Akce Kitzbüheler Radmarathon 2025

Akce Kitzbüheler Radmarathon patří do kategorie Silniční maraton. Datum: 2025-09-07.

Nejdelší varianta má délku 216 km.

:: Propozice :: Celkové výsledky :: Diskuze :: Fotky :: Garmin :: Flyby

Historie: 2021 :: 2023 :: 2024

• Luke – Himmelfahrt
  
  Závod jsem podělal týden předem, kdy jsem vyměkl a místo Otztahlera na nečisto jsem dal jen 3500m up v Zillertalu. Jen nějakých 6h jízdy a po hříchu jedinný delší švih léta. Prostě není čas a kumpáni taky nevyhecují, ale co už. Aspoń nepochybuju o tom, že to bude bájo.
  Začíná to děsivým nečasem v pátek, po kterém zůstal kopec na výhledu z kuchyně sněhobílý. Hustý.
  V sobotu pro číslo a rozjet s klukama, v neděli superráno budík a v 8st se v Kitzbuhelu pakovat z auta. Parkoviště se jmenuje Hahnemkamm 1, lanovka startuje hned za kolejema a počasí mi taky přijde spíš zimní. No co už. Návleky na ruce, spodnička aero, dres a vesta. Rukavice raději jarní neoprénový. S tímhle bych mohl první 2h přežít.
  Žábu s Vláďou jsem přehlédl, ale při pseudorozjetí potkal Nemiho a tak mám s kým kecat ve startovním bloku. Uteče to a start, jedeme k čelu, zapracovat se do balíku a pozdravit Vláďu a Žábu. Tam jen zkonstatovat, že rozjíždění vypadalo, že pojedou spolu a teď to Vláďa kazí, tak ho trochu popohnad dopředu. Bolej mě z toho nohy a měl bych si asi spíš pořídt megafon do auta, nebo to rádio.
  V prvním prudčím sklonu se prosít a zjistit, že jsme s Nemim na konci ocasu co čouhá z balíku, tak to ještě hecnout, ať se vezem až pod hlavní serpentinu. Splněno a tak jen čekat na svah Thun passu a dát balíku pápá. Vlastně si řikám, jestli to není moc "připo" taktika, ale ono to i tak možná je až moc odvážný. No kdo ví tohle dopředu je král.
  Nahoru to nějak vyťapat, Nemi kousek přede mnou, za mnou nic moc. Spíš nic, tak přejet dlouhý horizont a koukat jak Nemi mizí se skupinkou. Až si řikám, že jsem to po, rezignovaně lehám na rámovku se slovy "tak Bory, teď je to na vás". Na rovině v dálce vidím postavičky a smiřuju se s údolní samotkou, ale jsem línej to tu někde rozspurtovávat do 60ky. Na konci sjezdu ale před zatáčkou rozeznám Nemiho a dvě dobře projeté točky mě vrací za nejhoršího sjezdaře ve skupině. Jak jsem se přiblížil, tak vlezl Nemi na špic, tak jen doufám, že blbě vidí dozadu a bude mít radost z mojí přítomnosti.
  Po průjezdu Mittersillem jsme už kompaktní skupinka, která ale proti letům předešlím vůbec nejede. Je docela kosa, tak se ani nedivím a neprotestuju. Taková zimní vyjíždka polabím bez Žáby, jen ty zasněžené vrcholky kolem trochu ubírají z polabské deprese.
  Pár km před dalším kopcem nás pak nabírá expres, kterej by nejspíš (aspoň dle flyby) nakonec sjel i Žábovu grupu. Přísná lajna naštěstí brzo končí druhým kopcem. Gerlos pass, alias schody do nebe. Dlouho jsem přemýšlel, jestli jsem tu loni na chvíli zastavil a sundal vestu, nicméně jsem to asi měl udělat i letos. Zima sice je, ale do kopce se to rychle ohřálo a nahoře už to nebylo nic moc. Teda ne, že by člověk mrznul, ale vždy je lepší toho mít míň.
  Nemi mi trochu poodjel, ale držím si svoje tempo a v zásadě jedeme celý kopec stejně. No škoda, takový stoupací kecací tempo, mohlo nám to rychlejc ubíhat. Ke konci pak trochu vadne, nebo čeká a když ho předjedu, tak musím trochu počkat, abychom mohli valit dál spolu. Průjezd občestvovačkou a zahákovat vybrané borce k dalšímu přesunu. Tady se mi vytratil a pak jsem o něm 100 km nevěděl, bo nebyl ani v group tracku.
