Procitám a přemýšlím co se to vlastně stalo. Je brzo, ale vím že už neusnu. Zkouším tiše dojít na záchod a pak sedám do předsíně s tabletem. Mohl bych napsat report plný vloček sněhu, nebo si přečíst další kapitolu. Nedokážu ani jedno. Všechno mě bolí, jsem bez energie, zvládnu jen tupě zírat na předpověď počasí a žvýkat bábovku. Čekám na druhou snídani.
"Luku, neměli by jsme ráno zbytečně okounět na pokoji, sbalíme se, rovnou oblékneme. Musím se důkladně rozjet!", tlumočím bolavá stehna na schodišti cestou ze snídaně. Plán je to skvělý, jen bych v zápětí nesměl uváznout v bažině bezrardnosti při vrstvení oblečení.
V Kamenici nejsme pozdě, ale nějak otálíme s rozjetím. Stíhám vyjet jen startovní kopec nahoru, dolu, 5 km. Čerstvě navoskovaný řetěz je pořád docela tuhý, asi tou zimou. Víc km nestíhám, slavnostní start vede úzkou uličkou a ostrý start je letmo do kopce. Než doufat v nohy z nebes raději vystojím přední pozici na roštu. Zbytek teamu se staví dozadu, závidím jim nohy a nebojácnost.
Mezi domy nefouká, je teplo, svítí sluníčko. Velký kontrast se včerejším Peklem. Tohle je sotva za Pekelnou branou.
Rozjezd do kopce je ve velkém stylu. Proč se ti blázni snaží vyhrát závod v prvním stoupání a proč s nimi tuhle hru hraji? Jedu doraz jako ostatní, bolí to, ale tak nějak držím. Ve sjezdu získám pár pozic a ve druhé stojce objíždím včerejší soupeře a nahoře jsem v půlce balíku. Nohy z nebes nejsou, ale vypadá to nadějně. Ještě jeden blitkokopec a snad konečně Kolert odjede do háje a já zapadnu do +- včerejší skupiny.
Bohužel ne. Za horizontem mi spadl řetěz. Vycouvávám úplně dozadu a v 55 km/h se ho snažím nasadit zpět. Nedaří se a objíždí mě další jezdci. Čelo se už škrábe do krátké stojky a já pořád šátrám rukou. Konečně. Těsně před úplným zastavením je řetěz na místě, ještě přeřadit na lehký převod a spurtuji zpět. V krátké stojce se úplně oddělám, visím na chvostu za oči. V následujícím dlouhém kopci jen bezmocně sleduji, jak Kolert odjíždí, jak vzniká má skupinka beze mě.
Po čtvrt kole marnosti mě dojíždí velká skupina s Lukem a Vláďou. Místo pozdravu dostávám kartáč od sportovního ředitele. "Žábo, koukej zapadnout do háku! Máš tady samé super soupeře, koukej nám dojet pro autobus!!!". Místo milosrdného odpadnutí po odporné stojce mi Luke lepí díru. Snažím se vzpamatovat a závodit.
Blitky v první polovině druhého kola se jednou pocitově snesitelným tempem. Velká skupina se různě přesýpá, snažím si hlídat soupeře, přesně podle Lukovo rozkazů. Bohužel do serpentýnek najíždím dost zezadu a pod kopcem to praská. Sjíždím snad 100 metrovou díru. Stihl jsem to akorát pod další stojkou, to není dobré.
Lámu ve stoje nejlehčí převod, vedle mě Vláďa. Jsem úplně v háji, předávám štafetový kolík v boji o autobus. Ale odjíždějící skupině nějak dochází pára a kopec konečně povoluje. Za pár šlápnutí jsem zpět ve skupině. Bohužel bez Vládi. Koukám, zda se mám vrátit, Vláďa výhružně kroutí hlavou a předává mi štafetu zpět.
Z druhého Pekla zbývá už jen sjezdík a háková rovina pod poslední brdek do cíle. Chabé pokusy o odjetí za zatáčkou nikam nevedou. Na spurt ze značky 1 km si netroufám. V levé do cíle jedu blbou stoupu a nechávám se zavřít. Ukázkově zmrvený závěr, autobus zatím nebude.
Bedna byla stejně v nedohlednu, Kolert mi naložil 9 minut
Na druhou stranu svítilo sluníčko, oblečení jsem trefil parádně, ani nebyla potřeba závoďácká bunda. Zajištění závodu na jedničku, zavřená trať, super asfalt, krásná krajina a těžký profil. Tohle není peklo, to je krásné závodění!