Alda –
Přepálenej kopec
Krušný hory mám rád, na tenhle závod sem se těšil, jak je tohle moje první sezóna co objíždím závody UAC a závody vůbec, tak mi i profil před závodem (62 km a 1100 m výškových) nepřipadal tak hroznej. Zjistil jsem, že zatím mi vyhovují kratší závody i s větší intenzitou, než dlouhý a vytrvalostní jízdy, kde se má podávat taky nijaký výkon. No to sem ještě nevěděl, jsem sem se šeredně spletl. Start byla klasika, od kostela rovinka, držet se toho prvního balíku, kde se po rovince jelo i 50 km//h, trochu mě to překvapilo, ale tohle už znám, takže dobrý. Ani to moc nebolelo. Asi po 5 km sem viděl, že nějaký blázni se rozhodli jít do úniku, bylo jich asi 5 (mezi nimi i Čespa). Hodně štěstí, když jedem z kopce a balík se s tím fakt moc nesere... Dojelo se pod kopec, pod TEN kope. Přestalo mi to chutnat, moje snaha udržet se s prvním balíkem si řekla o nějaké ty síly. TEN kopec jsem stoupal s menší skupinou, kde byli 3 jezdci z mé kategorie, takže rudo před očima a držet se zuby nehty, Gdulové ne, ti byli úplně vepředu, asi. Přeřadilo se na nejlehčí převod, co to jde a jelo se. Bylo to fakt na morál, větší krizi sem na kole ještě neměl, hlavou mi lítalo všechno možný, ale všechno se to tak nějak točilo kolem toho, že na to seru a co z toho mám. Nakonec se mi hlavu podařilo umlčet frází, kterou sem si pořád dokola opakovat "Drž hubu a šlapej". Kopec sem vyjel, kluci mi cukli asi o 20 m, ale stejně bych neměl sílu na to se jich nahoře udržet. Moje kazeta 11-28 a převodníky 52x36 je na mě do kopců moc, musím už konečně koupit lehčí kazetu. Jelo se dál, brzo mě dojela skupina tří, se kterou sem se svezl asi 5 km, ale nakonec mi taky pláchli. Zase sám. V TOM kopci sem za sebou nechal mosteckého policajta závodníka, který ale měl určitě místní znalost a moc dobře věděl, že kopec vyjet v klidu a pak bude sbírat ty, co to přepálili. Mimochodem to byl můj plán taky, no zase mi to nevyšlo. Policajt závodník mě dojel, "přece mě nenatře fízl s oholenejma nohama", řekl sem si. Jeli jsme spolu, ještě s jedním cyklistou bez čísel, co se asi jel jen projet. Když táhl on, já cejtil, že tohle tempo na špici nemůžu oplatit a je jen otázkou času, kdy se na mě vysere a odjede a nebo odpadnu. Kupodivu, když jsem táhl já, jemu pomalejší tempo nevadilo a odpočíval. Od této dvojíce jsem se bohužel odtrhl zhruba nijakých necelých 10 km před cílem, protože se mi rozjel dres a já ho musel zapínat, abych neztratil telefon a klíče v kapsách. Nastala další moje samostatná jízda, kilometr před cílem mě předjížděl Čespa s dalšíma dvěma, asi, nevím už mi došlo a ani jsem nezkoušel se za ně pověsit. Cíl byl na začátku obce Hora sv. Kateřiny, do kopce. Pod kopcem mě dojel jeden, který šel hned přede mě, ale neměl snahu nebo sílu ujet. Aleši je to tady, tady bude rozhodovat to, kdo má transponder chycenej na vidlici o milimetr dopředu, tvůj první spurt do cíle, první fotofiniš! Byla to chyba, protože mě pak chytla příšerná křeč do prdele, kterou cejtím ještě dneska, ale byl můj, spurt sem vyhrál! No a tak ten závod zaplať pánbůh skončil.
Ať žije pudová cyklistika! Doufám, že moje výkonnostní křivka brzy bude po celý závod v rovině a přestane mít tvar sestupného schodiště.
P.S. Nemám nic proti policistům s oholenýma nohama, super souboj, po závodu jsem mu gratulovat a poděkoval.
Tento článek zachránil Luke, mě záhadným způsobem jak. Děkuju!