Mirek –
Očistec
Půlmaraton byl pro mě tak trochu propadák, taktika nepřepálit začátek a běžet s vodičema na 1:50 odešla spolu se starovním výstřelem. Nechal jsem se strhnout davem a první kilometry nasadil tempo 4:50/km, beželo se mi krásně, bylo to po větru, pohled na tepák, kde byla neustále čísla kolem 175, mě sice měla varovat, ale já v tu chvíli začal spíše přemýšlet nad výsledným časem 1:45. Až do prvního bufetu na pátém kilometru jsem měl na dohĺed Vendu, šlapkovský dres a růžová čepička nešly přehlédnout :), za bufetem, kde jsem chvilku zastavil mi už zmizela.
Od pátého kilometru už jsem ale poznal, že s nasazeným tempem to nebylo to pravé a musel postupně zpomalit až na 5:20/km. Cíl jsem přehodnotil na čas 1:50. Asi na devátém kilometru mě doběhli vodiči na 1:50 a já to musel zkusit s nimi. Znamenalo to zrychlit tak na 5:12/km, to se mi podařilo vydržet asi 3km a tak z průběhu historickým centrem Prahy si pamatuju jen bílé balónky a zelenou svítivou vestu vodiče s černýmy čísly 1:50, kterou jsem celou dobu hypnotizoval. Na nábřeží Vltavy se mi ale v nepatrném stoupání i vodič ztratil v davu a pro mě začal boj o život. Cíl jsem přehodnotil z 1:50 na Dokončit.
Cestou po nuselák, kde byla otočka, už jsem běžel 5:40/km, neustále mě předbíhali další a další běžci (to ostatně už od pátého km až do cíle, podle pořadí na 5.km a v cíli mě jich předběhlo na osm stovek) a já bojoval hlavně s psychikou. I když jsem zvolnil, tak na tepáku bylo pořád kolem 170, nešlo to dolů. Po přeběhnutí na druhý břeh Vltavy ve směru na Smíchov kolem osmnáctého kilometru už tempo kleslo až na 6:00/km, na tepáku pořád přes 170, bolely mě parádně ramena (to asi bude při celém maratonu problém) a já už jen očekával cíl. Tam jsem se nakonec doplazil v čase 1:56:13 (čistý čas 1:54:50) o pět minut horším než loni na 2216 místě z asi 4300 startujících. Teď s odstupem to beru jako lekci z taktiky a vím, že v květnu na maratonu celém se něco podobného nesmí opakovat, to bych zcela jistě nedokončil.
Vendu –
Jak se vyplatí poslouchat rady zkušených
Běžecký pražský 1/2 maratón - Jak se vyplatí poslouchat rady zkušených
Letos jsem vůbec neplánovala běhat víc než v letech předchozích, silná bolest v levé holeni při delších bězích a jakýchkoli sebězích mě diskvalifikovala cca od 18let pro jakýkoli opravdový běh.
Kdyby mi někdo řekl, že poběžím půlmaratón a budu trénovat na maratón, tak bych se mu vysmála.
Celé to přišlo tak nějak nenápadně a plíživě. Dalibor a kamarád Radim mě na podzim přemlouvali, abych s nimi běžela půlku, že je to v pohodě... "No co, v březnu nejsou bikové závody a 21km uběhnu i s bolavou holení", řekla jsem si a v listopadu zaplatila startovné. Přes zimu jsem najezdila spoustu km na běžkách a 3x týdně chodila na mediálně kontroverzní BootCamp - indoor trénink, kde se hodně posiluje s vlastním tělem a běhají se rychlé úseky. Po absolvování 2 turnusů (2x 6 neděl tréninku) jsem měla sílu jak býk a pár kilo svalů navíc. Obrátila jsem se na své trenéry s tím, že bych potřebovala trochu hmoty shodit a získat více vytrvalosti. Dohodli mi se svojí kamarádkou a jednou z nejlepších mladých trenérek a českou maratónskou nadějí, Verunkou Brychcínovou, že mi bude psát tréninkové plány.
Veru měla cca 3týdny na to, aby mě připravila na 1/2 M. Protože je to zkušená běžkyně a navíc neuvěřitelně citlivá bytost, dá hodně na pocity těla a relaxaci. Tréninky byly rozepsané na 4denní cykly a moje vytrvalost se zvyšovala den ode dne, uběhnout 17km najednou nebyl problém a jít zrychlované úseky od 0,5km do 2km v časech okolo 4:20min/ km taky bylo v pohodě - no trochu to bolelo.
