Oranžové listy, ranní mlhy, podzim, nohy jedou, ale hlava nechce, prostě podzim. A do toho se v kalendáři objeví dva poctivé maratony na jednu neděli, to snad není pravda. Krásné klasikářské trasy v Sudetech a Moravských Toskánskem ... nemá se tohle jezdit na jaře?
Sudety dělají Zagorku, přihlášení dlouho dopředu (nebo za strašný ranec na místě) v sezóně viróz a nestálého počasí nejsou dobrá nabídka. Navíc startovka je hůř obsazená než na Václavské jízdě.
Tak se jede na UltraBikers do Brna, v hotelu se sejdeme až na noc, žádná týmová večeře, rovnou padnout do postelí a těšit se na snídani.
Předpověď počasí na neděli vychází docela dobře, ráno pod mrakem nemá být úplně zima, odpoledne pořád pod mrakem nemá být vedro. Ale zpoza okna při snídani nejsem schopný vymyslet co na sebe, tak vyrazím na start na kole jako rozjetí a ochutnávka oblečení. Závodní podmínky v balíku mi simuluje Luke nabídkou háku za Bávem. Nechávám návleky na ruce a Kalaš základní vrstvu pod Brios kombinézu. Je vedro hned od rána
Na startu se to hemží slovenskou konkurencí, týmovými dresy, minimálně 20 lidí vypadá, že chce závodit. Tak hurá na věc. Průjezd Šlapanicemi má být v klidu a slavnostní, proto Vláďa na 3. minutě založí a rozehřívá nohy početnému balíku. Nenechávám se zahambit a na špici docela tlačím na pilu. Luke také úřaduje a snaha unavit balík asi může fungovat. V pravidlech je psáno, že se všichni mají podílet na tempu skupiny, a někteří to opravdu dodržují. Jenže tohle Vláďovi s Lukem nemůžu dovolit. Jejich plán se totálně vyždímat a na občerstvovačce a dělení tras si vystoupit znamená, že já bych musel jako lídr vyhrát. Dneska závodění nechci brát vážně, to bych jel Sudety. Takhle ne.
Balík dojíždí po půl hodině na semafor, polovina balíku sundavá vesty a hází je do doprovodného auta. Rozjíždím se 160 km před cílem Moutnicemi a pár křižovatek natáhne balík a mě to vyplivne pryč. Odjet do 5hodinového sóla je objektivní blbost, ale tým může přestat jet aktivně a pošetřit na nástupy. A mě za půl hoďky dojede vyklidněná skupina po tvrdé selekci. To se mi líbí a tak zatápím a najedu asi 2 minuty náskok podle informace průběžného pořadí z fotopointů. Není to dost, určitě musím být vidět. První hodinu se mi jede super, po větru nebo v mírných klesáních letím, do kopců mám sílu zatlačit na pedál, čistá radost. Vyhlížím kdy mě konečně dojede rozcupované čelo, ale nic. První fotopoint bylo pěkné zpestření úniku, pronásledovatele za sebou nezahlédnu, ale oni vidí mě. Před jedinou občerstvovačkou si všímám, že asi něco jedu, protože jeden obří bidon skoro vypitý. Tak to budu muset zastavit, nabrat ionťák a pro jistotu exnout půllitr z kelímku. Číža hlásí náskok 2 minuty a já že jsem idiot.
Druhý fotopoint u zámku a pořád 3 minuty náskok. Kde sakra jsou? Už mě opouští nadšení, kopce neletím tak svěže a rovinky se zajídají. Nicméně požírám pomalé želé a šetřím glykogen na další závodění. U kostela v Koryčanech pořád dobré 2 minuty, nicméně jsem v háji. Místo želé dávám gel, trochu se probírám a po bezmála 3 hodinovém výletě se řadím do balíku. Krásný restart závodu na 65 km, balík kompletní, chybí snad jen Vláďa.
A na uvítanou dostanu od Luka rovnou stoupáček 5+ W/kg, to abych z nohou vyklepal "HonzovoB kundí tempo". Ve dvou rampách vyšplháme na předposlední kopec a po sjezdu následuje série toskánských stojek. Krása, kdybych toho neměl plné zuby. Přemýšlím, kdy jsem naposledy něco sežral. Toskánsko v protivětru mi moc nechutná a když předemnou praskla lajna, tak se nesnažím skupiny spojit. Luke je zapracovaný vepředu a vypadá nevybouřeně. V sérii stojek pro jistotu lupnu další gel a zase se vracím do závodění.
Na 138. km jsem vletěl do výmolu tak dlouho kontroluji, zda nemám defekt zadního kola, až proletím další díru a mám evidentně defekt předního kola. Pravidla sice říkají, že když se využívá výhod skupiny, tak se má také společně řešit defekt, ale touhle pasáží si nikdo moc hlavu neláme. Já se pachtím s opravou defektu a vyhlížím Vláďu. Ten dojíždí když už polehku končím a rozklepaný se snažím smontovat kolo a posbírat vybavení.
Nějak mi nedošlo, že nekonečná 13minutová oprava defektu se asi měla započítat do rozvrhu jídla a po chvíli mi nějak přestává chutnat jet Vláďovi v háku. Žeru gel, a pak asi ještě jeden, nevím, všechno je v mlze. Je mi blbě od žaludku a vlastně se na kole cítím fakt nedobře. Hypnotizuji Vláďovo zadní kolo, to se vzdaluje a přibližuje něco mezi 20 centimetry a 20 metry. Kdybych mohl myslet, určitě bych přemýšlel o DNF. Naštěstí myslet nemůžu.
A pak se najednou vrátí krásná podzimní krajina, v ruce mám flapjack a spravuji si žaludek po gelu. Jako lusknutím prstů je vše v pořádku a konečně předjíždíme odpadlého soupeře a valíme do posledního kopce. Vláďa mě okřikuje, že jedu zbytečně moc, všechno je v pořádku.
Před Šlapanicemi vytáčí nohy Luke. Nevyhrál. Soupeři jeli vychytralou týmovou strategii, sice proti pravidlům, ale na to se historie neptá.
Za mě boží maraton, sice jsem si to udělal nesmyslně těžké, ale co. Alespoň bude na co vzpomínat a příště si budu pamatovat, že 5 hodin únik by nedal ani Tadej.