Když sedíš odpoledne na trenažéru, venku sr* a skoro tma, čučíš na Paříž - Nice nebo Adriatico a strašně jim závidíš, jak si závoděj v krátkým na sluníčku někde u móře… a najednou…Budík přetočenej přes 300 už hezkou chvilku, zvednout zadek a trochu se protáhnout, letmý pohled kolem, jak to vypadá před i za, při otáčení si toho všimnout, moře, kopečky, krásné jarní scenerie, nic tě netíží, ani ta vestička pro jistotu v kapse není. Je to tu, žiju si svůj zimní sen, jen ten horizont už aby se přiblížil. Plán byl tady nesvěřovat, jedu až nahoru, chci nejlepší možnou skupinu.
A je to tu, horizont,
sjezd a závod vlastně začíná. Teda on začal už před půl hodinou, ale to nějak uteklo moc rychle. Stál jsem úplně vzadu,
na hanbě jak by řekl Žába. Mohla za to absence bodů v jadranském poháru a nějak sem usoudil, že mi nestojí za to, to řešit. Řešilo se to ve WA skupině, stejně jako to jestli se nemá start o hodinu posunout, kdyby snad nedej bože bylo ráno mokro. Mokro není, dle Garmina 15°, většina lidi má jen návleky na ruce, ti víc z jihu občas nákrčník. Kdybych si vyhádal blok vepředu a nepřišel o půl hodiny dřív, asi bych stejně stál o max 3 řady vepředu. Po startu chci být
v klidu a mírně se sunout vpřed, to se daří dokud nemrknu na watty začínající 4kou. Miluju tenhle závodní pocit. Snažím se klidnit a tak se sunu, hledám co nejvíc háku a snad chytře míjím davy lidí. Už sem docela dost v čele, určitě první třetina, ale ouha. Díra 20m, skupinově se to úplně nedaří, sám honit balík nechci. Pár lidí to zkouší nástupem, ale to je spíš kontraproduktivní. Imho se to dalo, ale nesešli jsme se myšlenkou. Z frustrace pak někdo vztekle odstřídá, hodí vlnu a jediná nebezpečná situace z celýho závodu přímo přede mnou si borec překládá. Uhýbám či to jde, ale ještě se tam musí vejít borec vedle, ten má padajícího přímo před sebou. Čas běží děsně pomalu, hlavou mi letí jak rozhodně nechci na asfalt, po 8km, v březnu! Přestanu uhýbat a opřu se do borce vedle, on se opře o mě a vejdeme se. Uf, ani sem nevěděl, že tohle umím. Pak se vystřídáme a jsme zpět v tom, co zůstalo ze stíhací skupiny.
Klid, poslední kilometr do prvního brdku, najíždíme tam a za zatáčkou už je čelo, respektive lidi co měli zabočil dojet s čelem pod kopec. Valím jak frajer co se vrací po defektu na čelo, je nás víc, tak je i jasná stopa a motivace nepolevit, když to začne bolet. Nahoře už popsaný první rozhled do krajiny a jde se na věc.
Zabudovat se do grupy, první gelík podle plánu. Čekám poklidný přesun pod další kopec, ale rozehrávají se barevné hry u nás nevídané. Bílí se sunou dopředu, modří uprostřed něco řeší, černí se pořád otáčí. A už se to skládá, občas veze někdo holky víc dopředu, někdo maká na špici, i nějaký veteráni tu mají podporu. Holek tu je snad 5, žádná není sama. Vědět kdo je kdo, tak to mám jak v TV, ale trochu se v tom ztrácím. Až sem přehlédl dělení tras a v rámci zachování si života jsem musel trochu přejet a pak si to chvíli sjíždět. Naštěstí se moc nejelo, tak jsem si to za pár minut sjel a pak si v klidu na ocase dal další gel, akorát před dvojicí brdků.
Jedu to pěkně zepředu, nemám úplně touhu odjíždět sám, ale čekám, že se to tu nadělí. Určitě ještě někoho sjíždíme, nikdo snad neodjel, brdky jsem přejel, sjezdy si klasicky užil z čela skupiny. Vlastně mě to dost baví. Točím na špici, ale třetí brdek je tu hned za kilák, ani sem nic nesnědl a vidět tu stěnu mě silně demotivuje. Tvl to není cyklistika, ale boj. Chvíli se to srovná, rozjedu se a chytím tempo. A další stojka. A znova. Tak to mě dost zabíjí. Nějak se dostanu nahoru, vlastně asi jako 3tí, dojedu ty dva a... předjíždí mě auto konec závodu.