  První točku pod přehradou jsem si dal z čela a pak jen zapadl do docela ambiciózní grupy. Motal jsem se hodně vepředu, abych byl včas před zatáčkama do údolí, ale nedošlo mi, že je to 25 km sjezd. Škoda energie a pak jsem stejně ty točky jel zezadu a zbytečně mě brzdili. Tak pro příště, je to km 77, tam začíná technickej sjezd. V serpentinách už jsem 2. a je to pohoda, dole bych se najedl a napil, ale první borec jede, tak jsem rád, že hákuju.
  Nakonec se ale dáme do kupy, jede se celkem obstojně, ale není nás moc, tak to stojí víc sil, než by se hodilo. Ale co se dá dělat. Stejně je tohle asi každej rok nejzábavnější část. Pak hurá na Kerchbaumsattel.
  Byla zima, tak nepiju a nechce se mi čůrat. Takže jen sundám vestu a valím dál. Přijde mi, že z mojí ambiciózní grupy mi všichni odjeli. Asi bejvalo lepší jít čůrat a tohle neřešit. Vyťapáno obdobně jako loni, teda pocitově, watty horší a čas taky. Asi podvědomně čekám na Nemiho, nebo nevím. Nahoře ale pořád plnej bidon, tak nestavím.
  Pod další kopec mě odvleče Markus. Ještě, že tu maj lidi jméno na zádech, tak se dá aspoň zakřičet "danke schön Markus", když se sklon konečně zvedne. Je mi to trochu líto, protože když jsme se na něj v menším brdku i s kolegou trpitelem vykašlali a nechali ho jet, ochotně počkal a táhl nás dál. Další série kopečků Aschau a Brandenberg už není žádná super vrchařina, vcelku to objedu a když vidím blížit se velkou grupu, tak to ani nehrotím. Pod horizontem jsem v grupě a beru to jako skoro hotovej závod, teď rovina, přesun v grupě, nic nebolí a pak hurá na horn. A dokonce je tu i Nemi tak by jsme si (třeba snad) mohli pomoct.
  Snažím se nás navézt na čelo grupy kvůli bezpečnému sjezdu, ale moc se to nepodařílo. Dole jsem dojel dva a zbytek grupy v nedohlednu.
  Ve 3 dojedem na občerstvovačku, ale teda stavím jen já, beru pití a šunkovej rohlík. Pak přijede konečně grupa i s Nemim, tak čekám, půlka zatím odjela, ale pár míst neřeším. Rozjíždíme se a nakonec nás není málo, asi 10 do údolí směr Hopfgarten, ale nejede se a pár lidí dělá děsnou zagorku při střídání. Snažím se to nějak rozhýbat, ale Nemi se tváří, že mu to takhle vyhovuje, tak to nehrotím. Pak si chci najet k čelu do 15% stojky za Hopfgartnem, ještě povzdbudím Nemiho jeho oblíbenou hláškou "how steep is your love?" a dostanu křeč do stehna.
  Au, jednak jsem to nečekal, jelo se mi dobře. Druhak jsem to nečekal, protože obvykle to prostě poznám, že se to blíží. No nic, snažím se z toho nějak vybruslit ale v 15% si moc člověk nesedne a nepovolí, ani neprotáhne, no prostě prd, to už fakt je lepší smrt. Vypajdám se nahoru a překvapivě je úplně mrtvej Luke asi 5. z grupy. Navíc buď moje odpadnutí, nebo steep love probudili Nemiho a po 150 km ho zas vidím na špici, jak mi veze skupinu pryč. Tak aspoň nějaký pozitivní zprávy.
  Odpadám tedy do skupiny s pracovním názvem "pomalejší jak zkřečovanej Luke" a lížu si rány. Křeče přešli do choditel a tak nějak jsem asi dozávodil. Nicméně dojedu pod kopec a se 150W špicema jsem platným členem skupiny. Vlastně bych mohl klidně s Dreamerem na výlet.
  Teda pokud by nevedl na Kitzbüheler Horn. Přemýšlím co s poslední občertvovačkou. Gely mám, i když nevím co s nima, když nejedu ani Z2. Pití taky mám. Red Bull asi křeče neřeší a cpát se tam rohlíkama asi taky problém nevyřeší, tak jedu dál.
