Z minulého víkendu vyždímaný jako hadr, Dobrušský pohár neberu moc vážně. Trasa samý kopec mi nejde moc naproti a tak ani nemám starťák. Prostě si dojedu na výlet a posbírám nějaké body do Šlapky Roku.
Ale Vláďa minulý víkend nezávodil a do Orlických hor má velké plány. V sobotu mi rozjetí celkem chutnalo, ráno vstávám o půl hoďky dřív, vyzvedávám číslo jako první, poctivé rozjetí a hurá na start na týmový duet. Na Šerlich s čelem, trochu si pomoc a rozjet spurt.
Je nás na čáře moc, proto pořadatel rozhoduje o startu ve dvou vlnách. Super, nebude se blbnout! Prdlajs, letí se! Maximální tepovka sezóny už na šestém kilometru a první vlna o zatáčku před námi. No potěš, tohle bude sakra bolet.
Sjezd pod Šerlich se snažím vydýchat, tlačím do sebe gel už po 15 minutách závodu. Na Šerlich se rozjíždí naprostý nesmysl. V hlavě mi letí odpočet jednotek minut, kolik mi to ještě vydržím. Peklo na kolečkách a Vláďa zleva míří dopředu. Uaaa, odpočet se zrychluje a já stínuji Vláďu a nula se blíží. Najednou to rupne týpkovi přede mnou a polehku mizí čtveřice soupeřů.
Vláďova taktika s čelem na Šerlich padá na nedostatku výkonnosti. Zpomaluji odpočet hratelným tempem na VO2 max, usadím se na špici odpadlíků a sleduji jak se čtveřice prodírá skupinkami odpadlíků první vlny. Snažím se udržet přehled jestli pořád odjíždí celá bedna.
Vláďa bohužel odpočet nezastavil včas a nechává mě odjet. Moc nevadnu, ale ztráta se natahuje pořád stejně celý kopec. Lajnu za sebou se snažím urvat přes horizont a v následujícím sjezdu. Dojedu auto, závětří se hodí a když začne zdržovat tak přes něj. Jsme dva, docela makáme a živíme naději smáznout ztrátu ze stoupání. Jenže jak nabalujeme korálky, spolupráce vázne, dojíždí nás zezadu... Tou dobou už jsou uprchlíci zaparkovaní v první vlně a nenávratně mizí.
Houpavé klesání je směs svěšených nohou a docela intenzivních stoupání. I když to bere dost sil, nikomu se nechce vystoupit. Nezávodí se, nikdo se moc nevyhýbá špicím, žádné nástupy. V dobré skupině nebylo těžké se smířit s výletem a neděle dostává rozměr famózních Kolodějů.
Z Bartošovic se nic nejede. Ota z TransAlp se rozjíždí do kopce sám, neměl bych přišlápnout a odjet s ním? Respekt z Luisina údolí mě drží zpátky a Ota parkuje zpět ve skupině. Následuje v klidu zajetý rozbitý sjezd a několik brdků za sjezdem pokračujeme celkem volně. Všichni šetří na 12 km hákové stoupání.
V prudších částech toho mám celkem dost, jedu v co nejlepším háku a přemlouvám hlavu ... tady si prostě nechci vystoupit. Další rozbitý sjezd a stoupání z Deštného jen v tempu. Ota mává že chce střídat, ale já ho nedokážu předjet. Za odměnu dostávám horizont na 6 W/kg. Nevím kde se to v nohách bere, ale když už se točí, tak podržím i kus klesání. To vždy udělá radost těm co visí za oči
Pod cílový kopec se nesnažím zmizet ze špice, jde už jen o odstup od prvního
Zbylo nás 6 a nikomu se nechce spurtovat. O pořadí by jel jen Jarda Halík ... kdyby mu soupeř neodpadl už na začátku stoupání. Za mě ideální zakončení výletu, krásná trať a pěkné počasí ... neděli jsem si náramně užil