O Velikonočních svátcích (týden před závodem) jsem byla v plné síle a běhalo mi to nádherně - ve 3 dnech přes 50km s průměrem 5:20min/km je toho důkazem. Tréninky jsem chodila na samotku, protože Dalča si podvrkl kotník a měl nohu ve fixaci, ale iPod a v něm SupportLesbiens jsou věrní společníci.
V úterý jsem cítila lehkou únavu, začínající bolest svalů a středeční osmička ve středním tempu byla utrpení. Po doběhu jsem si uvědomila, že mi tělo vysílá signály o začínající viróze. Měla jsem 2možnosti - zkusit to vypotit, což s sebou neslo riziko oslabení organizmu nebo uzavřít s tělem dohodu, že to zvládneme na paracetomolkách. Vypocení nezabralo, respektive tělo se potit nechtělo, tak jsem uzavřela smlouvu s ďáblem a 3dny neběhala, pila vodu a čaje na litry, léčila se aspiriny a modlila se, že to zvládnu psychicky i fyzicky.
V pátek odpoledne před převzetím startovního čísla jsem se dala do řeči s kolegou, který běhá maratón za 3:15. Rada zněla: "Hlavně nepřepal start, prvních 5km nechoď přes 150TF a pod 5min/km. Dav tě strhne, poběží se ti dobře, ale na 10.km budeš zakyselená a ztuhnou ti nohy!" "Michale, nejsem malá holka, na tepy jezdím vždycky a s davem mám taky zkušenosti"....hahahaha
Páteční večer jsem se cítila silnější a řekla jsem si, že ráno rozhodne. Po probuzení byly pocity smíšené - nervozita, vyplavující se endorfiny, radost, tupá hlava - po dlouhé době jsem se ve svém těle nevyznala a musela jsem se rozhodnout. Nasnídala jsem se a od rána do startu do sebe nasypala 6aspirinů (každý kardiolog by ze mě zešílel), oblékla jsem se a vyrazila metrem na start, doběhla jsem 2min před startovním výstřelem, takže jsem neměla čas nad ničem moc přemýšlet.
Prásk a bylo odstartováno. Slunce nad hlavou, muzika v uších, okolo dav a super atmosféra, rady zkušených běžců byly zapomenuty. "No co, že tepu 170? Tempo 4:17min/ km? A co, vždyť mi to krásně běží!" Na čtvrtém km jsem se psychicky zklidnila, stáhla tempo a tepy. Na 1.občerstvovačce na 5.km už jsem šla podle učebnic, ale postartovní exces mi měl ukázat, že za chyby se platí. Na 10.km jsem cítila kyseliny ve svalech a na 17.km mi ztuhly nohy od kotníků dolů (občas jsem se podívala, jestli ještě mám chodidla). Obrátky na Výtoni a u Erpetu byly utrpení, běžíte a proti vám jdou ti, kteří jsou rychlejší a budou to mít v cíli dřív za sebou. Z kola jsem zvyklá pít kdykoli chci a navíc u toho šlapat, dýchat a polykat, u běhání to tak lehké není, snažíte se do sebe něco nalít, polknout to, neudusit se a nezastavit, protože riskujete, že se už nerozeběhnete, výsledkem je pár hltů a koule v žaludku. Z posledních 1,2km od kavárny Slavie do cíle si pamatuji jen Dalibora povzbuzujícího a mávajícího berlemi, dlažbu pod nohama, kopeček ke Karlovu mostu (ten tam určitě postavili v den závodu, protože předtím tam byla rovina), pak pokus o sprint a dlouhý modrý cílový koberec před Rudolfinem, brána a pípnutí čipu v cíli. Black out, vidím mlhavě, hlava mi nebere, naštěstí dav myslí za mě, posune mě k dobrovolníkům s termo fóliemi, medailemi, k pití, zase pití a zase pití a najednou stojím na nábřeží, zabalená do stříbrné pláštěnky, s medailí na krku, 2kelímky nějaké tekutiny v rukou a dochází mi, co se stalo - doběhla jsem svůj první pražský 1/2 Maratón.
Dobelhala jsem se ke Slávii za Dalčou a málem ho prosila, ať mi půjčí svoje berle, nepůjčil :). Musím říct, že asfalt a dlažba hodně bolí a smekám před každým, kdo to zaběhl, nezávisle na výsledku.
Výsledková listina říká, že jsem doběhla 20. v kategorii, ze 142 v čase 1:50 oproti 1:38 vítězce v kategorii.
Děkuji Veronice, protože bez její přípravy bych zdaleka nedosáhla takového výsledku a slibuji jí, že pokud Maratón poběžím, tak s klidnější hlavou.
"Veru, ať ti slouží zdraví a zaběhneš limit pro OH. Držím všechny pěsti, co mám. Děkuji, že jsem tě potkala".
Vendu