  Odbočuju dle šipky "klassic" a až tady mi dochází, že se dá "beztrestně" jet dál rovně a mít to do cíle asi tak 2 km po rovině. Všichni odbočivší jsou odměněni potleskem a povzbuzování, zajímalo by mě, jestli na ty co jedou rovně se bučí. Pravda je, že v mozku vůbec neproběhla nějaká úvaha o tom nevydat se nahoru s křečema. (mažu odstavec, kde se nad tím zamýšlím a snažím se pochopit sám sebe)
  Takže jedu nahoru, pajdám první stojku podél potoka. S vidinou že tohle budu provozovat další hodinu mě nadmíru vytáčí jakýkoliv náznak toho, že jakoby furt závodím. Například povzbuzování. Což je fakt blbý, protože lidí kolem je dost. Když se konečně dostanu do lesa, musím zastavit abych protáhl nohy, protože mě přijde, že hrozí nekontrolované zřícení ze stráně. Jak zastavím, hned se někdo ptá, jestli jsem ok. Křeče mám už i v mozku, takže neumím ani odpovídat a jen se debilně uchechávám. Tvl co na to říct, že jo. Chci jen, aby všichni odjeli a nechali mě pajdat v křečích do kopce. Chvíli zkouším jít, ale je to pomalejší a navíc to úplně protikřečový taky není. A furt se někdo ptá jestli něco nechci a jsem v pohodě. Tvl podívejte se na sebe, taky nevypadáte zrovna nejlíp, tak se do mě... Jen se přiblble usmívám.
  Jako další záminku k zastavení si vymyslím čůrání. Konečně se mě nikdo neptá, jestli nechci gel. Geniální taktika, jen už se mi pak nechce. Ještě dvakrát, když se potřebuju protáhnout, pak prostě jen vyvětrám pinďu. A najednou je klid a nikdo mě neřeší. Za celý kopec předjíždím jen jednoho borce. A ne, nevypadal, že potřebuje gel. A pak v poslední zatáčce 3 nešťastníky, který si snad dávali přednost na cílovou fotografii.
  Po loňsku jsem si myslel, že poslední kopec už hůř zajet nejde, ale čtvrt hodiny větrání pinďuli je prostě pořádnej zásek. O to víc pak mrzí, že to bylo rozjetý na fakt hezkej čas a vlastně celou dobu nic nenaznačovalo, že by to nemělo klapnout. Dokonce sem se na 150-tým km na ten poslední kopce i těšíl. A to se často nestává.
  Kamarádi už jsou vysmátý v cíli, ptám se jestli už byli nahoře a prý ne. Žába to zkusil a je to blbost. 3x se ptám, jestli teda jedem, doplním bidon, dám Red Bull, rohlíček a protáhnu se. A pak se teda chci vydat vzhůru sám, dyť to má už jen 2 kiláky, jeden 13,5% a druhej 14,5%. Výhled k nezaplacení a kluci pochopili, že v zimě se nevobjíždí kvůli závodům, ale výletům a tak výletujem navrchol všichni. Od vysílače je vidět celý Rakousko, od Zugspitze po Glockner, neskutečný pohledy. Střecha světa nebo nanebevyjetí? Pod vrcholem pak terasa se zmrzlinou a pro některé obědem, zpět k lanovce a pak už jen takové přizemní věci jako fronta na dresy, který došli, na lanovku, která nestíhá atd. Mě z toho vysvobodila rodina, tak jsem dal tradiční Kaiserchmarrn, pohrál si na přírodním lezení pro děti a nakonec počkal chvíli na závěr závodu a sjel to dolu na kole.
  Cestou pod horn jsem měl dost času přemýšlet, jestli by víc tréninku (měl jsem dát ten otztahler) posunulo křeč dál než na 6.hodinu, ale nevím nic. Nicméně jsem závodil o hodinu dýl jak loni, což je pozitivní a 6h jsem si užil, což je 75%, takže furt fajn. Když míň najedu, měl bych jet víc konzervativně? Bavilo by mě to? A o tom to je, takhle to bylo super, jen furt nevím, proč jsem jel nahoru. Ale jo, vím!
  PS: Vidět chlapy jak pláčou dojetím v objetí manželky, nebo kamarádů, že to dali pár minut před limitem. To byly fakt dojemný chvilky a snad si je budu fakt dlouho pamatovat.
  
