Nemi –
Veni, non vidi, vici
Časovkářský bůh Barbánek mě při sdílení lože na soustředění vábil, že mám taky jezdit. Obdivuji ty borce, co se dokážou zmáčkout a vyždímat ze sebe maximum. Jenže já jsem na sebe hodný. Intenzitám se vyhýbám, jak jen můžu, a tak preferuji co nejdelší tratě, protože ty mají ze všech disciplín nejblíže k pohodovým výletům. V neděli plánuji Radovesickou kostku, když ve šlapkovském kalendáři objevím akci s honosným názvem Tour de Kozojedy. Je to časovka jednotlivců následovaná závodem s hromadným startem. Délka tratě pouhých 910 metrů a převýšení 43 metrů. Tuhle legraci musím vyzkoušet.
Hezký výlet je už cesta z domova na start. Užívám si, že můžu jet pěkně pomalu, vždyť mě čeká závod! Scházíme se dokonce v osmi. Barbánek pochopitelně nechybí. Statný Kozovazák mi chytne sedlo, abych mohl zacvaknout, odpočítá pět vteřin a vyrážím na velkou. Začíná se prudší pasáží kozovazskými serpentýnami. Je to tak krátké, že je možné jet pořád naplno. Paradoxně obtížnější je výjezd z Kozovaz, kde se profil skoro narovnává. Tady je velmi snadné nepřeřadit na adekvátně těžký převod. Chybí mi tu soupeř. Možná by stačil alespoň avatar v Garminu. Než se naděju, je tu konec u strašáka strážícího obec Vyšehořovice.
Na hromadný závod se spolu s Jíťou stavíme do první lajny. Za námi Smolda. Všichni ostatní pojedou až ve druhém balíku 50+. Start, jehož atomové hodiny propojené s časomírou v cíli se zřejmě nesmějí zpozdit ani o vteřinu, trochu zdramatizuje protijedoucí auto, které na poslední chvíli uhýbá. Rozjíždím se jako na Rouvy, aby mi čelo neujelo. Neujelo. Na konci serpentýn se dívám, že jedeme jen dva. Fandící Kapr hlásí, že ten druhý už nemůže. A ejhle, placebo i nocebo efekty fungují. Já ještě trochu přidám a druhý to po chvilce vzdává. Za ostřejší zatáčkou musím dokonce přibrzdit, abych nevletěl do otevřeného kufru zaváděcího auta ke slečně kameramance. Jeď, jeď, křičím, ale pak se zase ohlížím a vidím, že už jet nemusím. S bezpečným náskokem si užívám svoje první vítězství v životě.
Nedokážu pochopit, že jsem podle oficiálních výsledků jel hromaďák rychleji než časovku, když jsem rovinatou část hromaďáku díky náskoku dost vypustil. Ale třeba jsem se více vybičoval v serpentýnách. Vidět nebo alespoň za sebou cítit soupeře je prostě něco jiného. Obdivuji časovkáře, že to zvládnou i s neviditelnými soupeři. Šlapky nádherně zazářily, když braly hned polovinu dospěláckých beden. Děti fasovaly klobouky, takže na vyhlášení šly dolů před absolutními vítězi Barbánkem a Jíťou. Díky a třeba zase někdy!
