Prý je to krásný závod a určitě ho musím jet. Moc to neřeším a začátkem roku posílám přihlášku na doporučený gravel závod. Proč ne, kolo mám už od podzimu a jeden ultrabikers jsem dokonce vyhrál. Určitě zajedu něco menšího na jaře a tak budu mít natrénováno na UCI Gravel World Series dost.
Jak se blíží půlka dubna, proklouzá mi mezi prsty jeden gravel závod za druhým a tak jediný trénink před UCI závodem je natahování si držky se Sergejem v Posázaví. Tím nijak nesnižuji kvalitu natažené držky od Sergeje, naopak obstojí v evropské konkurenci 👌
Na závod jedu se Sergejem v sobotu dopoledne, bydlíme na mládežnické ubytovně hned u startu. Vyrážíme trochu později a tak mám trochu obavu o kvalitu odpoledního rozjetí. Nakonec ovšem pozdější odjezd kvituji, protože za pět minut devět vbíhám do Decathlonu, jsem vykázán a v devět kupuji nové brzdové destičky, staré jsou sjeté na plechy.
Cesta ubíhá rychle, registrace s vyzvednutím čísla bez fronty, ubytování má zavřenou recepci a klíč ve schránce. Rychle se převléknu a jdu na krátké rozjetí, za hodinu a půl máme rezervaci v pizzerii.
Bohužel s novými destičkami zadní kolo přibrzďuje a samo od sebe si to nechce sednout. U prezentace určitě bude nějaký servisní koutek, tak tam mířím a ve frontě stojím za dalším Čechem, co nepodcenil přípravu
Za deset minut ve frontě a pět minut na stojanu platím 25€, ale kolo se zase volně točí. Rozjetí přechází do hodně zkráceného režimu, jen projedu úvodní rozřazovací kopec a valím zpět do sprchy a jdeme na večeři. Ještě že tu jsem se zkušenějším, bez rezervace by jsme dneska šli tak na párek v rohlíku.
Ráno jsme domluvení vyrazit tak na 20 minut v koridoru předem. Snídaně a oblékání jde hladce, vylezu ven zkontrolovat kolo a jen napíšu zprávu že jedu rovnou do koridoru dřív. Jsem tam 45 minut před startem a stojím v půlce. Po mě dlouho nikdo nejde a zaplní se to až na posledních 5 minut. Pro příště buď hodinu předem nebo je to jedno. Start z půlky není dobrý, začátek je úzký a těžké stoupání jedu proti včerejšku volně ve dvou lajnách. Snažím se vyhýbat pomalejším, když je možnost předjíždím i v lese a jak vyjedeme na otevřenější cesty valím v rychlém pruhu. I tak mám nahoře odhadem ztrátu půl kilometru na čelo 6. vlny.
Místo zabudování do hloubi balíku makám na špici stíhací skupinky. Dbám na Sergejovu radu poslouchat tělo, protože to nejlépe ví jak jet. Bohužel tělo je zblblé prvními cukry z gelů v nové sezóně a letím po šotolinách jak hovado. Dojíždíme a míjíme korálky, skupina se mění na každém stoupání. Ale všímám si, že na čele se pravidelně střídám jen s jedním borcem z M45 a občas se nestihne schovat jeden M50. Zbytek cca 10členné skupiny první čtvrtiny závodu nevystrčí nos na vítr.
V hlavním kopci trati jsme nabalili Rubáše a pod kopcem dojíždíme Uličného. Vládi se chci držet, protože on ví jak nešlápnout a vyhrát. Bohužel mi to vůbec nejde a na rozdíl od něj tahám skupinu. Jako třešničku na dortu si dávám hákování eliťáka a úřadujícího vicemistra Polska. Fakt mě strašně baví letět na šotolinách 40-45. Neskutečná pecka tohle zažít, jen tu nemám Sukesovi zkratky. Strašnou blbost eliťákovi střídat, ale žáby tuhle nabídku neodmítají. Přeci nebudu dělat oranžovým barvám ostudu a tak držím stejné tempo alespoň minutku.
Ve druhém stoupání okruhu nechávám Poláka jet a hledám novou skupinku. Nohy solidně prázdné a korunu tomu dávám na občerstvovačce, kde chytám 10 metrů díru na skupinu s Vláďou. Nedaří se mi v technických pasážích díru zavřít a dost se mi tam motají pomalejší závodníci z předchozích startovních vln. V jednom náročném sjezdu po čerstvě nasypané štěrkové cestě mě elite žena posílá k šípku. Doslova. Vynášelo jí to do leva, kam jsem měl mnohem větší rychlostí namířeno já a tak jsem projel trním a doma vytáhl trnovou větvičkou z výpletu. Naštěstí jsem o žádný trn nepíchl.
Bohužel sjíždění v technické pasáži bolí a nabíhají mi křeče. Nájezd do druhého okruhu jedu ve skupině s Vláďou, ale jsem v háji a nechávám ho s dalšími dvěma odjet. Padám do komatu a řadím se do háku a utíkám ze špice. Strašné stavy. V hlavě si fixuji myšlenku, že cíl je vepředu a proto musím pomalejší z předchozích vln předjíždět. Ožívám až když vidím že ostatní jsou na tom snad ještě hůř. Tohle se na silnici nestane, ale někteří soupeři jsou tak unavení, že nezvládají řídit kolo a na luční cestě v zatáčce prostě jedou rovně do louky. Tím se skupina redukuje, a při druhém průjezdu hlavním stoupáním okruhu nabíráme čerstvou krev. Polehku se probírám a zase začínám závodit.
Finální souboj o pořadí v závěrečném stoupání se smrsknul na to, kdo ho vůbec vyjede. Překvapivě mi nohy drží, křeče jsou pod kontrolou a odjíždím se dvěma soupeři z kategorie. Nemám hlavu a schopnosti pustit technický sjezd bez brzd a tak jeden soupeř mizí. S druhým dojíždíme skupinku z jiné vlny na rovince kolem jezera do cíle. Začíná se taktizovat jak v Paříži na velodromu. Na to nemám náladu a tak 500 metrů do cíle založím co zbylo a doufám, že se soupeřů třeba zbavím v jediné zatáčce co zbývá. Nebo to prostě budu mít dřív za sebou … obojí je dobrý výsledek
Nakonec jsem setřásl jednoho soupeře a druhý co se dotáhl zezadu mi nakonec nastoupí a přežehlí mě. Nevadí mi to, on mě táhl když jsem byl nejvíc v prdeli, díky.
Z ostré premiéry si odnáším 12. místo v kategorii a pohodlnou kvalifikaci na mistrovství světa do Austrálie. Každopádně je to krásný závod s poměrně příznivým profilem. Plno zážitků, dokonce jsem občas zvedl hlavu a kochal se panoramaty. Gravel pasáže byly poměrně rychlé, asfaltu na pití a jídlo dost, ionťáky jsem nabral všechny bez zastavení na občerstvovačkách a gely jsem si vezl v kapse na celý závod. Tlak v pneu jsem dal na kořeny v technických částech okruhu (1,9 a 2 bar). Alespoň jsem se nebořil na písčitých cestách a na asfaltu jsem se necítil pomalejší než ostatní.