  
• Nemi – How steep is your love?
  
  Bohužel jen ve dvou se Sergeiem vyrážíme směr Kitzbühel. Tentokrát přes Linz, což je o rakouskou vinětu dražší, ale o mnichovské kolony lepší volba. Na místě stíhám jen konec rozjetí Žáby, Vládi a Luka, který je dokonale aklimatizován. Hromadný odjezd z Kirchbergu na start v 5:55:00 hod. jsem nestihl o 30 vteřin. Ordnung muss sein! Oproti loňsku je chladněji, ale přesto luxusně. Žádný sníh ani déšť. Vestu tak sundávám až v polovině závodu a lehké návleky na ruce, které jsem loni vůbec neměl, až 40 km před cílem.
  
  Po startu nejdříve s Lukem pálíme drahocenný glykogen, abychom se dostali k čelu s Žábou a Vláďou, přestože si je pod horizontem prvního kopce s progresivním sklonem necháme ujet. Chybí mi loňské soustředění v Dolomitech. Na alpské kopce nejsem zvyklý ani nahoru, ani dolů. Zatímco profil závodu SuperGiroDolomiti je pořád nahoru a dolů jen s jedním těžkým kopcem uprostřed, tady je těžkých kopců hned několik. A mezi nimi dlouhé roviny, kde není možné jet sám.
  
  Letos se místo s Kolíkáčem naháním s Lukem. Ve sjezdech je nezastavitelný a trhá skupinu na atomy. Do kopce mi pomáhá kazeta 11-34, se kterou na Kitzbüheler Horn místy také šněruji, ale o poznání méně. Celkově jsem s výsledkem spokojený. Pořadatel hlásí sold out 1500 účastníků, konkurence je větší. A tak ačkoli jsem o pár míst horší než loni (200. namísto 172.), čas mám o čtvrt hodiny lepší.
  
  V cíli Luke velí k „vyjetí“ až na vrchol. Panoramata jsou ještě nádhernější než na konci lanovky. Ale příště už to neradno opakovat, protože po návratu k cíli jsme se dostali do nekonečné fronty na výdej finišerských dresů (kde se na mě dostala nejmenší velikost „M“) a na lanovku dolů. Pak rychlý přesun na hotel, late check-out a hurá domů s jedinou zastávkou v Tank Ono. Bolí mě celý Nemi, tak to stálo za to
  
  
  
• Vláďa – Alpská pokerová partie
  
  Se Žábou a Sergejem ladíme formu týden předem v Krkonoších. Na 120km nastoupáme 3300m v kopcích, které mají sklony 10-20% což by měla být adekvátní příprava na druhý Kitzbúhler. Pokusně zjištuju, že bych to mohlo zkusit jet na 290W.
  
  V sobotu ráno přesun do Kirchbergu, kde nás čeká příjemné překvapení co se týče velikosti a vybavení pokoje. Dáváme sraz s Lukem a rozjíždíme se v brdcích, kde jsme byli několikrát lyžovat. Rozjetí končíme italskou zmrzkou (citronová byla lepší) a jedeme na start pro čísla a tak.
  
  Po návratu na pokoj ještě druhá večeře v místní číně, příprava materiálu na ráno, namíchat pití, pořešit Sergejovo kolo a hurá na kutě.
  