Tvl cože? Potřebuju to vstřebat, Garmin ukazuje NP z říše snů, za mnou sotva hodina a tři čtvrtě, TSS 150, jako really? Fine Gara? Naštěstí to znamená jen konec plovoucí uzávěry, dostáváme motorku a křižovatky jsou furt hlídaný. Sjezd je zas můj a pak další 4 km pod kopec. Točíme, neflákám to, přeci jen předchozí kopec sem vyhodnotil tak, že kdo to vyjel hůř než já, je z něj závodní mrtvola. Jaký překvapení, když přijede skupina snad 15 lidí.
Začíná příprava na další kopec, šmudlám si svůj sweetspot a říkám si, že takhle nějak má příprava na kopec vypadat, pěkně pod kontrolou, připraven zrychlit, žádný umírání předem. Sklon se zvedá, ale tempo ne. Tak to jsou všichni mrtví, nebo se domluvila jízda až pod poslední kopec? Jsem zvědavý tak přišlápnu, bez nástupu jen zvýším tempo o 20W, ale
odjíždím ze skupiny sám. Co je? Vědí něco co já ne? Jedu si svoje, zvolna
odjíždím, ale bude rovina, tak nemám ambice jet sám. Nahoře není sjezd, musím sám, ale jede mi to. Skupina pořád 5s za mnou. Dám si nakonec sólo
sjezd, dole gel a uklidím se do grupy. Rychlý přesun a další kopec kdy se situace opakuje. V půlce zas odjíždím, chci se nahoře najíst a mít sjezd v klidu. Vyjde mít to akorát. Luxusní sjezd, nástup za každou
vracečkou, jen tak protože mě to baví. Dokonce se mnou někdo chtěl jet, ale pak sem mu pláchl.
Dole ho nevidím, nikoho nevidím. Dle rozboru trasy tenhle úsek nemá smysl jet sám, 15km, minus procento, to nechceš, ale jede mi to, na garminu 44, začínám šrotovat jestli to nezkusit, ale přiletí balík snad 60. OK, aspoň sem nemusel přemýšlet dlouho. Prej si to mám tahat když sem v kopci blbnul. OK, nemam problém, jede se mi fajn, za chvíli si to ale zas přebere nějakej tým, já jen občas pomůžu, takže pohoda. Další gel a jsme pod posledním kopcem, pak už jen brdky. Nahoře maj fandit moje holky, tak se chci blýsknout, ale SS najednou už nestačí na čelo, vlastně ani FTP už nezaručuje
pěknou fotku na čele, ale nehodlám se vzdát pěkného obrázku. Jedu pěknou hranu, pár borců stále očucháva zadní stavbu z obou stran. Ale ten pocit rozvěsit tu grupu snad o 30 lidech, ten za to stojí.
Nahoře lidi, holky až za horizontem, tak to ještě rozjet ať jsem prostě u nich první a jede se dál, je nás jen 5, na lokítek reaguje jen jeden. Do magnetu zas
z čela, asi nejsem jedinej koho to bolí, jsme nahoře, na lokítky už hoši kašlou, jedu dál.
Prudká stojka a jak sem viděl, že se borec zvedá, tak jsem za to radši taky vzal, mám díru, tak to zkusím. Až teď sem si všiml, že dva jsou z jednoho týmu. Tady je sjezdík trochu na srdíčko a to sem tam nedal. Takže mě ti dva stejní sjeli. Vypadají jako rovináři, poslední brdek spíš hákovej, nemám na to zvednout zadek, tak jen jedu, co to dá, lámu je, ale nic moc náskok a těžkej sjezd před námi. Jeden mě rychle sjel, ještě ve sjezdu jde přes, nejede to prvně, tak mi to trochu pomůže. Čekám, že nepojede a počká na kámoše, tak jedu já, uvidíme. 6 km do cíle, co s tím. Ale borec mi vystřídá, přeci jen asi můžou přijet i další. Poslední 3 km už vypadá dost hůř než já. Cílová rovinka má snad 2 km, často tu končí
Tirreno - Adriatico, teď je to naše. Kilák do cíle mi borec říká ať jedu, že v klidu, s tím bych i souhlasil, sám sem grupu rozdrbal, sám si chci vyhrát. Klidně v klidu. 100m do cíle se ale musím zvednout kvůli křeči, tak nakonec i
spurt je. Dle fotek vlastně nechápu, že z té grupy se mnou zůstal zrovna tenhle, asi místní žába před důchodem.
No a pak se rozvalit u moře na sluníčku, to je zážitek sám o sobě. Přemýšlím jak to shrnout, určitě sem nezajel nejlíp, je březen, tréninkově to taky nebylo nej, když další závod je kdo ví kdy, ale ty jo, další zima za mnou a nějak to přece jen zas ještě rok bude jezdit. A hlavně, jako byla to fakt paráda. Přemýšlím, jestli se sem neodstěhovat příští rok na celej jadranskej pohár, ať mám lepší pozici na startu.
