Jíťa –
Víkend ve zlatém kočáře
On teda nebyl zlatý, ale oranžový. První závod Pekla Severu ve mně budil obavy, posunuli oproti loňsku start na cílovou pásku na Vlčí Hoře a ostrý start rovnou do sjezdu směr Brtníky. Vloni se tam vysekali závodníci z čela a to už bylo startovní pole rozdrobené prvním rozdělovákem, který letos chyběl. Jak jsem se hromadného sjezdu obávala, nechtělo se mi vůbec dopředu a ocitla jsem se někde uprostřed. Což byla asi nejhorší pozice, to už radši úplně na chvostu. Koukám asi 5 holek úplně vepředu, no to jsem zas protaktizovala.... Jenže po zimě bez kola jsem se moc necítila, Kolíkáč sliboval, že zkusíme jet spolu a že mi pomůže. Stál úplně vzadu, ale neměla jsem strach, že by si mě z kopce nedocvakl. A taky že jo, v Brtníkách už byl u mě a to se ještě chvíli předtím kolem mihl oranžový Vláďa jen jako šmouha...První kolo se jelo skvěle, Kolíkáč mě povzbuzoval, chválil a skoro až otcovsky radil, jak na to, aby se mi jelo komfortně. Jo a hlavně tahal, na rovinách fest, až jsem si říkala, aby mi vydržel až do konce. Ale to jsem se bála úplně zbytečně. Dojížděli jsme další závodníky a Prezident pořád na špici. Proč si trochu neorazí a nenechá jet i ty další? Jenže oni po rovině nejeli a vlastně ani moc nespolupracovali, ač tam byli 3 z jednoho týmu. Zato kopce vždycky napálili. Když jsme toto zjistili, jeli jsme si do kopce svoje (tedy moje😊) a Kolíkáč nás na rovině k nim zas dotáhl. Byla tam i jedna mladá holčina, tak jsem si řekla, že aspoň tu musím dát. Jela pěkně kopce, ale taky trochu netakticky. V druhém kole nás chvíli doprovázel i Hulis, (který předtím fandil v brtnických serpentinách), aby si s Kolíkáčem při závodě pěkně pokecali. Přišlo mi to vtipný, ale i moc hezký, že jsem si chvíli připadala jako na vyjížďce nikoli na závodě. Třetí kolo už kopce bolely a navíc nás v brtničáku začaly předjíždět motorky, troubení, hluk, iritovalo mě to a zjišťuji, že si z balíku plíživě metr po metru vystupuju a ta holčina jede furt s ostatními. Kolíkáč se však zachoval jako superdomestik a v téhle pro mě nejtěžší chvíli mi byl k ruce, jinak už bych si to dojela jako sólo časovku. Jel neskutečně, balík před námi se totiž taky konečně rozhoupal a začali valit i po rovině. Mezitím se za Šluknovem přes nás převalili eliťáci. Měli jsme chvilku chuť jim skočit do háku, ale co kdyby nás Jury za to diskly... Dojeli jsme radši naší skupinu, ale až pár km před cílem, nejdřív tu slečnu, co jim taky odpadla, ale chytla se nás a v posledním stoupání si, nevím proč, vlezla na špic, tak jsem ji zahákovala a řekla si, že ji nepustím až do cíle. Pánové vypadali, že se budou naším soubojem bavit zezadu, ale na posledním kilometru mi to rozjíždí Orange dres, na nic nečekám a hák té slečny vyměním za Kolíkáče, snad mě ta holka nepřespurtuje, ale hodím tam silný převod a v poslední zatáčce za to beru a jedu, co to dá. No, bylo to moc brzy, dlouhý spurt se spíš proměnil v boj to nějak urvat na cílovou pásku, ale vyšlo to. Cítila jsem někoho za zadkem, ale podle videa i výsledků to byl jeden z jezdců skupiny. Pocit v cíli byla velká radost, ač přede mnou dojela Žábova ségra v kategorii 40+ a další 2 top závodnice v ženách, tak mě ten závod moc bavil a konečně začínám věřit, že cyklistika je týmový sport.
Což se potvrdilo hned v neděli. Peklo Severu 2 a Česká Kamenice, tady se léta nic nemění, "slavnostní" start z náměstí, ostrý o 500m dál v kopci na Kunratice. Dnes nic nepodceňuji a drze hned do druhé řady. Orange helmy vidím zase hodně vzadu, asi bude chvíli trvat, než se sjedeme. Odstartováno, už během slavnostního startu se prosívám do středu pole, ale holky před sebou si hlídám, je jich zas pět. Mladé dvě dávám hned v prvním kopci, zůstává přede mnou Jana a ještě nějaká Eleven. V té po chvíli poznávám skvělou bajkerku Štěpánku a jede s námi vlastně skoro celý závod. V Kunraticích mě dojíždí Vláďa, tak ho povzbuzuji, ale on mě překvapí pokynem, ať hákuji. Aha, tak tohle bude dneska hodně bolet. Trochu mnou cloumají výčitky, že se obětuje pro můj výsledek, ale pak se kousnu a dám si závazek, že pojedu, jak jen budu nejlíp umět. Během chvíle nás dojíždí i Kolíkáč, to muselo být hodně těžké, já bych tohle třeba absolutně nedala. To jsou ty jejich závodní zkušenosti. A myslím, že hodně také dělá ta oranžová týmová duše. Celý závod jedeme prakticky v 5-6 lidech, občas někoho dojedeme, občas někdo odpadne. Štěpánka jede skvěle kopce, trochu mě jen vyděsí v druhém kole za Studeným, kde si přeloží v kopci o moje zadní kolo, ale v cukuletu je na nohou a s námi zpátky ve skupině, tak snad nic vážného. Vláďa se nám přizpůsobuje a když za ním jedu a pozoruji, jak zlehounka šlape a krásně točí, říkám si, že se to taky budu postupně učit. To moje lámání kopců na velkou nemá budoucnost. Ale dneska už u toho zůstanu. Skupinku celou trasu v podstatě Vláďa odtáhne, ale také spolu s Kolíkáčem, který se bál, že dnes bude mít mrtvé nohy, ale přesvědčuje mě o opaku. Navíc je taková moje záchrana, když už chytám za Vláďou díru i na rovině, páč jede neskutečně a na moje nesmělé volání "MOC" dělá, že neslyší, tak mu Kolíkáč odstřídá a skoro neznatelně zvolní a já se zas srovnávám. Tohle je radost mít kolem sebe tak vnímavé parťáky. V druhém kole v Jetřichovicích nám odjíždí Honza Jonášek se Štěpánkou, asi se mu jí zželelo, ona žádné pomocníky nemá a bojuje statečně. Ale naše oranžová lajna jim tenhle únik nedaruje a Vláďa to rozjede, že je v Srbské Kamenici velkolepě přežehlíme. Před posledním kopcem letmým pohledem dozadu zjistím, že s námi jede jen Honza a snažím se kopec vyjet tak, aby mi zbyly síly na poslední 3 km Vláďovy časovky. Do cíle přijíždíme jako Orange tým. Myslela jsem, že si chlapci zaspurtují i s dalšími dvěma, ale jsou tak galantní a týmový, že před páskou oba svěsí a nechají mě projet první. Tohle jsou krásné přátelské okamžiky, které mě s každou další vyjížďkou, závodem a setkáním ujišťují, že jsem udělala správně, když jsem na podzim Kaprovi kývla na ten oranžový sen.
:: Propozice
:: Diskuze ::
Celkové výsledky ::
Foto ::
Flyby