  Odjezd ohlašujeme na 5:55 a tak také odjíždíme - první koridor čeká a nechceme stát úplně na konci. Nemimu to tentokrát wodjíždí ještě před startem.
  
  A je to tu. Balík se dává do pohybu, dost se to natahuje, průjezd startem na 400 pozici. Zezadu přijíždí Luke aka DS a seřve mě, že jedu na úplně blbým místě a mám mazat za Žábou. Tak se trochu sunu dopředu. Začíná partie pokru, sázky jsou dost vysoko. Vedle mě Nemi a tak nezbývá než s kamenou tváří přihodit. Thurnpass pak už je vlastně první kopec bez kopce. Teda až do chvíle, kdy se čelo i kopec zvednou. Na wattmetru začne vytrvale svítit 350W. Pokládám karty a jedu si svých 290W. Horizont z čela grupy, asi to nejedu úplně blbě, ale dole mi původní skupinka odjíždí, naštěští se hned tvoří další a je tu první přesun. Ruce si v 6ti stupních ohřívám o zadek, prsty na nohou ohýbám jak při zimních výletech v Polabí. Děs běs.
  
  Rozehrává se další partie. Hopsáme po schodech nahoru na Gerloss Pass. Garmin hlásí vrchol, zapínám vestu, natahuju návleky a chystám se shrábnout co je na stole. Chyba - kopec přihazuje. Pařím se ve skupině další 1.5km na skutečný vrchol. Přihazuju a sbírám první výhru. Skáču do háku někomu, kdo má chut jet. Drobná chybka, že jsem si nedoskočil za serpentinou grupu a nechávám ji jet před vjezdem do vesnice, kde jsem mohl trochu pošetřit síly o kousek déle. Jedu dlouho sám, ale bohužel ne dost dlouho. Ještě nad serpentýnkama mě dolítne malá grupa a ta mi o kus ujíždí. V serpentýnách se mi ale nakonec povede je dole dojet, ani nevím jak. Následuje, ve srovnání s loňským rokem , naprosto boží nekonečný přejezd ve skupině pod další kopec.
  
  Další partie - Kerschbaumer. Pár lidí rovnou pokládá, držím se ve hře. Po sjezdy následují dva kratší brdky - trochu si je pamatuju z loňska - první hodně hákový. Karty držím v ruce a nechávám tahat mlaďochy z grupy. V prvním sjezdu mi poodjedjou, ale na druhým vrcholu je přejedu stejně jako pár dalších lidí. Bohužel ve sjezdu mi to ujede.
  
  Předposlední partie - přesun pod Kitzbuhler Horn. Sedím u hracího stolu sám, karty před sebou. Z loňska vím, že už tu není nic tolik technického, aby mi grupa ujela a tak se nikam neženu. Jedu v klidu na 190W a čekám, kdo mě dojede. Rozdané karty zvedá cca 10 lidí. Na čele pořád jezdí sem a tam týpek, co má v batohu bidony a rozdává je lidem. Celkem bizár. Na občerstvovačce se spojujeme s další groupou - poznávám dost lidí co mi tak různě poujížděli ze sjezdů. Týpek s batohem jezdí sem a tam až pod Kizbuhler Horn. Tam jede naplnit bidony.
  
  Poslední partie - nabírám vodu, větrám pinďu, jak píše klasik a v klidu vyrážím do cíle. Co kilometr poctivě piju, co 2.5km do sebe cpu gel. V půlce najednou předemnou zase týpek s bidonama čeká na borce, co jsem ho předjel. Dojíždím Michala z Kilpi, co jel Beskyda se Žábou. Dávám mu napít a pokračuju stabilním tempem do cíle. Letos to prostě musím dát. Cíl. Mám dost, ale jinak než vloni.
  
  Postupně se sjíždíme, vyrážíme až na úplný vrchol. V klasické Alpské restauraci s výhledem dáváme oběd a pomalu se loučíme.
  
  Po jarních lapálijích s kotníkem si konečně všechno sedlo jak prdel na hrnec. V cíli jsem byl o 25 minut dřív a nebyl na hranici kolapsu.
  
  Bylo to boží - díky všem za společnost.