí, kterou používal i Froome nebo při 2023 závoďák Gall, cítím se úžasně, opět v balíku, prostě nádhera, pohled na tepy, kterou jsou přes 170, ale mluví jinak…,Úhlice ani nevnímám, pak přijde rovina, kde se balík natahuje, průměr máme přes 35km/h hmm to se mi líbí, jak se balík natáhl jsem trochu na větru a začnu se propadávat, bere mě borec z CKKV, hned si vzpomenu na Doksy…jeee, začínám myslet na Luka větu přijde brdek, tak jestli už byl v těch Úhlicích nebo to bude to zůžení o kterém pal Kolíkáč v Jestřebicích… než skončí myšlenka už vím, že ten brdek o kterém se mluvil je v Jestřebicích, mám stále velkou, ale vzadu si myslím, že už moc prostoru ke zlepšení není, jedu totální šrot, ale všichni někam mizí, všichni tím myslím, ženy, dědové i děti a kdyby tam byly batolata jdou taky… nechci se už zrakvit tady tak si hlídám tempo tak abych mohl ještě popadnout dech, věřím, že za sebou ještě někoho mám a modlím se abych už byl na rovince za tím „brdkem“, bere mě borec v dresu nejlepšího sprintera Gira d´Italia, ohlédnu se ještě za sebe a tam nikdo!!! Super, zkontroluju ujetou vzdálenost a to mě uklidňuje, zbývá ti už jen 3,5km….
Ta rovinka měla jen pár stovek metrů, už v polovině rovinky shazuju velkou, najíždím do lesa, kde se silnice zvedá dle značky o 12%, rychle shazuju až na kašpara a nejsem schopný převod utočit, před sebou vidím borce z Gira jak nejede, mě ale ujíždí…nebudu to nějak barvitě popisovat, není vlastně co, nejedu ani pádovou rychlostí, osciluju mezi 6 až 9km/h, rvu to vši silou, chybí mi minimálně čtyři pastorky vzadu, jdu ze sedla abych nespadl z kola, asi po kilometru tohoto boje za sebou slyším auto pořadatelů, říkám si… A sběrák… přesně znám pocity Fabia Jakobsena jak mu bylo minulý rok v Alpách… rvu to co to jde, sklon se mírně zmírní asi na dvou místech o délce 10 nebo 20m, kde se můžu na chvíli posadit a pedály roztočit aspoň tak abych se nemusel bát, že spadnu z kola, po dalším kilometru už vidím domy, sklon kopce se také zmírňuje, opět se můžu posadit a točit pedály a těším se na poslední km, který jsem si před závodem s Lukem projel, jeli jsme na pohodu takže očekávám úlevu…Luke sice říkal, že tady už budu na hadry, uvidím jen mlhu což byla pravda, ale proti těm 2km, které jsem teď měl za sebou, mě odbočka na nezpevněnou cestu potěšila svým sklonem, kde jsem mohl sedět a zase točit pedály, kašpara jsem samozřejmě nechal, hned na začátku mě vzali ještě dva kluci, měli kolem 30kg, asi si to dávají ještě jednou… nevím už se jen modlím abych byl nahoře, vybírám si stopu abych nejel dírami, sklon je pro mě přijatelnější, ale v nohách síla už dávno není a ten přírodní baťoh co mě táhne pořád k zemi mi taky nepomáhá, ale hlava ta by hodila velkou a ještě někoho zařízla… po chvilce vidím Luka a své děti jak fotí, povzbuzují, nádhera škoda, že jim nemůžu nabídnout lepší zážitek, ještě mě před jejich očima bere borec z Jistebnice, místní legenda, která tento závod jede už po 42! Luk na mě ještě z dáli zařve ať ho dám, ale kde nic není ani smrt nebere. No nevadí, do cíle si ještě přehodím o dva pastorky dolů a jedu šrot abych udělal dojem na hlouček fanoušků v cíly, kam se převalím za krásných skoro 22min…
V cíly jsem hrdý, že jsem to vyjel, blbý že jsem si myslel, že můj kašpárek vyjede každý kopec v ČR, už ani nevím, kdy jsem ho měl zařazený naposledy, nadšený, že jsem měl na kole zase čip, zklamaný, že jsem byl poslední (až výsledky ukázaly, že jsem měl za sebou 3 borce!!!). Realito vítej, moc jsem si to užil, a za rok znovu!
p.s. Lukovi děkuji za pózování a příjemnou společnost
Luke –
Cunkov zase potěšil
Vlastně by report mohl být asi rychlý: byl jsem třetí, loni druhý, loňského prvního jsem letos porazil a stačilo to jen na 6té místo. Nejelo se mi hrozně, loni bylo líp, ale ani loňskej čas by na bednu nebyl. No co. ...jenže dorazil Léňa s dětma a mě to zas děsně nakoplo, tohle jsou prostě šlapky. Přitom nechybělo málo a zůstal jsem doma, moc se mi nechtělo, ale už to znám, nejet nikdy není dobrá volba. Ten pokec, to sdílení prožitků, připadat si chvíli jako megastar, co se fotí s fanoušky. Vlastně je sranda, že jsem Léňu viděl max 5x, ale za první rok ve šlapkách jsem od něj v rámci příprav na závody četl tolik reportů, že mi přijde, jak kdybych ho znal x let. Prostě parádní odpoledne s jedním vsazením do trochu prudšího brdku :) Jo a ta příroda kolem je fakt nádherná!
Jo a jak se jelo? Po startu děsnej kalup až na vrchol brdku o kterým jsem tvrdil, že si ho Léňa nevšimne. No nevšiml, ale náš balík jo. Pak klid naštěstí až pod strojku před odbočkou ke sjezdovkám. Odtud už se jelo, držím hák až pod kopec a tam už rozumně podle sebe. Ke konci předjíždím ty co to neodhadli a končím mezi cca 5-6ti lidmi z kat.B, kde bych čekal nějaký místo na bedně k mání. (To jsem se ale pletl, první 3 už byli pryč) Z hlavní už odbočujem jen ve 3, chvíli si myslím, že přijde moje světla minutka, ale nohy už přidat nechtějí, naopak pomalu ztrácím pseudohák i naději (beztak vylhanou) na bednu. Za mnou jsou na tom ale hůř, takže se jim spíš dál vzdaluju. Nakonec 6, ale propadák to úplně nebyl.